Článek
Slovenská otázka představovala vedle německé jeden z klíčových vnitrozemských problémů první republiky. Během dvaceti let jejího trvání se ji však nepodařilo zdárně vyřešit. Nedostatek kvalifikovaných Slováků přivedl na Slovensko desetitisíce Čechů, kteří po Maďarech zaplnili místa ve státní správě, školství a soudnictví. Toto počínání se postupně stávalo terčem kritiky. Stále více zaznívaly názory, že Praha na Slovensku zavádí absolutismus a klade si za cíl počeštění místních obyvatel. Mezi Slováky tak ve 30. letech narůstal nacionalismus, reprezentovaný zejména Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou (HSLS). K požadované slovenské autonomii došlo fakticky až po rozbití státu na podzim 1938 po podepsání mnichovské dohody.
Armáda v národnostní otázce následovala oficiální postoj státu, který propagoval koncepci jednotného československého národa. V roce 1930 žilo v ČSR 9,7 milionu Čechů a Slováků, 3,2 milionu Němců, 692 000 Maďarů, 549 000 Rusínů, 187 000 Židů a 82 000 Poláků. Menšiny, zvláště pak neslovanské, měly ztížený přístup do některých druhů vojsk, k vojenskému vzdělání a tím pádem i vyšším hodnostem. Z celého důstojnického sboru (včetně záložních důstojníků) sloužilo 11,8 % Němců a 1,8 % Maďarů, z toho aktivních důstojníků tvořili Němci jen 3,5 % a Maďaři jen zcela zanedbatelný počet. Hlavní štáb v Praze přirozeně nahlížel na tyto menšiny s nedůvěrou a svou roli sehrála i jazyková bariéra. Na první pohled je překvapivé, že podobně nízké počty zaujímali i Slováci, kteří v roce 1938 představovali sotva 3,5 % čs. důstojníků, tedy stejné zastoupení jako Němci.
Mizivý počet slovenských důstojníků v armádě však neměl diskriminační charakter, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oproti Čechům projevovali Slováci jen slabý zájem o vojenskou kariéru. Tento postoj byl patrný už před rokem 1918, kdy byli v rámci Uherska vystaveni silné maďarizaci. To příliš nezměnil ani vznik samostatného státu, kdy mohli někteří obyvatelé Slovenska vnímat českou dominanci jako pokračování jejich nerovnoprávného postavení. Svou roli částečně sehrála i politika HSLS, která ve 30. letech prosazovala autonomii nebo dokonce samostatnost. Vlivem nacionalistické propagandy se tak část mladých Slováků neztotožnila s Československou republikou. Další faktor představoval nedostatečný přístup k vzdělání, protože většina vojenských institucí jako Vysoká škola válečná (Praha), Vojenská akademie (Hranice na Moravě) a další specializované školy se nalézaly v českých zemích. Nezájem o profesionální službu v armádě pramenil v neposlední řadě v důvodu nízkého materiálního a společenského statusu důstojníků jako profesní skupiny. Podle odhadů tvořili Slováci v roce 1938 asi 10–15 % vojáků z povolání, což bylo podstatně méně, než odpovídalo jejich podílu v populaci (kolem 23 %).
Jediný slovenský generál prvorepublikové armády Rudolf Viest
V roce 1938 bylo v československé armádě ještě za mírového stavu jen 422 slovenských důstojníků z povolání z celkového počtu přibližně 13 000. Mezi 143 generály (údaj z 1. srpna) tvořil jedinou výjimku divisní generál Rudolf Viest, který po vyhlášení zářijové mobilizace stanul v čele VI. sboru a později jej jako velitele Slovenského národního povstání popravili Němci. Ve štábech vyšších velitelství bylo zařazeno 28 důstojníků slovenské národnosti, 177 jich sloužilo v Čechách a 217 na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Ze skupiny 343 důstojníků generálního štábu bylo jen 11 Slováků, z toho ani jeden plukovník (ze 78) a pouze tři podplukovníci (ze 125). Z celkového počtu 5 439 vyšších důstojníků bylo jen 67 Slováků. Kromě Viesta patřili k nejvýznamnějším slovenským důstojníkům v roce 1938 podplukovníci Augustín Malár, Ján Golian a Ferdinand Čatloš. V následujících letech je čekala vojenská tažení po boku Wehrmachtu proti Polsku, Sovětskému svazu nebo Slovenské národní povstání.
Postoj slovenských vojáků v září 1938 se dá většinou označit za loajální. Zpočátku probíhala mobilizace na Slovensku bez problémů a všechny tamní politické síly, včetně HSLS, deklarovaly věrnost republice. Ke změnám nálad, které vyústily až rozkladem morálky, docházelo až s traumatem z mnichovské kapitulace. V okolí míst na Slovensku, kde byly dislokovány čs. jednotky se tak začala objevovat například hesla „Češi a Židia von“. Velitelství VII. sboru si stěžovalo, že většina slovenských záložních důstojníků nechápe vážnost celostátní situace a snaží se nalézt různé příčiny k propuštění z vojenské služby. Velitel pěšího pluku 23 byl ve svém hodnocení slovenských důstojníků ještě kritičtější: „Nebojím se prohlásiti, že některý z těchto důstojníků Slováků ani prstem by nehnul místo pomoci napadenému důstojníku Čechu… Nikde jsem nemohl pozorovati, že by důstojníci Slováci se přičinili byť jen částečně o povznesení ducha vlastní jednotky, jíž veleli. Spíše tomu bylo naopak.“ Ze zpráv velitelů jednotek z ledna a února 1939 vyplývá, že část Slováků (zvláště z východního Slovenska) a Rusínů projevovala naprostý nezájem o případný konflikt s Maďarskem a mnozí z nich dokonce s Budapešťí sympatizovali proti Čechům. Spolu s narůstajícími dezercemi to svědčí o nízkém národním uvědomění těchto vojáků. Na konci září 1938 však ještě panovala odlišná situace a předpokládá se, že převážná část Slováků byla připravena splnit svou povinnost. Patrně by se vyplnil předpoklad velitele 3. rychlé divize brigádního generála Jaroslava Emingera, který v jednom ze svých hlášení tvrdil, že většina slovenských vojáků bude bojovat tak dlouho, dokud si československá armáda zachová svou bojeschopnost a důstojníkům se podaří udržet disciplínu.
Prameny:
FETKA, Josef. Československá válečná armáda 1918-1939, Mladá fronta, 2015
KOLDINSKÁ, Marie, ŠEDIVÝ, Ivan. Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, Lidové noviny, 2008
MAJEWSKI, M. Piotr. Bojovat či ustoupit? Možnosti obrany Československa na podzim 1938, Conditio humana, 2018
MARŠÁLEK, Zdenko. „Česká“, nebo „československá“ armáda? Národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraničí v letech 1939-1945, Academia, 2017
