Článek
Únor 1948 neznamenal jen politický převrat, ale i zásadní proměnu bezpečnostního aparátu v Československu. Státní bezpečnost (StB), založená 30. června 1945, se rychle proměnila v nástroj teroru, jehož cílem nebylo chránit občany, ale zlomit odpor a umlčet každého, kdo by mohl ohrozit moc vládnoucí komunistické strany. K tomu dopomohly nové zákony přijaté Národním shromážděním v říjnu 1948 - zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky a zákon č. 232/1948 Sb. o Státním soudu - a Trestní zákon z roku 1950 (č. 86/1950 Sb.). Na papíře bylo mučení nezákonné, v realitě se ale stalo státem krytou a běžně tolerovanou součástí vyšetřovací praxe. Brutální metody výslechů, které StB po převratu nasadila, nebyly žádnou novinkou – příslušníci tajné policie je přebírali jednak od sovětské NKVD (Lidový komisariát vnitřních věcí), jednak od německého Gestapa, jehož praktiky dobře znali z doby nacistické okupace.
Do Československa začali přicházet sovětští poradci, ve skutečnosti zkušení důstojníci tajné policie nebo MVD (ministerstva vnitřních věcí), kteří sehráli klíčovou roli v přeměně čs. bezpečnostního aparátu i samotné vyšetřovací praxe. Ostatně s metodami, jak zlomit oběť, měli příchozí „experti“ bohaté zkušenosti už ze stalinských čistek z 30. let. Vyšetřovatelé StB, stejně jako Obranné zpravodajství (OBZ) v čele s fanatickým Bedřichem Reicinem, převzaté praktiky následně hojně používali prakticky proti každému, koho režim označil za nepřítele. Oběťmi mučení se stali představitelé politické opozice v rámci demokratických stran, bývalí důstojníci a vojáci, rolníci a kulaci, kněží a řeholníci, tělovýchovné, mládežnické a studentské spolky či podezřelí z ilegální činnosti a špionáže. Výjimkou nebyly ani výhrůžky sexuálního násilí vůči vyslýchaným ženám či dokonce samotná znásilnění. Mučení se nevyhnuli ani někteří komunističtí funkcionáři jako Rudolf Slánský, Gustáv Husák nebo Otto Šling. Pro mnoho perzekuovaných osob byla největší bolest vědomí, že po letech nacistické okupace se nyní brutálního násilí na Češích dopouštěli sami Češi. Brutálním praktikám rafinovaného psychického teroru a hrubého fyzického násilí byly vystaveny desetitisíce osob. K tomu docházelo na řadě míst jako v sídle StB v pražské Bartolomějské ulici, na Ruzyni, nebo ve věznicích v Leopoldově, Pankráci nebo Mírově.
Vazební fotografie bývalého velitele OBZ Bedřicha Reicina, 1951
Řada vojáků z bývalých příslušníků západní i východní zahraniční armády za druhé světové války prošla nechvalně proslulým Domečkem v Loretě na Hradčanech. Místní sadistický správce štábní kapitán František Pergl místo proměnil v jednu z nejobávanějších mučíren v republice. Mnohdy významní členové druhého odboje zde prodělali široké spektrum brutálních metod: bití obuškem, fackování, poutání do želez, nucené pochody v noci, polévání studenou vodou, cvičení kliků a dřepů do vyčerpání, systematické odpírání spánku, kopání a bití přes chodidla (tzv. baštonáda), zvedání za uši či bití mokrým ručníkem. Oblíbenou metodou byla tzv. „stojka“ – vězeň musel stát nehnutě celé hodiny – nebo „kozel“, kdy měl ruce svázané za zády a přitažené k nohám. To vše se odehrávalo za neustálého řvaní a ponižování ze strany vyšetřovatelů. Psychický nátlak byl leckdy účinnější než fyzické násilí: vězňům bylo oznamováno, že jejich rodina je už zatčena, že děti skončí v ústavu nebo manželka ve vězení. Často se odehrávaly zinscenované popravy s pistolí přiloženou ke spánku. Vězni byli drženi v temných a chladných, nedostatečně vytopených celách bez oken, často tak dlouho, že jim hrozily omrzliny. Trpěli hladem, někdy i několik dní, a jejich hygienické podmínky byly katastrofální – dlouhé měsíce se nemohli umýt a neměli prakticky žádné hygienické pomůcky. Při výsleších utrpěli vězni těžká zranění – od vyražených zubů a prasklých ušních bubínků až po zlomená žebra a další vážná poranění. Lékařské pomoci se jim však nedostalo. Na místo toho jim Pergl nechal podávat pouze tenoftalin, který vyvolával prudké průjmy a celkové vysílení. Skutečné ošetření bylo přivoláno jen tehdy, když hrozilo, že oběť bez lékařského zásahu zemře. Přesto zatčení vojáci dokázali dlouhé měsíce odolávat brutálnímu týrání, než byli donuceni podepsat vykonstruovaná přiznání. Teprve poté byla sepsána formální obžaloba a následně proběhl soud – přímo v areálu věznice v Kapucínské ulici. Mnoho z mužů pak následně strávilo dlouhé roky v uranových dolech v okolí Jáchymova a Příbrami, kde často bez jakékoli ochrany před radioaktivním zářením těžili rudu pro sovětský jaderný program.
