Slovenská armáda na východě v roce 1943. Ústup, dezerce a postupný rozklad morálky

Předchozí části:

Po úspěšném obklíčení německé 6. armády a dalších jednotek u Stalingradu spustili Sověti další mohutnou ofenzívu ve směru na Rostov na Donu, čímž se snažili odříznout německé jednotky na severním Kavkaze. V tomto prostoru se stále nalézala slovenská Rychlá divize v čele s generálem II. třídy Štefanem Jurechem, která chránila německý týl v okolí městečka Gorjači Kľuč 40 kilometrů jihovýchodně od Krasnodaru. Slovenský velitel si uvědomoval, že jeho svazku o síle přibližně 9000 mužů bezprostředně hrozí obklíčení a zničení, a tak se rozhodl jednat. Pokusil se tedy zorganizovat přechod celé divize do sovětského zajetí, ale většina jeho důstojníků s tímto krokem nesouhlasila. Velitel dělostřeleckého pluku 11 pplk. Ján Kallo si tehdy do deníku zapsal: „Do zajetí se nám nechce, toho se každý bojí. Co by se stalo s našimi rodinami… Raději podstoupíme útrapy několika stakilometrových pochodů…“ Obdobné názory se objevovaly i mezi obyčejnými vojáky. Příslušníci 3. baterie dělostřeleckého pluku 31 oznámili svému veliteli npor. Jánu Husovskému, že „raději padnou nebo budou po boji zajati než by měli přejít na stranu Sovětů“. Přesto byl kontakt s protivníkem navázán a na 23. ledna 1943 stanoven přechod části divize k Sovětům. Na stejný den však přišel německý rozkaz stáhnout se z linie dotyku na Kubáň. Generál Jurech se rozhodl své nadřízené spojence uposlechnout, přesto se mu snaha ukončit boje stane později ostudnou.

Ústup z podhůří severního Kavkazu byl doprovázen těžkými boji, při nichž 42 vojáků zahynulo, 89 bylo zraněno a 118 upadlo do sovětského zajetí. Rychlá divize navíc přišla o většinu svých vozidel a těžkých zbraní, které částečně svévolně zabavili Němci. Velení skupiny armád A 4. února rozhodlo, že divize bude stažena z fronty a má být evakuována na Krym. Třetina mužstva se přepravila plavidly přes Kerčský průliv a zbylé dvě třetiny vzdušnou cestou z letiště Slavjanskaja. Jurech opustil prostor Kubáně 12. února v jednom z prvních letadel a jeho příkladu následovala řada vyšších důstojníků, z nichž někteří unikli až na Slovensko. Chvílemi improvizovaný ústup připomínal spíše útěk. Někteří vojáci se místo na Krymský poloostrov dokonce dostali až na území Rumunska. V nastalém chaosu se značně zhoršily vztahy s Němci, kteří Slovákům kradli všechno možné a za převoz žádali vysoké úplatky. V hlášení slovenských velitelů lze nalézt stížnosti jejich vojáků, že byli Němcům dobří při boji, ale že nyní se k nim chovají jako k zajatcům.

Od března německý velitel Krymu generál Franz Mattenklott využil dostupné slovenské jednotky k budování obranné linie na Perekopské šíji, ochraně pobřeží Sivašského zálivu a zajištění okolních komunikací. Příslušníci Rychlé divize se nově ocitli na relativně bezpečném místě vzdáleném od fronty, kde je v příjemném černomořském klimatu čekala nenáročná služba. To mělo za následek katastrofální úpadek disciplíny. Řada vojáků se namísto uniforem oblékala do civilních šatů nebo jen do šortek či plavek. Svůj volný čas muži trávili pitím alkoholu, hazardem, kšeftováním s přiděleným materiálem nebo divokými jízdami na koních nebo vozidlech. Rovněž docházelo k okrádání civilního obyvatelstva. Ve velkém se také vyhledávala společnost místních žen a dívek. Ministerstvo národní obrany (MNO) a Kancelář prezidenta republiky byly doslova zavalené žádostmi o manželství. Slovenské nejvyšší velení si uvědomovalo, že upadající morálku způsobuje příliš dlouhá služba a nenaplněné sliby o vystřídání. Během léta 1943 tedy došlo k částečnému nahrazení nováčky. V rámci reorganizace se 1. srpna Rychlá divize přejmenovala na 1. pěší divizi, která nově zahrnovala 11 631 mužů. Ministr národní obrany generál I. třídy Ferdinand Čatloš žádal německé velení, aby se jeho vojáci nadále účastnili jen nebojových úkolů.

