S půlkou Evropy proti bolševikům. Proč Hitlerovi spojenci vstoupili do války proti SSSR?

Odplata a snaha získat zpět ztracená území

Nejvíce mužů ve zbrani proti Sovětům poskytlo Rumunské království, jež jich do bojů na východní frontě nasadilo až 600 tisíc. Tohoto balkánského spojence nebylo potřeba nikterak pobízet, protože Bukurešť silně toužila získat zpět Besarábii a Severní Bukovinu, o které je Sověti připravili anexí o rok dříve. Tehdejší propaganda hovořila o osvobozovacím tažení za obnovu Velkého Rumunska z let 1918-1940 a svaté válce proti bolševismu. Velení Wehrmachtu nemělo o kvalitě rumunské armády příliš vysoké mínění kvůli její zastaralé výzbroji, korupci a protekcionismu, ovšem její početní síla a geografie sehrály klíčovou roli. Na svém jižním křídle se tak Němci při operaci Barbarossa mohli opřít o rumunskou 3. a 4. armádu, tvořenou 14 pěšími divizemi, jezdeckou divizí, dvěma horskými brigádami, podporované námořnictvem a početným letectvem. Od září 1940 fakticky vládl v Bukurešti proněmecky orientovaný diktátor generál Ion Antonescu, patřící k mála státníkům, které Hitler plně respektoval a jimž důvěřoval. Při setkání obou aktérů v Berlíně 11. června 1941 došlo ke stanovení úkolů rumunských jednotek, které byly v následujících měsících naplněny. Antonescu si na Hitlerovi vymínil, aby jeho síly zaútočily ve stejný den jako německé. Předpokládal totiž, že Sovětský svaz stejně podnikne nějaké nepřátelské akce proti jeho zemi. Po úspěšném letním i podzimním tažení Rumunsko pod svou kontrolu získalo zpět Besarábii a Severní Bukovinu a dále Podněstří a Oděsu. Nedůvěra mezi oběma spojenci se prohloubila po bitvě u Stalingradu, když Hitler katastrofu neprávem svedl na 3. a 4. rumunskou armádu. Od konce srpna 1944, kdy došlo k sesazení Antonesca mladým králem Michalem I., země změnila válčící stranu a až do konce války pak bojovala po boku rudoarmějců.

Finsko se na rozdíl od Rumunska, Maďarska, Itálie, Slovenska nebo Chorvatska odlišovalo tím, že se nepřipojilo k Paktu tří a ani se nestalo členem Osy. Severská země nepřijala ideologii národního socialismu ani fašismu a udržovala si nezávislost ve svém rozhodování. Helsinki tak během německo-sovětského konfliktu vedly jakousi paralelní válku za vlastní zájmy. Finská vláda Němce oficiálně označovala jako „bratry ve zbrani“ a nikoli jako „spojence“. Podobně jako v případě Rumunska měli Finové k válce na východě jednoznačnou motivaci - pomstít se za události z let 1939-1940 a obsadit zpět oblasti ztracené po prohrané Zimní válce. Navázáním kontaktů a spoluprácí s Berlínem se seveřané vymanili z mezinárodní izolace a již na podzim 1940 byli jako první seznámeni s německými ofenzivními plány. Přesto do války s východní velmocí nespěchali. Respektovaný finský maršál Gustav Mannerheim, který si jako jeden z mála dovolil v Hitlerově přítomnosti zapálit doutník, deklaroval, že jeho země vstoupí do války se Sověty jedině tehdy, když bude jimi napadena. Na počátku operace Barbarossa země vyhlásila ozbrojenou neutralitu, ale když Sověti zahájili sérii útoků dělostřelectvem a letectvem na finské cíle, Helsinki vstoupily 25. června 1941 do Pokračovací války. Mannerheim po válce napsal: „Vypuknutí války žádného rozumného Fina nepřekvapilo a národ stál jednomyslně za vládou a parlamentem. Každý chápal, že jsme znovu nuceni k boji na život a na smrt a že potřebujeme veškerou dostupnou pomoc. Nepřetržitý nátlak a výhrůžky, vměšování do našich vnitřních záležitostí i naše stále se opakující zkušenosti s nespolehlivostí Rusů musely vzbudit nedůvěru k záměrům sovětského velení.“

