Článek
Mám dvě dcery. Starší se úspěšně dere do puberty, mladší se s pubertou v podstatě narodila. Obě mají poměrně vyhraněný názor na udržování pořádku v jejich pokojíčcích, mojí snaze navzdory.
Od malička s manželem dcery vedeme k pravidelnému úklidu dle systému: hraji si – odložím hračku – uklidím ji. Zdá se to jako jednoduchý princip, ale není.
Dokud byly dcery malé a hrály si s měkkými hračkami, uklízení bylo snadné, v podstatě zábava. Hračky mohly do krabice létat vzduchem a nic se nestalo. Pokud se nějaká hračka opomněla uklidit a v noci bylo třeba jít do pokojíčku, nehrozilo žádné nebezpeční, že se rodič přerazí o hračku.
Jenže ty doby jsou dávno pryč a v nyní v dětských pokojíčcích převládají samé tvrdé a ostré hračky. Jako je stavebnice LEGO, Barbie, krabice puzzle a různé korálky. Jako rodiče jsme rádi, že mají dcery spoustu zájmů a zábavy, ale zajistit, aby bylo večer vše uklizeno, je nadlidský výkon.
Vše se snažím řešit v klidu, ale ve chvíli, kdy je třeba vysát v pokojíčcích, začíná stresový maraton.
Během dne několikrát upozorňuji dcery, že budu vysávat. Vyjmenovávám jednotlivé věci, které je třeba uklidit a odpovědí se mi dostává znuděné mručení, občas přikývnutí nebo jen nějaký neurčitý zvuk doprovázená protočením očí. Vím, jaké nástrahy na mě číhají, proto chci, aby byla podlaha zbavená všech nástrah.
Nicméně, začínám vysávat a vše je v pořádku. Přiblížím se do pokojíčku, po zpaměti vysávám každou část podlahy a snažím se nesrazit žádnou z věcí, která měla být uklizená, ale není. Když v tom na mě zavolá jedna z dcer a potřebuje řešit něco extrémně důležitého. Moje koncentrace je tím narušena, nedávám pozor a narazím tak do domečku pro panenky, ze kterého vypadne několik panenek. Snažím se je posunout, ale neopatrným pohybem shodím box s pastelkami. Odložím vysavač, hladina stresu se zvyšuje, začínám se rozčilovat, že nic není na svém místě a snažím se posbírat pastelky, které se skvěle míchají s rukama a nohama panenek. Posunuji vysavač, přičemž jeho hubicí strčím do panenky miminka sedícího na houpačce, to spadne a začne brečet.
Kromě zvětšujícího se nepořádku tak v pokojíčku ještě brečí mimino. Míra únosného stresu se postupně plní. Shrábnu pastelky, posunu panenky a snažím se vyndat baterky z mimina, což se mi za pomoci použití notné síly podaří. Baterky jsou sice venku, ale máchnutím ruky zavadím o krabici plné LEGA, která je na stole. To byla poslední kapka. Teď už mám nervy na dranc.
Motám se ve změti hraček, vyhýbám se všemu, o co bych se mohla přerazit, a odpovídám dceři na dotaz, proč jsem jí udělala v pokojíčku takový nepořádek. Moje argumenty, že nic nebylo na svém místě, ji nezajímaly, zato měla spoustu dotazů na téma, kdo uklidí všechno to LEGO.
To byla poslední kapka. Zběsile jsem se snažila prodrat LEGEM k hubici vysavače, abych ho vzala a vyhodila oknem ven. Všimla jsem si, že dceři se na tváři zračil pobavený výraz (její škodolibá radost nezná mezí) a v tom mnou projela tak šílená bolest, že jsem měla pocit, že mi podlaha žere nohu. Podlaha se sice nerozestoupila, ale stoupla jsem na kostičku LEGA. Ta malá barevná věcička se mi vrazila přímo mezi malíček a prsteníček na noze.
Svalila jsem se na zem, takže jsem si další kostičky vrazila do sedacích svalů. To byla pekelná bolest. Snažila jsem se za zuby držet všechna slova, co by rodič říkat neměl. Dcera už se smála a volala sestru, ať se jde podívat, že tohle musí vidět. Měla jsem chuť ji přetrhnout, ale při myšlence na sebemenší pohyb jsem raději nic neříkala, ani nedělala. Z nohy jsem se snažila vytáhnout kostičku, ale podle krve, která kolem ní začala téct, byla hluboko.
Naštěstí moje dcery jsou hodné a potom, co se dostatečně pobavily, mi pomohly na nohy. V obýváku jsem se zbavila LEGA, které bylo vražené až v kosti a nohu jsem si zavázala. Kostičky ze sedacích svalů postupně odpadaly. Byla jsem jako „Oslíčku otřes se“, akorát s LEGEM. LEGO je úžasná stavebnice, milujeme ji celá rodina, ale taky je to nášlapná past na rodiče.
Dcery mezitím uklidily pokojíček, a dokonce ho i vysály. Jakmile se manžel vrátil domů, hned ve dveřích mu vyprávěly, jak máma vysávala pokojíček a jak u toho tekla krev.
