Článek
O cestě Slovenska k válce se Sovětským svazem, zahrnující jednání s německou stranou a vojenské přípravy, pojednává předchozí článek. 24. června 1941, dva dny po začátku operace Barbarossa, se dala Rychlá skupina v čele s plk. Rudolfem Pilfouskem do pohybu a ve stejný den dosáhla přiděleného prostoru soustředění. Jednotka čítala 59 důstojníků a 1851 poddůstojníků a vojáků a v těžké výzbroji disponovala šestnácti 37 mm protitankovými kanony, čtyřmi 75 mm děly vz. 15, devíti 100 mm děly vz. 30, třemi obrněnými automobily OA. vz. 30, třiceti tanky LT–35, deseti LT–38 a sedmi LT–40. V porovnání s německým Wehrmachtem šlo již o poměrně zastaralou výzbroj, která však byla srovnatelná s Rumuny nebo Maďary bojujícími na stejné straně. V boji proti sovětským opevněním u města Sanok se projevily limity slovenské palebné síly, ale za pomoci pěchoty a německé podpory se je podařilo dobýt. Současně byl na východě Slovenska sestaven Polní sbor o dvou divizích čítající na 50 tisíc mužů. Tyto síly měly nedostatek dopravních prostředků, a tak postupovaly směrem na východ daleko pomaleji než se pohybovala fronta. Ze všech německých spojenců vyslalo do Sovětského svazu v poměru k počtu obyvatel silnější kontingent pouze Finsko. Gen. Ferdinand Čatloš rozhodl o povýšení Rychlé skupiny na Rychlou brigádu a přesunul k ní veškeré motorizované jednotky z Polního sboru. 16. července se bota slovenského vojáka poprvé dotkla sovětského předválečného území. 21. července velení 49. německého sboru nařídilo brigádě, aby postoupila k Lypovci, kde ji měly čekat první těžší boje s Rudou armádou.
Postup slovenské Rychlé divize Ukrajinou od června 1941 do července 1942
Rychlá brigáda o počtu 4900 mužů, 43 tanků a 123 děl měla v městečku podle německé rozvědky narazit na dva sovětské pluky, ale střetla se s přesilou 6500 zakopaných rudoarmějců pod velením generála Tkačenka. Po celodenním tvrdém boji se příští den obránci stáhli a ustoupili na východ. Slováci mohli slavit své první vítězství, které si však vyžádalo 75 padlých a 167 zraněných, což představovalo nejvyšší slovenské ztráty během jediného dne za celé východní tažení. Sověti zdržovací boje o Lypovec označili za své vítězství, ačkoli sami přišli o 700 padlých, 1000 raněných a 150 zajatých mužů. U značné části slovenských vojáků, včetně důstojníků, se projevovala nechuť bojovat proti rudoarmějcům, a tak se objevily první případy zběhnutí, které byly oficiálně vedené jako nezvěstnost. Němci žádali, aby brigáda postupovala dále, ale Čatloš ji jako celek označil za neschopnou dalšího bojového nasazení. Obrněná technika byla stažena na východní Slovensko k opravám, ačkoli na to měl frontový personál automobilních dílen dostatek prostředků. Německá 295. pěší divize využila pouze podporu dělostřeleckého pluku 11. Po dobytí Granova 30. července se brigáda soustředila v Iljincích, kde zůstala v nečinnosti do poloviny srpna. Za tu dobu u vojáků znatelně poklesla morálka a mnoho z nich hledalo záminku k návratu domů. Řada mužů zahnala dlouhou chvíli ve společnosti místních žen, což způsobilo prudký nárůst pohlavních chorob.
Dne 25. července gen. Čatloš provedl reorganizaci slovenských jednotek, čímž vznikly dvě nové divize: Rychlá a Zajišťovací. Rychlá divize se měla účastnit frontových bojů po boku Němců, zatímco Zajišťovací měla za úkol strážní službu na dobytém území. Oba svazky tvořilo kolem 8000 mužů. Zbylí slovenští vojáci byli posláni zpět na Slovensko, kde byli demobilizováni. Vedle obou divizí zůstaly na východní frontě ženijní, železniční a telegrafní stavební roty, které podléhaly německému velení. Východní kampaně se zúčastnilo také slovenské letectvo, které však bylo v roce 1941 ještě stále omezené zastaralými letouny typu Avia B-534 a Letov Š-328. Velitel německé 6. armády Walter von Reichenau byl přesto s výkony slovenských letců spokojen a po dobytí Kyjeva veliteli Polního sboru gen. Antonu Pulanichovi vzkázal, že „slovenská stíhací a bombardovací letka v nebojácných letech ukázala velkou odvahu a velké letecké umění“. V listopadu 1941 potvrdil Hitler slovenskému předsedovi vlády Vojtěchu Tukovi závazek o „neobyčejně vysokém vyzbrojení slovenské armády“, ale dodávky vázly, protože Němci zbraně nestačily vyrábět.
