Článek
Hokej miluji odmala, proto jsem pozvání na návštěvu od bývalé spolužačky, která svůj dospělý život spojila s americkou Floridou a jejíž syn se jako malý sám od sebe rozhodl, že je lepší trávit čas na ledě než ve venkovní výhni, nemohla dlouho odmítat. Zároveň jsem výlet za oceán spojila se svojí další vášní, kterou je poznávání nových míst, proto se nemohlo jednat o cestu jen tak na otočku. V Orlandu, kde moji přátelé žijí, jsem strávila tři týdny.
Adam, který se narodil již v USA a jehož jsem měla možnost poznat až v Americe, mě přivítal na letišti. Že se tento tehdy desetiletý kluk nadchl pro hru s pukem, se přesvědčíte, jakmile vstoupíte do domu na jižním předměstí Orlanda. Hned první místnost je plná různých cvičebních pomůcek, nejvytíženější je jednoznačně malá hokejová branka, na kterou jsem byla občas „donucena“ střílet i já.
Podobné prostředí panuje i na venkovní terase v zadní části domu. Místo, kde kdysi býval bazén, pokrývá umělý led, na ochranné síti kolem něho visí česká a kanadská vlajka. Americká v Americe chybí. Z druhé strany na hokejové tréninky shlíží logo Tampa Bay Lightning, Adamova oblíbeného týmu NHL.
Cesty z Orlanda do Tampy, kde mladý hokejista hraje a trénuje, jsou na programu několikrát týdně. Sto čtyřicet kilometrů tam, sto čtyřicet kilometrů zpět. Obvykle ve středu se konal trénink Adamova týmu, který zahrnoval čas na ledě, v posilovně, případně videotrénink. Kromě toho individuální tréninky se Stanislavem Neckářem, vítězem Stanley Cupu z roku 2004. Víkendy pak patří soutěžním zápasům a turnajům.
Jízdu do Tampy na trénink s Adamem a jeho rodiči (případně pouze s jedním z nich) během svého pobytu párkrát absolvuji. „Vezmi si s sebou zimní bundu, jinak zmrzneš,“ radí mi Adamův otec. „Myslíš, že jsem si na dovolenou na Floridu brala zimní bundu?“ kontruji. Musím se spokojit se svetrem, nejteplejším kusem oblečení, který se mnou do Ameriky letěl.
V tréninkové hale ve Wesley Chapel na předměstí Tampy se mi svetr skutečně hodil. V celé budově se nachází několik ledových ploch – o tom, jaký program a kdy se na té které koná, informuje návštěvníky světelná tabule v prostorné vstupní hale, ihned vedle recepce. Najdeme tu také obchod se suvenýry, kde ale mimo jiné zájemcům kdykoliv ochotně nabrousí brusle.
Hokejisté se na ledě střídají s krasobruslaři, respektive krasobruslařkami – dívek jsem v aréně zahlédla více. Je to pochopitelné, krasobruslení se v USA těší velké popularitě. Zaslechla jsem i něco o zákulisních válkách, v kterých mezi sebou jednotlivé sporty bojují o čas a prostor na ledě.
V cestě za hokejovým snem je Adamovi nápomocná také jeho základní škola. Brzké odchody domů kvůli tréninkům, vynechaná výuka, kdy přednost dostávají turnaje, omluvy z hodin tělocviku. O to víc se ale on sám snaží škole věnovat, protože ví, že bez dobrých studijních výsledků se později nedostane na vysněnou střední školu – tedy takovou, která je stavěná na míru jeho sportovním snům.
V deseti letech je to naprosto normální kluk, který si ráno u snídaně prohlíží záběry z aktuálních zápasů fotbalové Premier League. Do toho si sem tam pustí některý z projevů prezidenta Kennedyho, o kterém se doslechl ve škole a jehož obdivuje. Politika ho zajímá, rodičů se vyptává, zda se už konečně zaregistrovali pro podzimní prezidentské volby v USA. Sám má jasno v tom, kterou stranu volit.