Dne 24. září ve velení divize vystřídal generála Jurecha plk. Elemír Lendvay. Zároveň byl bojový svazek odeslán do prostoru východně od ústí Dněpru, kde měl stavět opevnění a chránit pobřeží. Okolo 1600 mužů bylo dále ponecháno na Krymu. Situace se dramaticky změnila, když 23. října Sověti prolomili frontu u Melitopolu. Navzdory protestům MNO se velení skupiny armád A rozhodlo nasadit jádro 1. pěší divize na 30 kilometrů široký úsek mezi obcemi Dmitrovka a Askanija Nova, jihovýchodně od města Kachovka. Z celého vystoupení slovenské armády na východě patřily následující dny mezi ty nejčernější. Začalo to tím, že plk. Lendvay přenechal velení divize pplk. Emilovi Perkovi a sám zbaběle 27. října odletěl ze „zdravotních důvodů“ do vlasti. O dva dny později vojáci v nočních hodinách dosáhli stanoveného cíle, avšak oblast již obkličovaly motorizované síly sovětské 51. armády. Tváří v tvář hrozící zkáze se téměř celý průzkumný oddíl 5 a polovina pěšího pluku 21 vzdaly bez boje. Zbylí příslušníci divize kvapně ustoupili k Dněpru a na Krym. Během několika dní padlo 24 mužů a okolo 2100 se jich ocitlo v sovětském zajetí. Když 9. listopadu nově převzal velení plk. Karol Peknik, hlavní slovenský bojový svazek na východě čítal jen 7742 osob.

Současně byla na východní frontě dislokována Zajišťovací divize v čele s plk. Rudolfem Pilfouskem s působností na jihu Běloruska. Jejím hlavním úkolem byla nadále ochrana komunikací, boj proti partyzánům a zajištění týlového prostoru pro německé jednotky. Zde se zhoršující morálka vojáků projevovala odmítáním rozkazů potírat místní odboj. S místními partyzánskými skupinami dokonce Slováci uzavírali neformální pakty a ozbrojené zásahy v lesích tak často končily fingovanými přestřelkami. Dezerce vojáků byly v té době už poměrně běžnou záležitostí a jejich počet se zvyšoval s narůstajícími represemi a brutalitou Němců proti civilnímu obyvatelstvu. Velké vzrušení přinesl hromadný útěk k partyzánům náčelníka štábu pěšího pluku 101 stot. (slovenský ekvivalent kapitána) Jána Nálepky, por. Imricha Lysáka a por. Michala Petra v polovině května. Generál Čatloš povolil zběhy trestat popravami, ale k tomu se nikdo neodhodlal. Němci na případy dezercí v létě reagovalo odesláním divize na sever do středního Běloruska, ale ani tam se situace nezlepšila. Na konci srpna nově reorganizovaná 2. pěší divize čítala 7175 osob. Nespokojené německé velení žádalo přesun bojového svazku na frontu k Vitebsku, ale slovenští spojenci argumentovali nedostatkem těžkých zbraní. Ke krvavému střetu s Rudou armádou tedy nakonec nedošlo a divize se naopak měla reorganizovat na Technickou brigádu s dislokací v Itálii.

Rok 1943 představoval pro Němce a jejich spojence na východní frontě zlomový bod a začátek dlouhého ústupu na západ. Slovenská armáda se potýkala s mizernou morálkou a vlnami dezercí. Pro partyzány nebo československé jednotky na východě pod velením generála Ludvíka Svobody pak představovali tito muži vítané posily. Během léta vyvíjel generál Čatloš spolu s prezidentem Jozefem Tisem snahy o stažení obou divizí na Slovensko, ale Němci je nevyslyšeli. Poměrně značné úspěchy slavili jen slovenští stíhací piloti na strojích Luftwaffe. K nejúspěšnějším letcům patřili Ján Režňák s celkovými 32 sestřely, Izidor Kovárik (28) nebo Ján Gerthofer (26).

Prameny:

KLIMENT, Charles, K. Slovenská armáda 1939-1945, Naše vojsko 2003

KLUBERT, Tomáš. Slovenská armáda v druhej svetovej vojne, Perfekt 2016

MIČIANIK, Pavel, Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu (III.), Dali-BB 2007

RYCHLÍK, Jan. Dějiny Slovenska, Vyšehrad 2024