Článek
Můj vztah ke cvičení nikdy nebyl příliš pozitivní, a i když se snažím sebevíc, nijak se to nezlepšuje. Mám za sebou několik týdnů pravidelného cvičení, a tak jsem čekala, že budu najednou plná energie, samý úsměv, zlepší se mi spánek i výdrž. A jako velký bonus jsem očekávala, že rifle zapnu, jako každý normální člověk, hned na poprvé a nebudu u toho muset zatahovat břicho až na záda nebo pro jistotu nosit v kapse gumičku, pro případ, že bych si dala v práci větší oběd.
Kamarádi, kolegové, internet, televize. Všichni slibují, že cvičení je prospěšné, tak proč u mě není? Prý musím vydržet, tak se snažím a pravidelně několikrát týdně chodím cvičit. Jde přece o zdraví, a to máme jen jedno.
Jenže to bych to nesměla být já, aby právě mé zdraví nebylo při cvičení ohroženo. Jako například poslední hodinu.
Nechtělo se mi, opravdu ne. Všechno mě bolelo ještě z předchozí hodiny. Z postele jsem vstávala překulením, kalhoty si oblékala se skučením a ruce nemohla zvednou ani na umytí vlasů. Připadala jsem si jako přejet kombajnem, obrácená naruby a zmuchlaná do klubíčka.
Měla jsem tendenci hodinu vynechat, ale v tom se na mě rozkřičela váha. Hodila po mě zlostným pohledem a dodala: „Já moc dobře vím, že jsi měla na snídani lívance, tak ani nezkoušej pomyslet na to, že bys dneska nešla. Nasoukej se do legín a mazej!“ Snažila jsem se ji ignorovat, ale když pak ještě dodala, že kromě lívanců ráno, byl po obědě i štrúdl se šlehačkou, nedalo se, než rezignovaně sklopit hlavu a poslechnout. Kde jsou ty časy, kdy metabolismus fungoval jinak…
Na hodinu jsem dorazila přesně na čas a už to začalo. Zahřát, cvičit, funět, vydýchat, omdlít, cvičit, protažení, odplazení se k autu.
Během cvičení jsme používaly spoustu pomůcek, jako třeba odporovou gumu. Jejímu použití jsem odporovala statečně, ale marně. Nasoukala jsem ji na nohy a pak se pokoušela udělat, co nám trenérka ukazovala, marně. Po chvíli jsme ji mohly sundat, jenže mně se zasekla o botu a vystřelila přes celý sál na druhou stranu.
Nevadí. Další sada cviků, tentokrát s něčím, co vypadalo jako rozpůlený talíř mimozemské civilizace. Balanční podložka se prý dá použít rozličnými způsoby, ale ne k sednutí, jak jsem ji využila já. Kymácela jsem se na podložce, asi třikrát jsem se převrátila a pokaždé jsem skončila v pozici želvy – na zádech, s nohama nahoře.
Moje jediné štěstí je, že naše trenérka je úžasná, milá a trpělivá. Já už bych se ze cvičení dávno vykázala. Ale tady se potvrdilo pravidlo skupiny. Doma bych celé cvičení dávno vzdala, ale tady mě ostatní motivovaly. Věřila jsem, že když to dokáží ony, tak já taky.
Hodinu jsem tedy přečkala, i když jsem se mezi jednotlivými stanovišti přesouvala po čtyřech. To by se samo o sobě taky dalo považovat za cvičení, takže proč ne.
Závěrečné protažení jsem brala jako úžasný relax, který mi dodal sílu k přezutí a vypotácení se ven. Tam nastala další zrada. Ze dveří vede jeden malý schůdek. Vím o něm, xkrát jsem přes něj šla, je dokonale osvětlen, ale po této hodině se stal Zrádným zlým schodem. Nějakým způsobem mi na mě uklouzla noha a já se natáhla jak dlouhá, tak široká. Mé jediné štěstí bylo, že jsem šla sama a nikdo to neviděl. Rychle jsem se posbírala a předstírala, že si ještě zavazuju botu. V duchu jsem doufala, že si nikdo nevšimne, že nemám boty s tkaničkami.
Bolavá, špinavá a naštvaná jsem se dopotácela do auta a jela domů. Celou cestu autem jsem přemýšlela, kde jsou ty slibované endorfiny, pocit štěstí a radost z pohybu. Tyto pocity se ke mně nepřiblížily ani vzdáleně.
Za to po sprše a vyvalení se do postele s knížkou jsem byla štěstím bez sebe. Ráda bych věřila, že za to mohla příjemná únava z cvičení, takže vytrvám. Chci najít pocit štěstí ze cvičení.
Pokud jste někdo taky na začátku cvičení a zdá se vám to jako marný boj, tak to nevzdávejte. Určitě se vše zlepší, a nakonec to bude možná i příjemná zábava.