Major dělostřelectva Tomáš Sedláček (1918-2012), bývalý člen čs. zahraniční armády na Západě i Východě, byl v únoru 1951 zatčen a souzen ve vykonstruovaném procesu. I on prošel Domečkem s jeho obávaným správcem Perglem. Ve svých pamětech napsal, že se tam ocitl v době, kdy už se vězni tolik nemlátili a on dostal všeho všudy sedm facek a později pár ran pendrekem. Prožil však nekonečně dlouhý výslech trvající devět dnů a devět nocí s naprosto minimálním prostorem spánku. „Byl jsem příšerně nevyspalý a úplně zblblý. Únava se projevovala nejvíc na zraku. Pamatuji se, že v té místnosti byla podlaha pokrytá nějakým rozdrbaným linoleem. Když jsem se na ni díval, začal jsem mít halucinace - viděl jsem orchideje vyrůstající do výšky z té podlahy,“ vzpomínal Sedláček. Když se o pár dní později dostal na svou celu, byl přinucen v ní celý den i noc chodit. „Počítal jsem, kolik jsem v té tři metry dlouhé cele nachodil, a myslím, že to za 24 hodin mohlo být až 40 kilometrů.“
Generálporučík ve výslužbě Tomáš Sedláček, únor 2008
Když byl v dubnu 1950 ministr národní obrany Ludvík Svoboda nahrazen Alexejem Čepičkou začalo v rámci rezortu docházet k mocenským střetům, po nichž došlo k sesazení Bedřicha Reicina. K tomu Čepička využil stížnosti řady důstojníků na prostředky, kterými si OBZ vynucovalo přiznání, a falšování a výrobu důkazů. Po zatčení Reicina došlo k jeho tvrdému vyslýchání a následně byl coby účastník protistátního spikleneckého centra odsouzen k trestu smrti a 3. prosince 1952 popraven. Pád zaznamenal také František Pergl, který byl v roce 1951 odsouzen za spáchání trestného činu sabotáže k jedenácti letům vězení a v roce 1957 podmínečně propuštěn. V roce 1955 jej na Pankráci potkal Tomáš Sedláček, který na to později vzpomínal: „Ten tam byl ulitej jako chodbař, protože kdyby ho dali někam na lágr, tak by ho umlátili.“ Celkově bylo trestně stíháno jen minimum osob, které měly na svědomí mučení vězňů. K částečnému omezení fyzického násilí coby vyšetřovacích metod došlo v rámci StB a OBZ s uvolněním tlaku po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953, přičemž dominantní postavení získaly různé formy psychického nátlaku.
V mnohých případech ti, co si na počátku vyšetřování byli zcela jisti svou nevinou, postupem času pod hrozbou dalšího fyzického a psychického nátlaku přijali roli pachatele.
Prameny:
HANZLÍK, František. Bez milosti a slitování. B. Reicin - fanatik rudého teroru, Ostrov 2011
HANZLÍK, František. Diskriminace a perzekuce vojáků v Československu v letech 1945-1955, Powerprint 2015
PALEČEK, Pavel, KAPLAN, Karel. Politické procesy a komunistický režim v Československu, Lukáš a syn (Barrister & Principal) 2001
RYCHLÍK Jan. Československo v období socialismu 1945-1989, Vyšehrad 2020
SEDLÁČEK, Tomáš, PLACHÝ, Jiří. Vydržet! Paměti generála Tomáše Sedláčka, Ministerstvo obrany - Avis 2008
https://www.pametnaroda.cz
