Článek
Dne 3. ledna 1946 soudní síň v Norimberku doslova užasla, když ústy obhájce Alberta Speera vyšlo najevo, že jeho klient v závěru války plánoval zabít samotného Hitlera. Všichni souzení nacisté se na sebe ohromeně dívali a někteří, zejména Hermann Göring, zuřili. Bývalý šéf Luftwaffe o přestávce nazval Speera zrádcem a vyčetl mu, že rozbil jejich dosavadní jednotnou frontu na lavici obžalovaných. Oproti jiným dnům ten večer vypadal Göring unaveně a deprimovaně. Vězeňskému psychologovi G. M. Gilbertovi si postěžoval: „To byl dnes špatný den. Ten proklatý blázen Speer! Viděl jste, jak sám sebe zostudil na jednání? Gott im Himmel. Donnerwetter nochmal! Jak se mohl tak ponížit, udělat něco tak podlého, jen aby si zachránil svou pokálenou hlavu. Málem jsem umřel hanbou! Atentát na Hitlera! Hnus!“ Hlavní protagonista dne se ten večer v cele psychologovi svěřil: „Pochopitelně, teď jsou všichni na mě rozzlobení. Podal jsem důkaz, že přece jen se někdo pokusil zakročit proti tomu ničiteli a maniakovi a neposlouchat ho až do konce. Jen se bojím, aby se teď nějaký šílenec nepomstil mé rodině. Znáte mé stanovisko od samého začátku. Nedělám si žádné iluze o svém životě. Co mi dělá starosti, je německý národ a rodina.“ Podrobnosti plánovaného pokusu o atentát Speer sdělil 20. června 1946 při své obhajobě. Ve světle neodvratné porážky Německa a Hitlerových rozkazů o ničení vojenských, dopravních a průmyslových zařízení a staveb, které ministr pro zbrojení do značné míry sabotoval, se ho měl pokusit otrávit bojovým plynem vpuštěným do větracího otvoru berlínského Führerbunkeru.
Albert Speer podrobně vylíčil svůj neuskutečněný plán ve svých memoárech vydaných v roce 1969. Myšlenka odstranit Hitlera, kterému byl doposud vždy věrný, přišla začátkem února 1945, kdy se už Německo nalézalo na hraně kolapsu. „Dvanáct let jsem v zásadě bez přemýšlení žil mezi vrahy: nyní, při zániku režimu, jsem nebyl dalek toho, vyslyšet zrovna od Hitlera morální podnět k atentátu na něho samotného“, poznamenal. Dále pokračoval popisem, jak by technicky atentát provedl: „Při procházkách v parku Říšského kancléřství mi padla do oka větrací šachta Hitlerova bunkru. V malém křoví ležel na zemi slabým roštem přikrytý otvor. Nasávaný vzduch vedl přes filtr. Tak jako všechny filtry byl ale vůči našemu jedovatému plynu tabunu neúčinný.“ K opatření bojového smrtelně jedovatého plynu měl posloužit vedoucí muniční výroby Dieter Stahl, jehož Speer nedávno zachránil před kárným řízením kvůli defétistickým vyjádřením o blížícím se konci války. Během jejich rozhovorů se ale ukázalo, že tabun je pro použití nevhodný a musel se opatřit jiný plyn. Mezitím hlavní technik Říšského kancléřství Johannes Henschel demontoval vzduchové filtry, protože mu Speer namluvil, že je potřeba je vyměnit z důvodu snížené kvality kyslíku uvnitř bunkru. Smrtící prostředek však tou dobou Speer stále neměl k dispozici a to se již psal březen. Záměr měl být definitivně zmařen, když začaly prostor nad podzemním komplexem náhle střežit hlídky SS s reflektory. Na místě s větrací šachtou navíc vyrostl čtyři metry vysoký zděný komín, který znemožnil přístup vzduchu. Mělo snad dojít k prozrazení plánu? V knize Speer uvádí, že se následující týdny obával o svůj život. S Hitlerem se naposledy setkal 20. dubna v den Vůdcových 56. narozenin. Z důvodu ignorování destrukčních rozkazů ze závěru války Speer nakonec nefiguroval ve Führerově politické závěti. Hitlerův nástupce velkoadmirál Karl Dönitz však Speera přesto opět jmenoval ministrem.
Albert Speer s Adolfem Hitlerem v červnu 1942
Většina historiků považuje Speerův plán na odstranění Hitlera za fiktivní, protože k němu neexistují relevantní důkazy. Norimberská výpověď se v některých detailech rozcházela s verzemi poválečných spojeneckých výslechů i verzí napsanou v pamětech. Ještě k tomu se Speer ve své cele Gilbertovi chlubil, že připravoval únos deseti stranických pohlavárů v čele s Hitlerem, Himmlerem, Goebbelsem, Göringem, Bormannem, Keitelem aj. do Velké Británie, o čemž neexistují jiné záznamy. Prominentní nacista a zdatný manipulátor se měl snahou ukončit Vůdci život očistit před veřejností a vyhnout se oprátce, která mu bezprostředně hrozila. Zpočátku sovětští a američtí soudci hlasovali v jeho případě pro trest smrti, zatímco francouzští a britští chtěli uložit trest odnětí svobody. Protože byla nutná většina, muselo se hlasování později opakovat a americký soudce nakonec změnil názor. Svou roli sehrál fakt, že Speer jako jediný z odsouzených uznal odpovědnost - jím formulovanou velmi obecně - za Němci spáchané zločiny. To ostatně slíbil učinit hned poté, co byl obžalovaným 29. listopadu 1945 promítnut hrůzný film o nacistických zvěrstvech. Sám vinu však Speer přijmout odmítl. Jako bývalý šéf a iniciátor programu otrockých nucených prací se mu naopak podařilo obvinit Fritze Sauckela, který trest smrti dostal. O holocaustu dle svých slov Speer přímo nevěděl, což se při dalších procesech i nálezech některých dokumentů podařilo vyvrátit. Přitom jeho plán na usmrcení Hitlera se až příliš podobal způsobu nacistického vraždění v plynových komorách. Svým příběhem o použití chemického plynu si však u mnohých získal sympatie. Velká část na lavici obžalovaných mu to ale nevěřila a přikládala to pouze snaze zmírnit si trest. Jeho zdánlivě kritické zúčtování s nacionálním socialismem bylo dobře přijato nejen soudci, ale i veřejností. Ostatně Speer vytvářel svou image „hodného nacisty“ velmi vydatně, až mu byl často vytýkán přílišný oportunismus. Když 1. října 1966 opouštěl po odpykání svého dvacetiletého trestu bránu věznice Spandau, byl už známou celebritou a o rozhovory s novináři neměl nouzi. Následující roky pečlivě budoval mýtus kolem své osoby. Díky milionovým prodejům sepsaných pamětí se dobře finančně zajistil a mohl žít bezstarostný život. Albert Speer zemřel v roce 1981 v Londýně po jednom ze svých interview ve věku 76 let. Kritické práce vůči jeho osobnosti začaly vycházet až po jeho smrti. Dnes je Speer historiky vnímán jako rozporuplná postava, která zdaleka nebyla jen tupým vykonavatelem Hitlerových rozkazů.
Prameny:
GILBERT, Gustave M. Norimberský deník, Mladá fronta, 1981
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945, Argo, 2004
SPEER, Albert. V srdci Třetí říše. Paměti Hitlerova architekta a ministra zbrojního průmyslu, Bonus A, 1996
