Obětí mohlo být daleko více, kdyby Hitler a Churchill použili chemické zbraně

K prvnímu masivnímu použití bojových chemických látek došlo během první světové války, kdy desetitisíce mužů podlehly následkům chloru, fosgenu či yperitu. Ačkoli Ženevský protokol z června 1925 zakazoval užití chemických a biologických zbraní při mezinárodních konfliktech, ve 20. a 30. letech toto nařízení řada velmocí ignorovala nebo obcházela, zejména vůči méně vyspělým protivníkům. Vedle několika povstání v koloniích šlo především o Sověty v Sin-ťiangu (1934), Italy v Habeši (1935) nebo Japonce v Číně (1937).

Přestože Versailleská mírová smlouva Němcům zakazovala vývoj bojových chemických látek, v jejich laboratořích se na nich čile pracovalo. Koncern IG Farben v čele s vedoucími pracovníky Gerhardem Schraderem a Ottou Ambrosem se postupně podílel na vzniku stále účinnějších nervových plynů tabun (1936), sarin (1938) a soman (1944). Společnost byla rovněž hlavním akcionářem firmy Degesch, která od roku 1941 produkovala nechvalně známý Cyklon B, sloužící k hromadnému vraždění ve vyhlazovacích táborech. V rámci Wehrmachtu vzniklo chemické vojsko (Nebeltruppen) v roce 1934. V září 1939 se invaze do Polska zúčastnily dva jeho oddíly, bojové plyny ale žádné nepoužily. Německá branná moc tou dobou disponovala celkem 300 tisíci granáty s chemickými látkami a 3 tisíci pozemními minami. V roce 1941 se tyto zásoby navýšily už na 1,5 milionu granátů a 800 tisíc min. V prvních letech války německá armáda nasazení bojových plynů vlastně ani nepotřebovala, protože se nehodily do strategie bleskové války.

Během východního tažení proti Sovětskému svazu se objevilo několik zpráv o údajném užití chemických zbraní. Nejčastěji je zmiňován případ při dobývání Krymského poloostrova. Po prolomení fronty se část Rudé armády o počtu asi 10 tisíc mužů v čele s plukovníkem Pavlem M. Jagunovem a tisíci civilisty stáhla v polovině května 1942 do hlubinných dolů a jeskyní u vesnice Adžimuškaj poblíž Kerče, kde se za složitých podmínek dlouhé měsíce hrdinně bránili německé přesile. Ve snaze potlačit odpor měli útočníci několikrát do podzemních prostor pumpovat otravné plyny. 30. října se Němcům vzdalo posledních 48 obránců, přičemž se udává, že chemickým zbraním padly za oběť tisíce osob. Wehrmacht poté tvrdil, že namísto zakázaných látek používal pouze dýmové granáty. Případ se projednával po válce při Norimberském procesu, ale pro nedostatek důkazů byl odložen. Vedle toho se spekuluje, že Němci použili bojové plyny při dobývání podzemních pevností a tunelů v nedalekém Sevastopolu. Jisté je, že po obsazení Krymu Adolf Hitler nařídil zvýšit produkci chemických zbraní.

Po zdrcující německé porážce u Stalingradu u Hitlera intervenovali Martin Bormann, Joseph Goebbels a Robert Ley, aby byly bojové plyny použity ke stabilizaci východní fronty. V květnu 1943 na schůzce ve Vlčím doupěti Ambros informoval, že Německo disponuje 45 tisíci tunami chemických plynů, ale že Spojenci jich mají zřejmě daleko více. Na to Hitler reagoval náhlým odchodem z místnosti a nařízením o zdvojnásobení výroby tabunu a sarinu. Vůdce zároveň vydal rozkaz, aby na východ nebyly dopraveny žádné chemické zbraně z důvodu možného unáhleného použití ze strany vojáků. To se od podzimu roku 1943 týkalo rovněž Itálie, kde se vylodila anglo-americká vojska. Když se vyšetřovatelé po válce dotazovali Hermanna Göringa, proč nebyly nervové plyny použity k odražení spojenecké invaze v Normandii, bývalý šéf Luftwaffe odpověděl, že to nedovolovaly limity v logistice. Navíc byly německé plynové masky pro koně těžkopádné, obtížně nasaditelné ve stresových situacích a vyráběné jen v malých počtech. Na podzim 1944 na říšského ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera naléhal Robert Ley, aby prosadil použití nově vyvinutého somanu: „Máme přece ten nový plyn! Už jsem o něm slyšel! Vůdce to musí udělat. Musí to použít. Teď to musí udělat. Co jinak! Je to jeho poslední možnost! Musíte mu vysvětlit, že je nejvyšší čas.“

