Článek
Führerbunker umístěný pod zahradou Říšského kancléřství představoval pro Hitlera poslední velitelské stanoviště za druhé světové války. Nacházel se 8,5 metrů pod úrovní země a navazoval na výše umístěný protiletecký kryt Vorbunker. Železobetonové stěny a stropy dosáhly tloušťky 3,5 metru, což mělo zajistit odolnost i proti zásahům tehdy nejtěžších průrazných leteckých bomb. Celý podzemní komplex zahrnoval desítky místností pro nejvyšší funkcionáře, personál a nezbytné technické vybavení. Místo mělo sloužit jako útočiště nejvyšších představitelů Německa a jejich rodin před spojeneckým bombardováním, ale pro stálý pobyt bylo nepohodlné. Před 20. dubnem zde krátce či dlouze pobývalo kolem padesáti osob, což vyžadovalo velké nároky na inženýrské sítě a vzduchotechniku. Stísněné podmínky dále zhoršovala vysoká vlhkost způsobující plíseň ve zdech a stálý zápach. Prosakující podzemní vodu musela výkonná čerpadla odvádět do kanalizace. Toto nehostinné místo se stalo mocenským centrem nacistického Německa od 16. ledna 1945, kdy se zde natrvalo usadil Hitler.
Vůdce byl zvyklý obvykle chodit spát až v ranních hodinách, protože v noci pracoval a předsedal poradám o situaci na frontách. Jakmile odbila půlnoc a začal 20. duben, jeho osobní zaměstnanci se sešli, aby mu pogratulovali k 56. narozeninám. Ačkoli Hitler dopředu avizoval, že není důvod k blahopřáním, přítomné přijal. Mezi nimi byli například vojenský pobočník Wilhelm Burgdorf, Himmlerův styčný úředník SS Gruppenführer Hermann Fegelein nebo Ribbentropův styčný úředník Walter Hewel. V noci tradičně proběhla vojenská porada, na níž nemohlo zaznít nic jiného než že vojenská situace Německa je blízko naprostému kolapsu. Po ranním čaji s Evou Braunovou se Hitler uložil ke spánku až po deváté hodině ranní.
Podle instrukcí vzbudil Hitlerův sluha Heinz Linge svého pána o hodinu později než normálně, ve dvě odpoledne. Po podání kokainových očních kapek se Führer pomalu odebral nahoru na zahradu Říšského kancléřství, kde čekali nastoupení vojáci z SS divize Berlín a dvacet chlapců z Hitlerjugend. Shrbený a vyčerpaný stařec s třesoucí se levou rukou byl pouhým stínem energického fanatika, kterému miliony Němců padaly k nohám. Zaznělo pár přívětivých slov a poplácání po tvářích posledních obránců Berlína. Právě zde byly pořízeny Hitlerovy poslední fotografie před jeho smrtí. Ten den to bylo i naposledy, co se ocitl na povrchu země, než opět zamířil do útrob svého podzemního bunkru. Tam se shromáždili všichni pohlaváři Třetí říše, kteří se tou dobou nalézali v německém hlavním městě, aby svého pána naposledy ujistili svou neutuchající věrností. Někteří z nich zůstali po jeho boku až do hořkého konce, který se nenávratně blížil. S gratulacemi přišli ministr propagandy Joseph Goebbels, vedoucí SS Heinrich Himmler, osobní tajemník Martin Bormann, šéf Luftwaffe Herman Göring, ministr zahraničí Joachim Ribbentrop, velkoadmirál Karl Dönitz, generálové Wilhelm Keitel, Alfred Jodl a Hans Krebs, ministr zbrojního a válečného průmyslu Albert Speer, velitel RSHA Ernst Kaltenbrunner, vedoucí mládeže Artur Axmann a další. Někteří se snažili Hitlera marně přesvědčit, aby zavčas unikl do Berchtesgadenu, který byl doposud vzdálen přibližující se frontě. To však odmítl a namísto toho se rozhodl vytrvat až do konce. Speerovi Hitler o svém budoucím konci sdělil: „Nebudu bojovat osobně. Vždy existuje nebezpečí, že se jen zraním a dostanu se živý do rukou Rusů. Nechci, aby moji nepřátelé dělali ostudu mému tělu. Dal jsem rozkaz, abych byl zpopelněn. Fräulein Braunová chce tento život opustit se mnou.“
Vstup do Hitlerova bunkru na zahradě Říšského kancléřství, červenec 1947
Kdo však neváhal opustit Berlín, byl Göring. Po poradě Hitlerovi sdělil, že se musí naléhavě přesunout do jižního Německa, odkud bude velet Luftwaffe. Na to se dopředu řádně připravil, když do Obersalzbergu nechal přesunout jak svou rodinu, tak ohromný majetek z nakradených uměleckých předmětů. Po Göringovi ten den opustili Führerbunker také Dönitz, Himmler, Kaltenbrunner, Ribbentrop a Speer. Z Berlína zamířily severním, západním a jižním směrem dlouhé kolony automobilů. Zvuky dělostřelecké palby značily přibližující se Rudou armádu a postupné stahování smyčky kolem města. Během následujících tří nocí opustilo letiště Gatow a Staaken na dvacet letů, které odvezly většinu spolupracovníků Hitlera do Berchtesgadenu.
V noci usedli Hitler s Evou Braunovou na čaj se zbylými pobočníky a sekretářkami, osobním lékařem Theodorem Morellem a dietetičkou Constanze Manziarlyovou. I když se o válce nemluvilo, nejmladší sekretářka Traudl Jungeová byla nervózní, protože ten den uslyšela poprvé od Vůdce slova o prohrané válce. Když se Hitler, na své poměry brzy, odebral do svého pokoje, přítomní v čele s Evou Braunovou a Bormannem v horním patře bunkru uspořádali jakýsi večírek. Pilo se šampaňské, tančilo se a gramofon stále dokola přehrával jedinou desku, kterou se podařilo sehnat, předválečnou skladbu „O štěstí ti vyprávějí rudé růže“. Bujaré veselí narušilo několik blízkých výbuchů z dopadajících dělostřeleckých granátů. Ráno v půl desáté byl Hitler probuzen zprávou, že střed Berlína se stal cílem sovětské palby, čemuž zprvu odmítal uvěřit. Při spojení s náčelníkem štábu Luftwaffe Karlem Kollerem se dozvěděl, že nepřátelské bombardéry napadají letiště v okolí Berlína tak často, že němečtí stíhači nemohou vzlétnout do akce. V záchvatu vzteku mu Führer vzkázal: „Pak tedy ani žádné stíhačky nepotřebujeme. Luftwaffe je zbytečná. Celé její vedení by se mělo ihned oběsit!“ 22. dubna na poslední konferenci s vojenským velením Hitler před svými generály přiznal, že válka je ztracená. Když se 30. dubna bojovalo již pouhých několik set metrů od budovy Říšského kancléřství, Hitler spolu s Evou Braunovou, s níž se krátce předtím oddal, spáchali sebevraždu. Obě těla byla vynesena po schodech na zahradu, kde se polila benzínem a zapálila. 2. května Führerbunker bez boje obsadili sovětští vojáci.
Prameny:
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945
KERSHAW, Ian. Konec. Německo 1944-45
https://warfarehistorynetwork.com/article/adolf-hitlers-last-birthday/
