Článek
Pro únik z Německa do zámoří existovaly dvě hlavní trasy, a to přes Španělsko a Itálii. Frankistický režim v Madridu se sympatiemi k nacismu netajil už během válečných let a nyní tyto transfery tiše toleroval. Stejně jako na Pyrenejském poloostrově, tak i v Itálii nacházeli uprchlíci oporu v katolické církvi. Vedle Němců krysími stezkami unikali italští fašisté, ustašovští Chorvati (Ante Pavelić, Andrija Artuković), vichystičtí Francouzi (Charles Lescat), Finové (Paavo Talvela, Aarne Kauhanen) a kolaboranti z dalších zemí (Herberts Cukurs, Sándor Képíró). Jednu z nejaktivnějších osob z řad převaděčů představoval rakouský biskup a sympatizant s nacismem Alois Hudal, působící v Římě. S pověřením Vatikánu navštěvoval internační tábory po celé Itálii a prostřednictvím Mezinárodního výboru Červeného kříže opatřoval falešné doklady uprchlým nacistům, kteří ho sami vyhledávali. Později k těmto svým aktivitám napsal: „Válka Spojenců proti Německu nebyla křížovou výpravou, ale soupeřením ekonomických komplexů, za jejichž vítězství bojovali. Tento takzvaný byznys používal hesla jako demokracie, rasa, náboženská svoboda a křesťanství jako návnadu pro masy. Všechny tyto zkušenosti byly důvodem, proč jsem po roce 1945 cítil povinnost věnovat celou svou charitativní činnost především bývalým národním socialistům a fašistům, zejména tzv. válečným zločincům.“ Hudal osobně pomohl k útěku Adolfu Eichmannovi, Franzi Stanglovi nebo Gustavu Wagnerovi a až do konce života v roce 1963 vytrvale vyvíjel snahy o amnestii pro bývalé nacisty.
Padělané doklady chorvatského uprchlíka pro cestu krysí stezkou
Nejčastější adresu pro utečence z Evropy představovala Argentina, v jejíž čele stál prezident Juan Perón, diktátor se značnými sympatiemi k fašismu a nacismu. Poválečný Norimberský proces považoval za „ostudu a nešťastnou lekci pro budoucnost lidstva“. V roce 1946 rozhodl, že jeho země bude přijímat bývalé nacisty a kolaboranty. Mnoho si sliboval zejména od vojenských, technických a vědeckých odborníků. Na konci srpna 1948 napsal Hudal Perónovi dopis, v němž požadoval 5 tisíc víz. Z toho 3 tisíce pro německé a 2 tisíce pro rakouské „vojáky“. Hudal v textu vysvětloval, že nejde o nacistické uprchlíky, ale o protikomunistické bojovníky, jejichž válečná oběť zachránila Evropu před bolševismem. K dalším cílovým destinacím patřily Paraguay, Kolumbie, Brazílie, Uruguay, Mexiko, Peru, Chile, Guatemala, Ekvádor, Bolívie nebo Blízký východ. Část bývalých nacistů či vědců skončila i za přispění amerických a britských špionů rovněž ve Spojených státech amerických či Kanadě. V probíhající Studené válce totiž měli pro Západ vysokou hodnotu. Odhaduje se, že krysími stezkami uniklo z Evropy až 10 tisíc osob. Z toho až 5 tisíc našlo nový život v Argentině. Před spravedlivý soud byli postaveni jen někteří z nich.
K nejznámějším uprchlým Němcům patřili:
Klaus Barbie - velitel Gestapa v okupovaném Lyonu, kde řídil i osobně prováděl krutá mučení tisíců vězňů. Zodpovědný za smrt jednoho z vůdců francouzského odboje Jeana Moulina. Zatímco se ukrýval, byl po válce Francouzi odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti. V roce 1947 s ním pro jeho antikomunistické smýšlení navázali spolupráci Američané, kteří jej v roce 1951 dopravili do Bolívie, kde jako Klaus Altmann v hodnosti podplukovníka tamní armády radil diktátorským režimům s mučením nepřátel z řad opozice a zapojil se i do obchodu se zbraněmi. V roce 1971 byl vypátrán v Peru lovci nacistů Sergem a Beate Klarsfeldovými, ale unikl zpět do Bolívie. Po značných peripetiích byl vydán do Francie až v roce 1983, kde byl později odsouzen k doživotí. V roce 1991 zemřel ve vězení na leukémii ve věku 77 let.
