Článek
Že se na invazi do Polska od začátku podílel i nedávno vzniklý Slovenský stát představuje poměrně opomíjenou kapitolu celé války. Přitom se jeho vojáci dali do pohybu jen třicet minut po začátku německého útoku. Ľuďácký režim měl k polské vládnoucí garnituře ještě donedávna poměrně blízko, ale nevybíravá politika Varšavy z podzimu 1938 mnohé změnila. Po záboru Těšínska se Polsko v listopadu obohatilo i o území slovenské Oravy a Spiše. O navrácení těchto oblastí se diskutovalo už na schůzce Josefa Tisa s Hitlerem 13. března 1939. V následujících měsících se polsko-slovenské vztahy stále více zhoršovaly. To způsobily i přibývající dezerce slovenských vojáků, které polská strana odmítla vydat zpět. 7. června z letiště v Piešťanech hromadně uletělo za hranice hned osm slovenských stíhačů, kteří nesouhlasili s politikou Bratislavy. Během léta vedl slovenský tisk masivní propagandistickou kampaň s cílem očernit Polsko. Na společných hranicích rostlo napětí způsobené zvětšující se koncentrací německých vojsk a zpevňováním klíčových mostů, silnic i letištních ploch. 22. srpna se ve slovenské metropoli uskutečnila obří protipolská demonstrace.
Dne 24. srpna tlumočil německý vyslanec v Bratislavě tamní vládě oznámení o chystaných vojenských operací proti Polsku z území Slovenska. Diplomat vyslovil žádost německých nadřízených o využití slovenských jednotek k zabezpečení německé armády a použití slovenských letišť. Slovenští vojáci původně být nasazení mimo své vlastní území neměli. Na oplátku Berlín nabídl ochranu před nepřátelsky naladěným Maďarskem a návrat území zabraným Polskem z podzimu 1938. Slovenští vládní představitelé ochotně souhlasili, ale navíc žádali vrátit oblasti, jež Polsko získalo v roce 1920, a německou garanci nových slovenských hranic. Ministr zahraničí Ferdinand Durčanský, jenž prosazoval v případném německo-polském konfliktu slovenskou neutralitu, se schůzky nezúčastnil.
Následující dny vrcholily slovenské přípravy na válku. 26. srpna vyhlásila vláda mobilizaci povoláním osmi ročníků záloh, oficiálně na mimořádné vojenské cvičení. Početní stav slovenské armády do 20. září narostl až na 148 113 mužů, což bylo nejvíce během celé války. Pro potřeby polské kampaně se nově sestavila Polní armáda Bernolák s velitelstvím ve Spišské Nové Vsi v čele s dosavadním ministrem národní obrany gen. I. třídy Ferdinandem Čatlošem. Toto vojenské těleso se skládalo ze tří pěších divizí (Jánošík, Škultéty a Rázus) a později Rychlé skupiny Kalinčiak o celkové síle 51 tisíc mužů. Úkolem slovenských sil bylo krytí východního křídla německé 14. armády gen. Wilhelma Lista a nedopustit možný průnik polských vojsk na Slovensko. Styk mezi Wehrmachtem a slovenským velením zajišťovala německá vojenská mise v čele s gen. Erwinem von Engelbrechtem.
Polské nejvyšší velení se nacházelo v komplikované situaci, protože německý útok hrozil ze tří směrů včetně území Slovenska. Během léta tak došlo ke změnám v obranných plánech, které původně počítaly s neutralitou Slováků (stejně tak i Sovětského svazu). Při jižní hranici tak byly budovány improvizované úseky obrany a 11. července byla sestavena nová armáda Karpaty pod velením gen. Kazimierze Fabrycyho. Toto nejslabší polské armádní uskupení o síle 26 praporů, 160 děl a 16 letadel představovalo týl pro sousední armádu Kraków a mělo chránit horské průsmyky na hranicích a průmyslové oblasti v okolí. Vedle toho se počítalo s prováděním diverzních akcí na území Slovenska pod velením mjr. Felikse Ankersteina se základnami na Oravě a Spiši.
Hlavní směry německých útoků na Polsko v září 1939
I přes německé přísliby, že slovenské jednotky nepřekročí hranici s Polskem, přišel 1. září od Engelbrechta rozkaz, aby divize Jánošík zaútočila ve směru Javorina - Nowy Targ. Čatloš s mírnými rozpaky uposlechl, a tak se Slovensko po 5. hodině ranní postavilo po bok válčícího Německa, aniž by Polsku oficiálně vyhlásilo válku. Následně byl slovenským jednotkám vymezen operační prostor do těchto směrů: Zakopane - Bukowina - Jurgów; Piwniczna - Nowy Sącz - Grybów - Tylicz; Komańcza - Sanok - Lesko - Cisna. Podle instrukcí gen. Lista ze 7. září měla slovenská armáda obsadit oblasti zabrané Polskem v roce 1938 a zajistit společnou hranici proti diverzním akcím nepřítele. S větším slovenským zapojením se v Berlíně ani neuvažovalo.
