Článek
Myslím, že to všichni, co máme zahrady, známe. Každé jaro se nám v hlavě začnou rodit nápady a plány, co vše je na zahradě třeba udělat.
Já došla k závěru, že je třeba prodloužit živý plot.
Neváhala jsem, objednala malé keříky a už si představovala, jak zasadím zázračný keřík, který přes noc vyroste do dvou metrů, bude krásný, hustý a poskytne nepropustnou bariéru cizím podnětům z ulice. Naše fenky nesnášející cyklisty (cyklistům se tímto omlouvám, netuším, proč to tak je) budou tedy v klidu a nenastane apokalypsa pokaždé, když nějaký cyklista projede kolem.
Jakmile jsem měla keříky doma řádně nacucané vodou, nachystala jsem zbytek věcí. Vše potřebné, od rýče po nůžky, jsem si nachystala kolem plotu, abych měla vše po ruce.
S elánem jsem se vrhla do práce. Problém nastal po pár vteřinách, kdy jsem na rýči skákala, jak jsem mohla, ale on ne a ne zajet do země. Nevzdávala jsem se, v hlavě jsem pořád měla krásný živý plot. Manžel mě chvíli se smíchem pozoroval, až se nade mnou slitoval. Vzal mi rýč a jedním ladným pohybem udělal díru na malý keřík. Jeho škodolibou radost jsem mu oplatila prosbou o vykopání dvaceti dalších děr. Všechny vykopal stejně snadno, jako první a u každé mu asistovaly naše fenky.
Každou díru řádně očichaly a poté si odfrkly. Stejně reagovaly, i když jsem do děr nalila vodu, připravila do každé keříky a následně je zasypávala hlínou. S manželem jsme se na sebe tázavě dívaly, ale jelikož jsme na zvláštní chování našich chlupatých drahoušků zvyklí, nijak jsme to neřešili.
Keříky byly zasazené a já spokojeně odešla domů.
Druhý den jsem chtěla dílo zkontrolovat, ale málem mě trefil šlak, když jsem viděla, jak jsou všechny keříky vytahané ze země a úhledně položené zhruba metr a půl od původního umístění. Nebyly poškozené ani okousané. Pouze byly přemístěné o kus dál. Jeden vedle druhého. Okem jsem mrkla na fenky, ale ty dělaly, že na zahradě nikdy nebyly.
Keříky jsem tedy opět zasadila. O to větší překvapení pro mě bylo, že druhý den byly keříky opět vytahané. Stejně tak další a další den.
To už jsem nevydržela a keříky zasadila na místo, kam je fenky dotáhly. A tam už vydržely.
Živý plot máme tedy zhruba metr a půl od plotu, ale za spokojenost našich chlupatých slečen to stojí. Vyležely si mezi ploty pozorovací stanici a všem kolemjdoucím, a hlavně cyklistům, dávají jasně najevo, že je pořád vidí.