Gerhard Bohne - právník a důstojník SS aktivně zapojený do Hitlerova programu T-4, který si vyžádal smrt 200 tisíc Němců s mentálním nebo tělesným postižením. Poprvé uprchl do Argentiny v roce 1949 a domů se vrátil o šest let později po sesazení prezidenta Peróna vojenskou juntou. V roce 1959 byl stíhán a vězněn za podíl na smrti 15 tisíc osob. V roce 1964 byl ze zdravotních důvodů propuštěn na kauci, což využil ke druhému útěku do Buenos Aires, kde se ukrýval jako Kurt Alfred Rüdinger. Argentinské úřady jej však vydaly zpět v roce 1966. Bylo obnoveno soudní řízení, které ale záhy skončilo kvůli jeho chatrnému zdraví. Bohne zemřel v roce 1981 ve věku 79 let.
Alois Brunner - pravá ruka Eichmanna při provádění tzv. Konečného řešení židovské otázky. Zodpovědný za transporty více než 100 tisíc Židů do táborů smrti. Po válce jeho identita omylem zaměněna s jiným válečným zločincem Antonem Brunnerem, který byl popraven. V roce 1954 s pomocí Červeného kříže uprchl ze Západního Německa do Egypta a později do Sýrie, kde pod jménem Georg Fischer pracoval jako poradce tamní vlády. Po vypátrání se stal několikrát obětí atentátu pomocí dopisových bomb, přičemž přišel o oko a několik prstů na ruce. Syrské úřady nad ním nadále držely ochranu. Údaje o době jeho úmrtí se rozcházejí. Zemřel v Damašku v roce 2001 ve věku 89 let nebo až v roce 2010 ve věku 97 let.
Adolf Eichmann - jeden z hlavních strůjců holocaustu s pověřením Heydricha řídit deportace Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Nejznámější nacista dopadený po válce na útěku. Komando Mosadu jej v roce 1960 uneslo z Argentiny, kde pod jménem Ricardo Klement pobýval od roku 1950. V Izraeli byl postaven před soud a po vynesení trestu smrti byl za obrovského zájmu světové veřejnosti 1. června 1962 oběšen. Po dobu svého procesu svou účast na vyvraždění Židů bagatelizoval a tvrdil, že pouze poslouchal rozkazy. Na otázku, zda lituje svých činů, po nichž zahynuly miliony evropských Židů, odvětil: „Moje svědomí je naprosto čisté.“
Aribert Heim - lékařský důstojník SS provádějící experimenty na lidech v Mauthausenu, kde získal přezdívku Doktor smrt. Jsou mu připisovány stovky obětí po operacích zahrnujících odebrání tělesných orgánů bez podání anestetik. Po válce byl do roku 1947 vězněn, aniž by byl stíhán za svoje kruté činy. Do roku 1962 působil v Německu jako gynekolog než utekl pryč ze země. I přes dlouhodobé spekulace, že žil v Jižní Americe nebo ve Španělsku, se později prokázalo, že se usídlil v Egyptě. Tam po konverzi k islámu přijal jméno Tarek Farid Hussein. Na seznamu nejhledanějších nacistů Centra Simona Wiesenthala mu patřilo jedno z nejvyšších míst. Předpokládá se, že zemřel v roce 1992 v Káhiře.