Proti tabunu a somanu by neměli spojenečtí vojáci prakticky žádnou ochranu, protože tyto látky pronikaly filtry všech známých plynových masek. Ačkoli Hitler nové typy bojových plynů považoval za součást tzv. zázračných zbraní, které by mohly zvrátit nepříznivý průběh války, k jejich použití se neodhodlal. Bylo totiž zřejmé, že odpověď Spojenců by byla naprosto drtivá. Britský ministerský předseda Winston Churchill až do konce války čekal, zda mu Hitler k použití bojových plynů poskytne záminku. 6. července 1944 šéf Downing Street 10 tajně adresoval svým náčelníkům štábů memorandum, v němž uváděl, že je silně nakloněn útokům na vojenské cíle v Německu, při nichž by nezbytně došlo k mnoha úmrtím civilistů. V dopise dále uváděl: „Nebylo by horší spálit ženy a děti v německém městě fosgenem než konvenčními bombami. Můžeme snadno ospravedlnit použití chemických prostředků, pokud to povede k dřívějšímu ukončení války.“ V letech 1940 až 1941 britské vojenské a politické vedení uvažovalo o nasazení hořčičného plynu a fosgenu jako krajního obranného opatření v případě hrozící německé invaze na britské území. V roce 1942 dokonce Londýn vypracoval plán Vegetarian s cílem shazovat na německé pastviny antraxem napuštěné koláče, které měly infikovat dobytek a způsobit tak nepříteli masivní nedostatek potravin.

Na konci roku 1943 při náletu na jihoitalské Bari německý bombardér zasáhl americkou loď přivážející bomby s yperitem pro případ odvetného útoku. Oficiálně tehdy na otravu uvolněného plynu zemřelo 83 osob, ale spekuluje se až o tisíci mrtvých. Německé obyvatelstvo se mělo před zkázou chemické války uchránit stůj co stůj. Svou úlohu snad sehrál i známý fakt, že měl Führer s bojovými plyny osobní zkušenost ze západní fronty v roce 1918, když po zasažení hořčičným plynem téměř oslepl. Přesto se toto téma na vojenských poradách s Hitlerem přetřásalo ještě v únoru a březnu 1945. Krátce se dokonce zvažovala možnost zastavit bojovými plyny postup Rudé armády na východní frontě. V očích některých nacistů by Západ plynovou válku na východní frontě akceptoval, protože britská i americká vláda měly zájem na zastavení postupu Sovětů do střední Evropy. Od šíleného plánu bylo upuštěno, protože nenalezl v nejvyšším vedení širší podporu. Proti použití chemických zbraní v závěru války se stavěli například velkoadmirál Karl Dönitz či Albert Speer, který údajně sám zvažoval použít tabun k odstranění Hitlera v jeho Führerbunkeru.

V rámci spojeneckých bombardování na konci války představovaly německé sklady s nervovými plyny obrovské riziko, stejně jako vlaky přepravující tyto smrtící látky napříč zemí. 8. dubna jen těsně minuly letecké pumy železniční soupravu se 180 tunami tabunových bomb na nádraží Lossa ve středním Německu. Jindy tragédii zabránila osobní statečnost jednotlivce. Major Günther Zöller, jenž velel muničnímu skladu v jihoněmeckém Urlau, obdržel nařízení vyhodit celý komplex včetně 70 tisíc granátů s bojovým plynem do vzduchu. S vědomím, že by výbuch nejspíš usmrtil tisíce civilistů, odmítl splnit rozkaz a 28. dubna zařízení předal do rukou postupujících Francouzů. Po kapitulaci Německa Spojenci zjistili, že vývoj chemických zbraní jejich protivníka byl daleko pokročilejší než jejich. Zabavilo se na milion dělostřeleckých granátů a 200 tisíc leteckých bomb, které byly většinou naplněny tabunem. V rámci operací Davy Jones's Locker (1946-1948) a Sandcastle (1955-1956) pak Američané s Brity poslali desetitisíce tun těchto nebezpečných látek na dno oceánu, kde leží dodnes.

Prameny:

GILBERT, Martin. Churchill - Život, BB art 2002

HARRIS, Robert, PAXMAN, Jeremy. A Higher Form of Killing. The Secret Story of Gas and Germ Warfare

SPEER, Albert. V srdci Třetí říše. Paměti Hitlerova architekta a ministra zbrojního průmyslu, Bonus A 1996

https://www.history.com/news/the-nazis-developed-sarin-gas-but-hitler-was-afraid-to-use-it