Rychlá divize se přesunula na frontu v době, kdy vrcholila bitva o Kyjev, v níž Sověti přišli o pět svých armád. Slováci od poloviny září zajišťovali 48 kilometrů dlouhý úsek na pravém břehu Dněpru mezi vesnicemi Chodosovka a Ukrajinka. Během týdne se jim za minimálních ztrát podařilo zničit několik dělostřeleckých baterií, potopit říční plavidlo a zajmout 1650 sovětských vojáků. Po pádu Kyjeva 20. září Němci začlenili Rychlou divizi mezi mobilní svazky skupiny armád Jih, která měla přes průmyslový Donbas namířeno k řece Volze směrem na Kavkaz. Začalo se však zhoršovat počasí a pohyb blátem přes nekvalitní komunikace byl každým dnem náročnější. V důsledku nepojízdnosti mnoha vozidel došlo ke stažení části slovenského dělostřelectva i s obsluhami zpět do vlasti. 25. října klesl početní stav divize na 7823 mužů. Němci nově Rychlou divizi soustředili na severním pobřeží Azovského moře, kde měla strážit prostor mezi přístavy Mariupol a Taganrog. Vojáci Zajišťovací divize v čele s oblíbeným plk. Augustínem Malárem se tou dobou nalézali 900 kilometrů severozápadně v severní části Říšského komisariátu Ukrajina, kde chránili důležité komunikace a zapojili se do několika protipartyzánských akcí. V polovině srpna čítala divize 8135 mužů. Záložníci, jenž sloužili od roku 1939 se však postupně vraceli domů a Ministerstvo národní obrany je nestačilo nahrazovat, a tak 25. října v divizi sloužilo 7494 vojáků a na konci prosince už pouze 5622.
Návštěva prezidenta Josefa Tisa (uprostřed) v okupovaném Kyjevě, 3. listopad 1941
Během postupu Sovětským svazem byla velká část slovenských vojáků šokována chudobou a nuznými podmínkami tamních obyvatel. V tomto směru asi nejvíce názorově vystřízlivěli muži se skrytým komunistickým smýšlením, kteří žili v domnění, že Sovětský svaz je rájem pracujících. Na cestě jižní Ukrajinou mohly slovenské jednotky dále spatřit řadu objevených masových hrobů politických vězňů, které povraždila NKVD. Nebylo tedy žádným překvapením, když civilní obyvatelstvo příchod invazních sil nadšeně vítalo s nadějí, že se dočká svobody a nezávislosti. Za frontovými jednotkami ovšem postupovaly německé Einsatzgruppen, které nemilosrdně likvidovaly všechny nežádoucí živly. Ukrajinci pociťovali ke Slovákům obzvlášť silné sympatie kvůli jazykové a náboženské příbuznosti. K válečným zločinům ze strany slovenských vojáků docházelo na začátku východního tažení méně než například u Maďarů nebo Rumunů. Přesto se objevily případy mučení nebo vraždění sovětských zajatců (Lypovec) i civilního obyvatelstva, především Židů. Našli se jedinci, kteří antisemitismus schvalovali a ochotně vykonávali. K dalším trestaným proviněním patřily krádeže, drancování nebo sebepoškozování. Případy zběhnutí k nepříteli byly v roce 1941 ještě poměrně vzácné. Nejvíce vojákům stěžovaly službu stesk po domově, špatné hygienické podmínky nebo nedostatečná zimní výstroj. V roce 1942 se měla situace slovenské armády na východě postupně měnit k horšímu.
Prameny:
KLIMENT, Charles, K. Slovenská armáda 1939-1945, Naše vojsko 2003
KLUBERT, Tomáš. Slovenská armáda v druhej svetovej vojne, Perfekt 2016
MIČIANIK, Pavel, Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu (I,), Dali-BB 2007
RYCHLÍK, Jan. Dějiny Slovenska, Vyšehrad 2024
