Článek
Než Adolf Hitler spáchal 30. dubna 1945 ve svém Führerbunkeru sebevraždu, nadiktoval své nejmladší sekretářce Traudl Jungové svou osobní a politickou závěť. Předpokládá se, že na rozdělování funkcí měli velký vliv Joseph Goebbels a Martin Bormann jako jeho poslední okruh věrných přisluhovačů. S Hermannem Göringem a Heinrichem Himmlerem se Führer naposledy setkal 20. dubna na své 56. narozeniny, avšak poté vyšla najevo jejich zrádná tajná jednání se západními Spojenci o uzavření separátního míru. Donedávna jedni z nejmocnějších mužů nacistického Německa tak přišli o veškeré své úřady a funkce.
Vůdcův nástupce velkoadmirál Karl Dönitz, který se tou dobou nalézal již na severu Německa poblíž dánských hranic, Hitlerův testament naplnil jen částečně. Některá říšská ministerstva již postrádala smysl, a tak je zrušil (Veřejná osvěta a propaganda, Ministerstvo letectví a Okupovaná východní území). Kromě Alberta Speera navíc do čela resortů nejmenoval žádné prominentní nacisty, což mělo zlepšit pozici pro jednání se Spojenci. Himmlera nadále široce podporovalo SS a on sám navrhoval přesunout výkonnou moc do Prahy, která se ještě nalézala daleko od postupujících vojsk Spojenců, ale to Dönitz odmítl a neumožnil mu podílet se na mírových jednáních. Do čela vrchního velení ozbrojených sil nový Reichspräsident plánoval dosadit polního maršála Ericha von Mansteina, ale protože se ho nepodařilo kontaktovat, funkci zastával Wilhelm Keitel s podporou Alfreda Jodla. Velitelem Kriegsmarine se nakrátko stal Hans-Georg von Friedeburg. V důsledku celkové roztříštěnosti již neexistovalo žádné zdání německé ústřední vlády a většina členů kabinetu postrádala jakýkoli podpůrný personál ze svých ministerstev. Úřady nové vlády ve Flensburgu zahrnovaly 350 zaměstnanců, včetně 230 členů SS a jiných silových složek.
Oblasti kontrolované Německem (bíle označené) v době Hitlerovy sebevraždy.
Hitlerova poslední politická vůle obsahovala následující jména:
- Říšský prezident, vrchní velitel ozbrojených sil, ministr války, vrchní velitel námořnictva - velkoadmirál Karl Dönitz - vrchní velitel německého ponorkového loďstva a od roku 1943 námořnictva. Za neochvějnou loajalitu a úspěchy ve vedení ponorkové války jmenoval Hitler Dönitze svým nástupcem. Namísto užívání titulu Führer byl obnoven titul říšského prezidenta, který zanikl po smrti Paula Hindenburga v roce 1934. 2. května získal Dönitz, nově úřadující v námořní akademii Mürwik ve Flensburgu, sliby věrnosti od velitelů Wehrmachtu v Norsku, Kuronsku, Východním Prusku a Čechách. Ten den kapitulovaly německé jednotky v Itálii. Snahou Hitlerova nástupce bylo dostat co nejvíce svých vojáků na západ, aby neupadli do sovětského zajetí. Rovněž došlo k zesílení operace Hannibal, díky níž se po moři evakuovaly německé jednotky izolované na pobřeží Baltu. Dönitz zvažoval uzavřít separátní mír se západními Spojenci a pokračovat v boji proti Rudé armádě, což však bylo pro druhou stranu nepřijatelné. Snahy o vyvolání rozkolu mezi svými nepřáteli na bitevním poli také vyšly do ztracena. Jedinou alternativou pro amerického generála Dwighta D. Eisenhowera byla bezpodmínečná kapitulace Němců, jenž vešla v platnost 8. května. Dönitzova krátká politika prokázala kontinuitu s minulým režimem a nacistická strana nebyla zakázána ani rozpuštěna. Na stole jeho kanceláře nadále zůstávala Hitlerova busta. V Norimberském procesu byl jako válečný zločinec odsouzen k deseti letům vězení, které si odpykal ve vězení ve Spandau v Západním Berlíně. V roce 1956 propuštěn a poté žil v ústraní a věnoval se psaní memoárů. Zemřel na Štědrý den v roce 1980 ve věku 89 let.
- Říšský kancléř - Joseph Goebbels - v letech 1933-1945 ministrem propagandy. Jeden z nejbližších spolupracovníků Hitlera vykonával funkci říšského kancléře přibližně 19 hodin. Ráno 1. května 1945 s manželkou Magdou za pomoci doktora Ludwiga Stumpfeggera uspali morfiem a otrávili kyanidem všech šest jejich dětí a poté oba dva spáchali sebevraždu. Na jejich žádost byla těla kontrolně střelena, polita benzínem a spálena.