Avšak i když Němci vyvíjeli sebevětší snahy, Finové trvali na tom, že budou bojovat jen za obnovu hranic z roku 1939. Politická reprezentace nesdílela Hitlerovu ideologii, stejně jako se nehodlala zatáhnout do dlouhé války a poštvat proti sobě Moskvu více, než bylo nutné. Dohromady bylo do zbraně povoláno na 475 tisíc mužů z celkové populace 3,7 milionu obyvatel. Kvalitou představovali Finové nejlepšího německého spojence na východní frontě – vynikali houževnatostí, odolností a silnou motivací. Na konci roku 1941 po šesti měsících bojů drželo Finsko větší území než v roce 1939, ale záměrně se vyhnulo útoku na Leningrad, aby se vyvarovalo příliš těsné spolupráce s Němci. Zlomový moment v německo-finských vztazích nastal po sovětské letní ofenzivě v roce 1944, když si Mannerheim uvědomil, že bez míru bude jeho země zničena. Následovala Laponská válka, při níž se Finové obrátili proti Němcům a za cenu velkých ztrát je začali vytlačovat do Norska.

S Maďary Hitler původně nepočítal

V letech 1938-1940 se území Maďarska rozšířilo o části jižního a východního Slovenska, Podkarpatské Rusi a na úkor Rumunska i severního Sedmihradska, k čemuž by nedošlo bez přímé německé podpory. Hitlerova původní směrnice č. 21 účast tohoto německého satelitu ve válce na východě vůbec nezmiňovala. Jednání s Budapeští nastala až od konce května 1941 a pokračovala vlažným tempem. Hitler a velení Wehrmachtu totiž Maďarsko považovali za jakéhosi zajišťovacího spojence pro Balkán. Převážně pěší Královská maďarská domobrana (Magyar Királyi Honvédség) navíc disponovala zastaralou výzbrojí, jejíž vojenský přínos na bojišti by byl diskutabilní. K tomu se Němci snažili zamezit konfliktu Maďarů s Rumuny, což později na frontě působilo řadu problémů. Starý bojovník proti komunismu viceadmirál Miklóš Hórthy, na něhož se Hitler díval skrz prsty pro jeho rakousko-uherský původ, válku na východě uvítal, ale odmítl se do ní zapojit, neboť jeho pozornost směřovala spíše k získání zbytku Sedmihradska. O německém útoku na SSSR se dozvěděl až z Vůdcova dopisu, který obdržel 22. června v 10:35, když už probíhaly boje sedm hodin. Země vstoupila do konfliktu se Sověty až když 26. června došlo k bombardování města Kassa (Košice), avšak dodnes se vedou spory o to, kdo nálet uskutečnil. Maďarské obyvatelstvo vstup do války příliš nepodporovalo, protože panovalo přesvědčení, že do ní byli zataženi Němci. Zpočátku na frontu zamířily nepočetné svazky Karpatské armádní skupiny a Rychlého sboru o celkové síle 40 tisíc mužů. Vrchol nasazení maďarské armády nastal v letech 1942-1943, kdy byla na východě přítomna v počtu 210 tisíc mužů. Přes obrovské ztráty na Donu a několik dramatických zvratů nakonec bojovali Maďaři po boku Němců až do konce války.

