Článek
Slovenskou armádu na východní frontě představovali především vojáci Rychlé divize pod velením generála II. třídy Augustína Malára. Na začátku roku 1942 jejích 7800 mužů drželo obranný úsek za řekou Mius 60 kilometrů severně od Taganrogu poblíž Azovského moře. Oproti předešlému podzimu se jednalo již o stabilizovanou frontu, kde probíhaly jen sporadické boje. Morálka slovenských vojáků postupně upadala v důsledku stesku po domově a drsného počasí. Objevovaly se infekční choroby a výjimečné nebyly ani případy sebepoškozování s cílem dostat se zpátky do vlasti. Ze strany protivníka navíc na Slováky intenzivně působila sovětská propaganda, která si kladla za cíl podlomit jejich bojeschopnost a vyvolat přeběhnutí vojáků na druhou stranu. Případy dezercí však byly v této době ještě stále ojedinělé a od ledna do konce dubna došlo pouze ke dvěma případům.
Dne 25. dubna 1942 převzal velení nad Rychlou divizí generál II. třídy Jozef Turanec. Brzy po svém příchodu konstatoval, že zásobování je na vysoké úrovni a že je kázeň a nálada v první linii velmi dobrá. Ve skutečnosti však v tomto období přibýval počet dezercí, hlavně mezi vojáky starších ročníků. Navzdory opakovaným slibům ministra národní obrany generála I. třídy Ferdinanda Čatloše docházelo k vystřídání čerstvými silami jen pomalým tempem a v malém množství. Dosud nedorazily ani slibované dodávky německých moderních zbraní a materiálu. Wehrmacht totiž předešlé měsíce zaznamenal vysoké ztráty, a tak byli Němci ke slibovaným dodávkám zdrženliví. 12. května divize čítala jen 460 motorových vozidel, přičemž podle jejího velitele jich bylo třeba 1000. Od poloviny května se navíc na frontě rapidně zvýšila bojová činnost a Slováci tak byli skoro každý den vystaveni útokům Rudé armády. Než započala chystaná německá letní ofenzíva (Fall Blau), zůstávala Rychlá divize do 19. července v záloze a nadále držela svůj úsek fronty. V tu dobu zahrnovala kolem 6696 mužů. Požadavek na dodávku středních tanků Němci, stejně jako v případě Rumunů, zamítli a namísto toho jimi vyzbrojili maďarskou 1. obrněnou divizi. Slováci se tak museli nadále spoléhat na zastaralé stroje LT-38 a LT-40, které na bojišti už značně zaostávaly.
Následně Němci Rychlou divizi nasadili jako součást 17. armády v čele s generálplukovníkem Richardem Ruoffem při útoku na město Rostov, které svou strategickou polohou představovalo pomyslnou bránu na Kavkaz. Ve tvrdých bojích se Slováci vyznamenali a od 23. do 27. července zajali na 10 000 rudoarmějců a ukořistili 76 kanonů, 15 protitankových a 11 protiletadlových děl, 20 minometů, množství ručních zbraní, 140 nákladních automobilů, 550 povozů a 1500 koní. Divize tak významně vylepšila svou výzbroj a mobilitu. V tomto směru se Slováci velice poučili z bitvy o Kyjev v září 1941, kdy z bohaté sovětské kořisti nedosáhli téměř na nic. Německé velení a propaganda přínos Slováků náležitě ocenily. Hned 29 mužů Rychlé divize získalo „za hrdinské chování a zásluhy v bitvě o Rostov“ železný kříž. Generál Turanec obdržel 7. srpna osobně od Hitlera Rytířský kříž. Chválou nešetřili ani slovenští političtí představitelé v čele s předsedou vlády Jozefem Tisem. Generál Čatloš dokonce odletěl navštívit Rostov v době, kdy ještě nebyl zcela obsazený. Na cestě z Mariupolu pak pilot jeho malého letounu omylem přistál pred postupujícími německými a slovenskými údernými skupinami. Vojáci Wehrmachtu ministra považovali za vysokého sovětského důstojníka a snažili se ho zajmout. Když jim Čatloš vysvětlil, že je hlavním velitelem slovenské armády a chce jít svým vojákům příkladem, Němci doslova užasli. Celkové ztráty Rychlé divize byly i přes prudkost bojů poměrně nízké. V období od 11. do 31. července padlo 36 mužů, 137 jich bylo zraněno a jeden voják se pohřešoval.