- Stranický ministr - Martin Bormann - jeden z nejmocnějších můžu Třetí říše stál v čele kanceláře Adolfa Hitlera i hlavní kanceláře NSDAP. Jeho osud zůstával dlouhá léta záhadou. Spekulovalo se, že se mu podařilo uprchnout z obklíčeného Berlína. V Norimberském procesu odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti. V roce 1972 byly při stavebních pracech na nádraží Lehrter Bahnhof nalezeny kosterní pozůstatky, které nesly stopy užití cyankáli. Že se skutečně jednalo o tělo Bormanna definitivně potvrdila analýza DNA v roce 1998.
- Ministr zahraničí - Arthur Seyss-Inquart - v letech 1940-1945 říšským komisařem pro obsazené Nizozemsko, kde prosazoval tvrdou protižidovskou politiku a rázně se vypořádal s tamním odbojem. Po Hitlerově smrti místo něj Dönitz jmenoval do čela resortu zahraničí Ludwiga Schwerina von Krosigka. V Norimberském procesu byl za zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a spiknutí odsouzen k trestu smrti a 16. října 1946 oběšen.
- Ministr vnitra - župní vedoucí Paul Giesler - Jeden z nejvyšších činovníků SA, v letech 1942-1945 faktický vládce Bavorska, kde proslul svou nelítostnou efektivitou a brutalitou. Jeho přičiněním docházelo ke zbytečným popravám až do posledních dnů války. Nahradit Himmlera v čele ministerstva vnitra nestačil, protože na začátku května již byl na útěku před americkou armádou. Navíc k němu Dönitz choval stejné antipatie jako k Himmlerovi. Místo něj se úřadu vnitra ujal Wilhelm Stuckhart. 8. května 1945 Giesler podlehl zraněním po svém pokusu o sebevraždu.
- Vrchní velitel armády - polní maršál Ferdinand Schörner - veterán východní fronty a bojů na Balkáně a ve Finsku. Vedením té nejpřísnější vojenské disciplíny si vysloužil přezdívku "Krvavý Ferdinand". Od února 1945 velel armádní skupině Střed na území Protektorátu Čechy a Morava. Neblaze proslul svými brutálními metodami vůči svým vojákům, kteří jím pohrdali, i proti civilistům. Před vyhlášením kapitulace Schörner opustil své muže a uprchnul do Rakouska, kde ho poznali Američané a předali Sovětům. Do roku 1952 se nalézal ve vazbě, aby pak byl odsouzen ke 25 letům vězení. V roce 1954 propuštěn a převezen do NDR, kde odmítl funkci generálního inspektora lidové armády. V roce 1958 směl emigrovat do SRN, kde však byl uvězněn na čtyři a půl roku z nezákonných poprav německých vojáků. V roce 1973 zemřel v zapomnění v Mnichově.
- Vrchní velitel letectva - polní maršál Robert Ritter von Greim - poslední jmenovaný polní maršál Třetí říše. Luftwaffe se po jeho převzetí už dávno nalézala v troskách. Chybělo palivo, zkušení piloti a Spojenci byli naprostými vládci nebe. Po zajetí Američany pronesl: "Velím Luftwaffe, ale nemám žádnou Luftwaffe." Po předání Sovětům z obav před mučením NKVD spáchal Greim 24. května 1945 v Salcburku sebevraždu rozkousnutím kyanidové kapsle.
- Říšský vůdce SS a šéf Německé policie - župní vedoucí Karl Hanke - v letech 1941-1945 vládcem Dolního Slezska, v roce 1944 povýšen na SS-Obergruppenführera. Fanaticky stál v čele obrany Vratislavi (Breslau), posledního velkého německého města, které se vzdalo. Před jeho pádem stačil uprchnout letadlem a přesunul se do Prahy. V přestrojení za vojáka SS se pokusil probojovat na západ, ale padl do zajetí poblíž města Louny. 8. června 1945 zabit českými dozorci při pokusu o útěk, aniž by byla prozrazena jeho pravá identita.
- Ministr hospodářství - Walter Funk - v čele resortu hospodářství stál od roku 1938, v letech 1939-1945 rovněž prezidentem Říšské banky. Nová Dönitzova vláda již Funka nezahrnovala. V mezinárodním tribunálu v Norimberku byl odsouzen k doživotí za zločiny proti lidskosti a za válečné zločiny. Kvůli nemoci v roce 1957 propuštěn a v roce 1960 zemřel v Düsseldorfu ve věku 69 let.
- Ministr pro výživu, zemědělství a lesy - Herbert Backe - v letech 1933-1944 státní tajemník a poté až do konce války ministr tohoto resortu. Autor tzv. Hladového plánu pro východní tažení - odklon sovětských potravin ve prospěch německé armády a obyvatelstva. V květnu 1945 zajat Američany. Věznění jej překvapilo, protože očekával, že ho Spojenci využijí jako odborníka pro poválečné Německo. Během soudního procesu s ministry v Norimberku se z obav před předáním do Sovětského svazu 6. dubna 1947 oběsil ve své cele.
