Článek
Také já si mohu tuto položku na svém vlastním seznamu přání a tužeb odškrtnout, i když mám pocit, že mně cesta za moře spadla takříkajíc do klína.
Hokej byl vždy mojí vášní. Na základní škole jsme s kamarádkou už jako náctileté holky každé ráno zjišťovaly výsledky nočních zápasů, občas u sebe přespávaly, abychom se společně dívaly, jak válčí náš oblíbený tým. Rodiny nám koníčka tolerovaly a spolužáci, dokonce i ti opačného pohlaví, ho respektovali a brali jako přirozenou součást nás dvou. Dnes nevynechám jediný zápas svého týmu, stala se z toho pravidelná noční dobrodružství plná stresu, naděje, smutku i radosti.
A právě vztahy vzniklé na základní škole napomohly k tomu, že jsem se o pár desítek let později ocitla na jihu USA. Ne, nefandím žádnému floridskému týmu – můj tým sídlí v Kanadě – a ačkoliv miluji cestování, placatá Florida nikdy nebyla v popředí míst, kam by se člověk, který má rád hory jako já, chtěl v Americe podívat. Ale stalo se. Jak se říká, naskytla se příležitost a já ji popadla za pačesy.
Potkala jsem spolužačku ze základní školy. Úplnou náhodou, tady v Čechách. Desítky let jsme se neviděly, věděly o sobě jen pár drobností ze sociálních sítí. Se svým českým manželem žijí už hezkých pár let v Orlandu na Floridě a mají jedno dítě – synka, který se, ač narozen ve státě, kde teploty v zimních měsících odpovídají příjemnému létu u nás, ve svých pěti letech rozhodl, že chce zkusit hrát hokej.
Setkání, které zmiňuji v předchozím odstavci, se uskutečnilo dávno před covidem a malému Adamovi tehdy nebylo ještě ani deset let. Když jsme na sebe s Janou narazily, říká mně mimo jiné:
„Já si pamatuju, že jsi měla ráda hokej, Adam hraje hokej, tak to musíš někdy k nám na Floridu a půjdeme na NHL.“
„Haha,“ říkám si pro sebe v duchu, „já určitě někam poletím.“
Tenkrát by mě ani nenapadlo letět někam sama, navíc jsem to celé brala jen jako zdvořilostní pozvání, které nebylo myšleno opravdově. Jana však o pár měsíců později svoji nabídku zopakovala. Už to neznělo pouze jako zdvořilost, ale z jejích slov byla cítit skutečná vřelost a touha mi jejich floridský život ukázat.
Ale protože od prvního červíčka v hlavě ke konečnému uskutečnění činu vede někdy pořádně dlouhá cesta, trvalo ještě pár měsíců, než jsem opravdu nastoupila do letadla směr USA. Termín byl víceméně daný – společně jsme ho vybraly tak, abych měla možnost naživo spatřit svůj milovaný tým. A délka pobytu? „Nám je to úplně jedno,“ pravila tehdy Jana. „Klidně u nás zůstaň rok, my jsme na návštěvy zvyklí.“
Rok to samozřejmě nebyl. Na Floridě jsem strávila nádherné tři týdny, během nichž jsem zažila nejen spoustu hokeje, ale měla i možnost poznat orlandské zábavní parky, podívat se, odkud se létá do vesmíru, a probádat divokost floridské přírody.
Zážitků z návštěvy „státu slunečního svitu“, jak se oficiálně Floridě přezdívá, jsem si přivezla nepřeberné množství. Zpět do Čech jsem se vrátila posledního února roku 2020 – na dlouhé měsíce jsem se tak stala poslední návštěvou, která k Janě zavítala. Váhala jsem dlouho, než jsem se do USA vydala, kdybych však se svým rozhodnutím čekala ještě o pár týdnů déle, už by za mě situaci vyřešil covid.
Člověk míní, život mění. O hokejovém zápase, který nakonec proběhl jinak, než jsem očekávala, o všudypřítomných aligátorech, kteří jsou natolik přirozenou součástí floridského koloritu, že si po pár dnech na jejich blízkost zvyknete, a o životě na jihu Spojených států vám budu vyprávět v některém z příštích článků.
