Článek
Brazílie na straně Německa?
Když vypukla druhá světová válka, v největší latinsko-americké zemi již devátým rokem vládl pevnou rukou Getúlio Vargas. Komandator upevnil svoji moc převratem a nikterak se netajil sympatiemi k fašistickým režimům v Itálii a Španělsku. V zemi navíc žilo 1,5 milionu německých imigrantů, kteří mohli pro americký týl představovat bezpečnostní riziko. Po vstupu USA do války začal Washington tyto faktory vnímat stále silněji. Diplomatické napětí se poté zvýšilo, když Vargas razantně odmítl americkou žádost o využití několika přístavů a letišť, s čímž se mělo pojit i vyslání menšího počtu vojáků určených k jejich ochraně.
Getúlio Vargas (sedící vlevo) vedle amerického prezidenta Roosevelta v roce 1936
Když se Němcům do konce roku 1941 nepodařilo dobýt Moskvu, američtí plánovači si připustili variantu, že se může nyní Hitler obrátit na západ ovládnutím západoafrických francouzských kolonií. Objevil se dokonce scénář německého leteckého výsadku na severovýchod Brazílie z Dakaru. Tou dobou americká rozvědka přišla se zprávou, že až 70 % brazilské pozemní armády má údajně sympatizovat s nacismem. Představa, že by Vargas vstoupil do války na straně Osy nebo jí jen poskytl letecké a ponorkové základny, byla alarmující. Na začátku roku 1942 se tedy americká administrativa vážně zabývala myšlenkou invaze do Brazílie s kódovým označením „Rubber“.
Cílem operace mělo být zajištění šesti letišť a následné ovládnutí strategicky významných přístavů na severovýchodě země. Pro invazi se počítalo s 20 tisíci vojáky. Příliš velký odpor se neočekával, protože většina brazilské armády byla dislokována na jihu. Američané předpokládali, že obránce přečíslí v poměru 4:1. Plánovaný útok byl velkou výzvou ať už po geografické nebo logistické stránce. Koordinace sil na rozsáhlém území plném bažinatého prostředí s vysokou vlhkostí byla složitá na naplánování i provedení. Nakonec snad Vargas vycítil nebezpečí z možné eskalace a Američanům ustoupil. Došlo k dohodě o využití brazilských letišť a přístavů a příjezdu 150 mariňáků v přestrojení za inženýry provozu na jejich ochranu. Prezident Roosevelt následně zajistil zbrojní dodávky a výcvik pro brazilskou armádu, která potřebovala modernizaci. Po potopení pěti brazilských obchodních lodí německými ponorkami se země rozhodla skončit s neutralitou a 22. srpna 1942 vyhlásila válku Německu.
Znak Brazilských expedičních sil FEB
Vojenský přínos Brazílie
Brzy po vstupu do války se brazilské námořnictvo zapojilo do bitvy o Atlantik. Jeho lodě chránily celkem 614 konvojů o 3 164 plavidlech směřujících ze střední a jižní Ameriky do Evropy. Hlavního protivníka zde představovalo nepřátelské hlubinné loďstvo. Minami a hlubinnými náložemi se brazilským námořníkům podařilo zničit jedenáct německých a jednu italskou ponorku. Námořní útoky Osy si vyžádaly úmrtí téměř 1 600 Brazilců - 570 členů vojenského námořnictva, 470 námořníků obchodního loďstva a necelých 500 civilistů. Ze tří ztracených válečných lodí pouze jedna padla za oběť německé ponorky.
Brazilský expediční sbor v Itálii v roce 1944
Na konci roku 1942 Vargas v novoročním projevu veřejně oznámil, že vláda zváží, že přijme „zodpovědnost za vojenskou akci mimo kontinent“. Během roku 1943 se uvažovalo o vyslání až tří pěších a jedné obrněné divize do Evropy, ale nakonec se rozhodlo o přesunu jedné pěší. V červenci 1943 vznikla 1. samostatná pěší divize, která se stala jádrem Brazilských expedičních sil FEB (Forca Expedicionária Brasileira). Organizace a výcvik probíhal v režii amerických instruktorů. Brazilští důstojníci byli vysíláni přímo do USA. Podle dohody obou zemí se vzniklá formace měla stát součástí americké armády. V červenci 1944 se první brazilský kontingent vydal přes Atlantik do Evropy, kde se začlenil do 5. armády generála Marka W. Clarka soustředěné v Itálii. Velitelem FEB byl jmenován generál João Batista Mascarenhas de Mores. V říjnu expediční sbor získal svůj bojový znak, kterým se stal symbol stočeného hada chystajícího se uštknout s heslem: „Had se zlobí!“ Expediční síly byly zcela kompletní v listopadu a jejich počet včetně nevelkých vzdušných sil dosáhl 25 900 mužů.
Brazilští vojáci během bitvy o Monte Castello v listopadu 1944
Symbolem boje Brazilců v Itálii se stala tříměsíční bitva o Monte Castello. Silně opevněný vrch tvrdě bráněný Němci odolával až do 21. února 1945. Závěrečný útok naplánoval generálporučík Humberto de Alencar Castelo Branco, který v roce 1964 provedl vojenský převrat a stal se prezidentem Brazílie. Pro jihoamerické vojáky bylo Monte Castello křest ohněm. Většina z nich poprvé v životě spatřila sníh. Jejich bojové schopnosti se zlepšovaly každým týdnem a postupně si tak získávali respekt Spojenců. V následujících týdnech se Brazilci podíleli na osvobozování dalších oblastí po boku Američanů a Britů. Největší boj svedlo FEB 15. dubna, kdy po dvou dnech obsadilo úporně bráněné město Montese za ztráty 453 mužů. Do konce války se podařilo zajmout 20 573 nepřátel, včetně dvou generálů a 900 důstojníků.
Brazilské letecké síly zahrnovaly dvě jednotky - 1. spojovací a pozorovací eskadra a 1. stíhací skupina. Zahrnovaly letadla americké výroby Piper L-4H Grasshopper a P-47D Thunderbolt. Stíhací skupina zahrnovala personál 350 osob, z nichž bylo 48 pilotů. Celkem se stíhači zúčastnili 445 bojových akcí a uskutečnili 2 546 letů, při nichž jich devět zahynulo. Při nízké aktivitě Luftwaffe si nepřipsali ani jediný sestřel letounu, ale zato se jim podařilo zničit na 1 300 německých vozidel.
Dohromady si nasazení Brazilců na italském bojišti vyžádalo život 948 mužů. Poslední vojáci expedičních sil opustili Evropu 19. září 1945. Získané válečné zkušenosti se staly základem vzestupu brazilské armády po roce 1945. Největší jihoamerická země navíc získala důvěru USA a stala se tak jejich důležitým spojencem.
Prameny:
KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie
LAMB, Richard. Válka v Itálii
https://codenames.info/operation/rubber/