- Ministr spravedlnosti - Otto Georg Thierack - ministr spravedlnosti v letech 1942-1945. Vedle Rolanda Freislera se tento bezohledný kariérista a fanatik nejvíce podílel na zrůdné nacistické mašinérii v oblasti práva. Po Hitlerově sebevraždě jej Dönitz 6. května 1945 zprostil úřadu a nehradil Herbertem Klemmem. Po válce zajat Spojenci, ale než byl postaven před soud, spáchal 26. října 1946 sebevraždu otravou.
- Ministr kultury - župní vedoucí Gustav Adolf Scheel - v letech 1941-1945 faktickým vládcem Salcburku, 1936-1945 říšským studentským vůdcem, vysoký činovník v SS. Na začátku května 1945 se nacházel na útěku a ministerstva kultury se místo něj ujal Wilhelm Stuckhart. 14. května zajat Američany a další tři roky strávil v několika zajateckých táborech a věznicích. Poté pracoval jako lékař. Spolu s dalšími bývalými nacisty se stal součástí kruhu kolem Wernera Neumanna, který infiltroval Svobodnou demokratickou stranu. V lednu 1953 zatčen Brity a po půl roce propuštěn. V letech 1954-1977 majitelem lékařské praxe v Hamburku. V roce 1979 zemřel v Hamburku ve věku 71 let.
- Ministr veřejné osvěty a propagandy - Werner Neumann - dlouholetá pravá ruka Goebbelse. Ministrem v novém kabinetu se nestal, protože Dönitz ho jako zbytečný resort zrušil. 1. května 1945 se jako jeden z mála dostal z Führerbunkeru a z obklíčeného Berlína až do západního Německa. Po válce se skrýval pod falešnou identitou, až do amnestie v roce 1950. Po Neumannově aféře v lednu 1953 zatčen a půl roku držen ve vazbě. Po propuštění se neúspěšně snažil vrátit do politiky. V roce 1982 zemřel v Lüdenscheidu ve věku 73 let.
- Ministr financí - Johann Ludwig Graf Schwerin von Krosigk - ministr financí v letech 1932-1945, člen NSDAP od roku 1937. Po sebevraždě Goebbelse se stal vedoucím ministrem tzv. Flensburgské vlády, jejíž členové byli zajati Spojenci 23. května 1945. V rámci soudního procesu s ministry byl v roce 1949 v Norimberku odsouzen k 10 letům vězení za praní majetku ukradeného nacistickým obětem a financování koncentračních táborů. V roce 1951 propuštěn v rámci amnestie. Zemřel ve věku 89 let v roce 1977 v Essenu.
- Ministr práce - Theo Hupfauer - vedle Saura další významný muž na Speerově ministerstvu zbrojení. Do čela resortu práce v květnu 1945 místo něj nastoupil dlouholetý ministr Franz Seldte. Při Norimberském procesu Hupfauer vystoupil jako jeden ze svědků obžaloby. Poté se mohl věnovat podnikání, aniž by mu v tom zabraňovala předchozí kariéra. Zemřel v roce 1993 v Mnichově ve věku 87 let.
- Ministr zbrojení - Karl-Otto Saur - v roce 1942 se stal vedoucím technického oddělení přímo odpovědným ministru Albertu Speerovi. Vnímán jako zvláště nemilosrdný při zvyšování výroby a byl spoluzodpovědný za otrockou práci u zahraničních dělníků. Dönitz Hitlerovu závěť ignoroval a do čela ministerstva znovu jmenoval Speera, který upadl ve Führerovu nemilost po ignorování tzv. Neronova rozkazu. Saur v roce 1948 vystoupil jako svědek v rámci Kruppova procesu, který měl prokázat kolektivní vinu německého průmyslu, výměnou za imunitu, za což byl svými bývalými kolegy vnímán jako zrádce. V roce 1966 zemřel v Pullachu ve věku 64 let.
- Vedoucí Německé pracovní fronty - Robert Ley - v čele DAF stál od roku 1933, v letech 1934-1945 říšským vůdcem nacistické strany. Fanatický stoupenec Hitlera a těžký alkoholik, jenž se podílel na týrání zahraničních dělníků. 16. května 1945 zajat Američany. V Norimberském procesu obviněn ve třech bodech obžaloby ze čtyř. Pobouřen tím, že je považován za válečného zločince, spáchal sebevraždu oběšením ve své cele již 25. října 1945.
Dokument Hitler zakončil následujícími slovy: „Především pověřuji vedení národa a občany pečlivým dodržováním rasových zákonů a nelítostným odporem proti světovému traviči všech národů, mezinárodnímu židovstvu.“ Svědky politické závěti se stali Bormann, Goebbels a generálové Hans Krebs a Wilhelm Burgdorf. Poslední dva jmenovaní se 2. května 1945 zastřelili ve Führerbunkeru. Testament neobsahoval říšské ministerstvo komunikací a pošt, do jehož čela se nakrátko postavil Julius Dorpmüller namísto Wilhelma Ohnesorga.
Prameny:
HARTWIG, Dieter. Velkoadmirál Karl Dönitz. Hitlerův dědic a hrdina ponorkové války
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945
KERSHAW, Ian. Konec. Německo 1944-45
ROTHMAN, Herman. Hitlerova závěť