Slovenský ministr národní obrany generál I. třídy Ferdinand Čatloš, březen 1941
Spolu s Rychlou divizí působila na východní frontě také Zajišťovací divize, která měla za úkol strážní službu na dobytém území severozápadně od Kyjeva. Na začátku roku 1942 zahrnovala kolem 5600 mužů, kterým byl svěřen operační prostor o dvakrát větší rozloze než území tehdejšího Slovenska. Vojáci plukovníka Pavola Kuny byli stále více vystaveni útokům partyzánů, po nichž následovaly odvetné vyčišťovací akce. Po zabití a následném zohavení těl osmi příslušníků pěšího pluku 2 vtrhla 2. srpna trestná skupina nadporučíka Ladislava Kleinerta do vesnice Maladuša, kde usmrtila 15 nevinných starců, žen a dětí. V roce 1947 byl za tento čin Kleinert Národním soudem v Bratislavě odsouzen k trestu smrti.
Dne 20. července se v Bratislavě v kině Nástup uskutečnila slavnostní premiéra prvního slovenského celovečerního snímku Od Tatier po Azovské more. Dokumentární film režiséra Ivana J. Kovačeviče mapoval tažení slovenské armády Sovětským svazem od začátku operace Barbarossa až po boje o Rostov. Jednalo se o propagační dílo, které oslavně a ve světlých barvách vylíčilo účast Slováků na frontě. Šlo o jeden z vrcholů slovenské válečné propagandy, jež se razantně stavěla proti bolševismu s vidinou zrodu nové a lepší Evropy. Zpočátku kampaň slavila úspěch u části obyvatel, zejména nacionalistů a katolíků, ale postupem času její vliv stále více slábl.
Po dobytí Rostova zamířila Rychlá divize směrem na jih a na konci srpna pronikla až do 400 kilometrů vzdáleného městečka Gorjači Kľuč v podhůří severního Kavkazu. Zde nečekalo slovenské vojáky nic jednoduchého. Od vstupu do války proti Sovětskému svazu urazili již 2500 kilometrů a stesk po vlasti se stále více stupňoval. S prodlužující se vzdáleností se zhoršovalo zásobování, což představovalo problém i u Wehrmachtu a jeho spojenců. Vojáci generála Turance se příští týdny a měsíce museli potýkat s drsnými klimatickými podmínkami, boji v hustých lesích s odhodlaným nepřítelem a nočními přepady partyzánů. Zhoršující se morálka Slováků se projevovala odmítáním účastnit se bojových akcí, svévolném opouštění frontové linie, nárůstu alkoholismu a zanedbávání osobní hygieny. 23. září se velení Rychlé divize ujal plukovník Štefan Jurech a v dalších týdnech postupně dorazily vytoužené posily. V polovině listopadu se početní stav divize zvýšil na 9082 mužů. Do nedalekého Majkopu rovněž přiletěla stíhací letka 13 s nově zavedenými Messerschmitty BF 109E, které poskytovaly vzdušné krytí. V podhůří Kavkazu vojáci trpěli jak přívalovými dešti a silnými vichřicemi, tak zuřivými útoky sovětské 30. střelecké divize. V porovnání s jinými úseky východní fronty se však stále jednalo o poměrně klidný úsek. 600 kilometrů severovýchodně tou dobou vrcholila gigantická bitva o Stalingrad. Slovenští vojáci mohli mluvit o štěstí, protože jako jedni z mála německých spojeneckých armád do střetnutí nezasáhli. Přímo či nepřímo totiž do bojů o klíčové město na Volze zasáhli Rumuni, Maďaři, Italové i Chorvati. Mohutnou sovětskou protiofenzívu u Stalingradu následoval protiútok Rudé armády na severním Kavkaze. Rychlé divizi hrozilo v krátké době obklíčení a zničení a její velení tak čekala řada složitých výzev a rozhodnutí.
Prameny:
KLIMENT, Charles, K. Slovenská armáda 1939-1945, Naše vojsko 2003
KLUBERT, Tomáš. Slovenská armáda v druhej svetovej vojne, Perfekt 2016
MIČIANIK, Pavel, Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskemu zväzu (II.), Dali-BB 2007
RYCHLÍK, Jan. Dějiny Slovenska, Vyšehrad 2024
