Článek
Poměrně často cestuji s dcerami. Jedna právě překročila práh puberty a mladší se s pubertou v podstatě narodila, a ještě ji nepřešla.
Už delší dobu pozoruji, že naše vnímání času při cestování je naprosto rozdílné a v podstatě nikdy se neshodneme. Naše pravidelné cesty trvají dvě hodiny. Plus nějaká minutka navíc podle toho, zda narazíme na skupinku řidičů, kteří zipování považují za něco sprostého.
Během každé cesty se snažím, aby byla v autě pohoda a cesta příjemně utíkala. Domluvíme se na playlistu a také na tom, že se holky nebudou hádat a vzájemně si hodnotit a porovnávat inteligenci.
Naše domluva vydrží přesně tři minuty, a to do chvíle, než vyjedeme z naší obce. Za cedulí se mé hodné děti promění v gremliny, které někdo nakrmil po půlnoci a začne se třást celé auto.
Snažím se je zabavit a chytit na nějakou cestovní hru, ale u většiny se dočkám negativní odpovědi, při které obě dcery hojně použijí slovo „trapný“. Na chvíli tedy rezignuji, zesílím rádio a dál se věnuji provozu, přičemž volantem vyrovnávám otřesy auta.
Když už se vše dostává do neúnosných mezí, začnu je kárat, načež se dočkám odpovědi, že v takto stísněném prostoru se jim nelíbí a neuspokojuje je to, protože si připadají jako v raketě na měsíc. Na to jim mohu jen odpovědět, že by je do vesmíru stejně nevzali, protože by nikdo nevydržel poslouchat ty jejich hádky v uzavřené raketě.
Musím podotknout, že do tohoto stavu se dostaneme během patnácti minut. Pomalu mi začne cukat oko při myšlence, že mě dalších zhruba sto minut čeká. V tu chvíli se začnu rozhlížet po přístrojové desce, jestli tam přeci jen není schované tlačítko, které by vysunulo přepážku, jako v limuzíně. Tlačítko bohužel nenacházím a opět zesiluji rádio. Cítím, jak stárnu a na tváři mi přibývají vrásky.
Když po dvou hodinách dorazíme do cíle, holky vyběhnou z auta. Veselé, usměvavé a milé. Já si ve zpětném zrcátku přepočítám nové šedé vlasy a vydám se za nimi. Slyším, jak babičce popisují pohodovou cestu, plnou srandy, bez hádek, a hlavně velmi rychlou. Utekla jim jako voda a než by se nadály, už jsou v cíli.
Já padnu vyřízená na lavičku s pocitem, že naše cesta trvala minimálně tři roky, během kterých jsem na duchu zestárla o deset let a už se nemůžu dočkat cesty zpátky.