Mussoliniho touha po slávě

Fašistická Itálie měla o německých plánech proti SSSR ještě méně informací než ostatní spojenci, což se potvrdilo při setkání Hitlera s Mussolinim v Brenneru 2. června 1941, kdy o nich nepadlo jediné slovo. Po předchozích porážkách v severní Africe a Řecku panoval v otázce nasazení Italů na východní frontě mezi Němci rezervovaný až odmítavý postoj. Ctižádostivý Mussolini však věřil v rychlé německé vítězství a Hitlera nakonec přesvědčil o vyslání expedičního sboru (Corpo di Spedizione Italiano in Russia) o síle tří divizí v počtu 62 tisíc mužů. Ještě v červenci Duce - vědom si, že musí udržet svou pozici v Evropě - nabídl poslat další dva armádní sbory, ale narážel na německé argumenty o složité dopravní situaci směrem k frontě a hrozícím oslabení italských pozic ve Středozemí. K razantnímu navýšení italského kontingentu došlo až v létě 1942, kdy se postupně zformovala 8. armáda (Armata Italiana in Russia) o síle 230 tisíc mužů. Avšak, stejně jako Rumuny a Maďary, i ji stihla katastrofální porážka na Donu, po níž se už nevzpamatovala. Vyjma elitních alpských divizí Němci svého italského spojence na východě hodnotili veskrze kriticky. Mussolini vyslal jednotky proti Sovětům spíše z politického gesta než z reálné schopnosti vést dobyvačné tažení.

Slováci, Chorvati a Španělé

Slovenské jednotky Němci plánovali využít jen v krajním případě jako okupační síly. V případě Bratislavy ale nakonec sehrál svou roli strach ze stále sílícího Maďarska a snaha zachovat si u Vůdce svou přízeň. Během roku 1941 vyslali Slováci na východní frontu Rychlou divizi a Zajišťovací divizi spolu s leteckými silami. Více o okolnostech vstupu slovenské armády do války proti SSSR najdete v tomto článku.

Po rozdrcení Jugoslávie v dubnu 1941 vznikl Nezávislý stát Chorvatsko, se silnými vazbami na Německo. Aby si loutkový režim Ante Paveliće udržel pozici u Hitlera, po 22. červnu 1941 projevil ihned ochotu připojit se ke „křížovému tažení proti bolševismu“. V červenci tak zamířila na frontu expediční síla v podobě dobrovolnické legie (Hrvatska dobrovoljačka legija) o síle 3900 mužů spolu s leteckou jednotkou. Kontingent byl začleněn do německé 100. lehké pěší divize a Němci jeho vojáky hodnotili velmi vysoko za jejich odvahu a disciplínu. V roce 1942 se celek přeměnil v 369. zesílený pěší pluk a prodělal bitvu u Stalingradu, kde došlo k jeho téměř kompletnímu zničení.

Hitler se několikrát pokusil přimět Francisca Franca, aby Španělsko vstoupilo do války proti Spojencům, ale neuspěl. Krátce po invazi na východ Madrid zorganizoval nábor do dobrovolnické jednotky, která měla být odeslána na východní frontu jako „gesto přátelství“. Vznikla tak Modrá divize (División Azul) v počtu 18 tisíc mužů, kteří pocházeli z armády, falangistické mládeže i civilistů. Franco se tímto krokem snažil Němcům odvděčit za podporu během španělské občanské války a Sovětům zároveň oplatit tehdejší podporu republikánům. Vojenská formace se do Wehrmachtu začlenila jako 250. pěší divize a vyznamenala se během prudkých bojů u Leningradu a na řece Volchov. V říjnu 1943 Franco, pod tlakem Spojenců, nařídil stáhnout jednotku domů. Kolem dvou tisíc vojáků odmítlo odejít a zůstalo v nově utvořené Modré legii (Legión Azul) až do jara 1944.

Prameny:

DINARDO, Richard L. Nerovní spojenci. Německo a jeho evropští spojenci od koalice ke zhroucení, Jota 2006

KLIMENT, Charles K., BERNÁD, Dénes. Maďarská armáda 1919-1945, Ares 2007

KLUBERT, Tomáš. Slovenská armáda v druhej svetovej vojne, Perfekt 2016

KNOPP, Guido. Wehrmacht. Bilance, Ikar 2009

MANNERHEIM, Gustav. Paměti finského maršála, Academia 2022