Hokejové tréninky na Floridě
„Co to píšeš?“ ptám se jednou Adama, když spolu sedíme sami u kuchyňského stolu. Co chvíli sleduji, jak odchází k sobě do pokoje, a slyším, že si sám pro sebe něco předříkává.
„Mám mít na zítra do školy tříminutovou speech, a tak si to předčítám a stopuju, jestli už to mám dost dlouhý. Ještě musím něco připsat.“
„A o čem píšeš?“ zajímám se. „Mám téma svoboda, tak budu mluvit o Československu 1968.“
I tohle je malý hokejista. Kluk, který se narodil v USA, cítí se jako Američan, ale na Čechy nedá dopustit. Dopíše poslední větu úkolu, najednou vstane a jde si vedle zastřílet na branku. Pak se vrátí a ještě něco poupraví. Zřejmě se mu při sportu dobře přemýšlí. Spolu se bavíme česky, chce-li mi rychle vysvětlit pravidla například nějaké stolní hry, v které spolu soupeříme, zvolí raději angličtinu.
Občas Adam tráví část léta v Čechách. Ani tehdy ale samozřejmě nezahálí a má domluvené tréninky v dojezdové vzdálenosti od jeho prarodičů. „Odkud jste, že jsem vás tady ještě neviděl?“ zeptal se jednou Adamova otce český trenér. „My žijeme v Americe, tady jsme jen na prázdninách,“ odvětil tatínek. „Aha, mně to bylo hned jasný, ten váš kluk bruslí úplně jinak než kluci tady.“
Po necelém týdnu mého pobytu na Floridě kluci (v tomto případě Adam a jeho otec) odjíždějí na turnaj do Charlestonu v Jižní Karolíně. „A proč jedete sami vaším autem a nejedete třeba autobusem jako tým?“ vyptávám se. „Kdysi jsme to ostatním rodičům navrhovali, že by bylo výhodnější jezdit společně, ale neprošlo to. Tady chce být každý se svým dítětem sám, sledovat jeho úspěch.“
Dozvídám se také, že z celého Adamova týmu existují jen asi dvě tři rodiny, kdy do zaměstnání chodí oba rodiče. V ostatních případech je matka ženou v domácnosti. Potkávám i rodiče, kteří byli z finančních důvodů nuceni vysvětlit jednomu potomkovi, že jeho sportovní kariéra nebude mít dlouhého trvání, protože sourozenec je nadanější a finance vystačí jen pro jednoho z nich.
Od školy dostává Adam volno nejen v pátek a pondělí, kdy probíhá cesta na turnaj a z turnaje, ale i v úterý, aby měl možnost načerpat ztracenou energii. Po návratu z Charlestonu vypráví, jaké muzeum tam navštívili a co s kamarády zažili, ale především mi okamžitě předvádí, jakým způsobem obešel obránce a jak nekompromisně zavěsil pod víko.
Na tréninky do Tampy jsem s Adamem sice jezdila jen velmi nepravidelně, ale i tak se mi poštěstilo zahlédnout v hale ve Wesley Chapel některé známé osobnosti. Jon Cooper, dlouholetý trenér Tampy Bay Lightning, sem doprovázel svoje děti. Spatřit jsme mohli i Vincenta Lecavaliera, bývalého kapitána týmu. Hokejové umění tady svým nástupcům předává nejen Stanislav Neckář, ale například i někteří švédští hráči, kteří po skončení kariéry v NHL zvolili Floridu za svůj domov.
Odmala jsem fanynka Edmontonu Oilers. Jedna z těch, která si před spaním nastaví budík, aby nevynechala jediný zápas. Jaké to jsou pocity, když jste natěšeni spatřit naživo svůj idol a nejlepšího hráče světa a on se pár dnů před zápasem zraní, o tom budu psát v některém z dalších článků. A třeba také o tom, jak si na stadionu mysleli, že jsem z Kanady, proč se malá holčička domnívala, že Ondra Palát jezdí v passatu, a kde všude lze na Floridě slyšet češtinu.