Průnik slovenské armády do polského vnitrozemí narážel spíše na sporadický odpor nepřítele. Organizovaná obrana se nalézala jen na několika místech jako Czorsztyn nebo Tylicz. Do 11. září se slovenský postup zastavil na linii Zakopane - Nowy Targ - Jasło - Krosno - Sanok - Lesko - Cisna. Vesnice obývané Ukrajinci nebo Rusíny slovenské vojáky nadšeně vítaly jako osvoboditele od polského útlaku. Hlavní těžiště bojů se nacházela v jiných částech Polska a tomu také odpovídaly ztráty slovenské armády, které oficálně činily 18 mrtvých (zčásti v důsledku nehod), 46 zraněných a 11 nezvěstných mužů. Na druhé straně se podařilo zajmout 1350 polských vojáků, z nichž byla většina předána do rukou Němců. Pro podporu Luftwaffe a pozemních sil byly pod kódovým označením Ľalia nasazeny i dvě ze tří slovenských leteckých eskader. Těm se podařilo sestřelit jedno polské letadlo, ale samy přišly o dva stroje. Jeden havaroval a druhý zničila polská protiletadlová obrana.
Na nově obsazeném území obdrželi slovenští vojáci rozkazy, aby se vůči civilistům chovali opatrně a zdrženlivě. Meli být rovněž ostražití vůči teroristům, mezi něž byli pokládáni i příslušníci Legionu Čechů a Slováků, o jehož existenci slovenské úřady dobře věděly. Pro případ ozbrojeného odporu civilního obyvatelstva byli z jeho řad bráni rukojmí, jímž poté hrozilo zastřelení. K takovému tvrdému postupu se ale nakonec slovenské velení neuchýlilo. Morálka mobilizovaných záložníků nebyla rozhodně taková, jak ji nadšeně líčil tehdejší tisk. Chyběla ochota nasadit život za německé zájmy a svou roli hrály rovněž obavy o hospodářství, o které se v době vrcholících žní neměl kdo starat. I proto byly všechny slovenské jednotky od 15. září stahovány zpět domů. Za účasti německých činitelů se ještě uskutečnily vojenské přehlídky v Zakopaném a v Popradu. Na počest vítězného tažení vznikly Slovenský válečný vítězný kříž a pamětní medaile Za obranu Slovenska Javorina-Orava. Generál Čatloš obdržel osobně od Hitlera železný kříž. Po návratu domů se rozeběhly práce na vytvoření slovenské vojenské terminologie a povelového systému, protože do té doby se používal český jazyk.
Z mezinárodního hlediska účast Slováků na polském tažení posílilo postavení v německé mocenské sféře. 21. října 1939 Hitler slovenskému vyslanci Matúši Černákovi sdělil: „Vaším postojem se slovenský stát s konečnou platností etabloval. Ode dneška Německo nikomu nedovolí intrikovat o právech Slovenska.“ 21. listopadu 1939 došlo k podpisu slovensko-německé smlouvy, která oficiálně potvrdila navrácení dříve ztracených území. Slovenský stát se rozrostl o 770 km2 na celkových 38 004 km2. Hitler nabízel i připojení polských Tater a města Zakopane, ale to Tiso odmítl s zdůvodněním, že oblasti nikdy nebyly součástí Slovenska a rovněž mají výlučně polské obyvatelstvo. Na druhé straně si Bratislava účastí na válce ještě více zhoršila vzájemné vztahy s Maďarskem, které musela mírnit německá strana. Francouzi a Britové na protest odvolali své diplomaty z Bratislavy, ale válku nevyhlásili. Účast slovenské armády při zářijové invazi do Polska patří celkově mezi méně známé kapitoly druhé světové války. O tom dost vypovídá i fakt, že se o této skutečnosti dozvěděl Hermann Göring až během poválečného procesu v Norimberku.
Prameny:
FRIEDL, Jiří. Na jedné frontě. Vztahy československé a polské armády za druhé světové války VV, PBtisk 2005
KLIMENT, Charles, K. Slovenská armáda 1939-1945, Naše vojsko 2003
KLUBERT, Tomáš. Slovenská armáda v druhej svetovej vojne, Perfekt 2016