Josef Mengele - důstojník SS a lékař neblaze proslulý zrůdnými experimenty na věžních v Osvětimi, kde si vysloužil přezdívku Anděl smrti. Patrně nejznámější hledaný německý válečný zločinec, který nebyl dopaden. Po válce zajat Američany, ale v červenci 1945 propuštěn, protože nefiguroval na seznamu hledaných zločinců. Došlo k tomu i proto, že neměl obvyklé tetování příslušníků SS. Nejprve pracoval v Německu jako farmář pod falešnou identitou, aby v roce 1949 uprchl ze země se jménem Helmut Gregor do Argentiny. Mezinárodní zatykač byl na něj vydán až v roce 1959, protože do té doby se předpokládalo, že zemřel na konci války. Používal několik falešných jmen a podnikal v řadě odvětví včetně prodeje zemědělských strojů. I přes obrovské úsilí Mosadu a lovce nacistů Simona Wiesenthala se jej nepodařilo dopadnout a Mengele zemřel v roce 1979 utopením po mozkové mrtvici.
Walter Rauff - pobočník Heydricha v Bezpečnostní službě a později na Hlavním úřadu říšské bezpečnosti. Připisuje se mu zavedení mobilních plynových komor a odpovědnost za bezmála 100 tisíc obětí. Spojenci jej zatkli na konci války, ale ze zajateckého tábora utekl a skrýval se v italských klášterech. Poté, co v roce 1948 sloužil jako vojenský poradce syrského prezidenta, se přesunul zpět do Itálie a v roce 1949 uprchl do Ekvádoru, než se usadil v Chile, kde žil pod svým jménem. Tamní pravicový režim ho využíval jako experta na potírání opozice a držel nad ním ochrannou ruku před vydáním do Evropy. Plán Mosadu na zavraždění selhal, a tak Rauff zemřel v roce 1984 na rakovinu plic ve věku 77 let. Na jeho pohřbu se sešli bývalí nacisté, kteří skandovali pozdrav „Heil Hitler“.
Eduard Roschmann - velitel židovského ghetta v Rize, kde byl zodpovědný za kruté podmínky a množství vražd. Po válce krátce vězněn jako běžný zajatec, ale po rozpoznání převezen do Dachau, které bylo přeměněno na vězení pro bývalé nacisty. Odtud se mu podařilo uprchnout a za přispění biskupa Hudala a Červeného kříže odplul v roce 1948 do Argentiny. Zde si založil firmu na dovoz a vývoz dřeva v Buenos Aires. Od 60. let vyvíjelo Západní Německo mnoho snah ho přesunout domů, ale argentinské úřady to nedovolily. Roschmann byl navíc rakouského původu a úřady ve Vídni byly v těchto otázkách liknavé. V závěru života „Řezník z Rigy“ z obav o svůj život utekl do Paraguaye, kde pravděpodobně v roce 1977 zemřel.
Franz Stangl - velitel vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka. Po válce vězněn Američany, aniž by tajil své jméno. V roce 1948 utekl z rakouského zajateckého tábora a spolu s Wagnerem se dostali do Itálie. Odtud se Stangl za pomoci Hudala dostal krysí stezkou do Sýrie, kam za ním přijela i jeho rodina. V roce 1951 se všichni přesunuli do Brazílie, kde Stangl pracoval v závodu Volkswagen. Mezinárodní zatykač byl vydán až v roce 1961, ale trvalo dalších šest let než byl vysledován Simonem Wiesenthalem a zatčen brazilskou policií. Po vydání do Západního Německa byl souzen za smrt jednoho milionu lidí a v roce 1970 mu byl vynesen nejvyšší trest doživotí. Zemřel v roce 1971 na selhání srdce.
Gustav Wagner - zástupce velitele ve vyhlazovacím táboře Sobibor, pro svou brutalitu a sadismus přezdíván jako Bestie. Himmler jej označil jako jednoho z nejvíce zasloužilých v rámci operace Reinhard, kdy došlo ke zplynování až 250 tisíc osob. Po válce se jako běžný voják dostal do amerického zajetí, odkud byl brzy propuštěn a živil se jako dělník. Když náhodou narazil na svého bývalého velitele ze Sobiboru Stangla, oba uprchli do Itálie. Později našel Wagner azyl v Brazílii pod jménem Günter Mendel a pracoval v domácnosti pro bohatou brazilskou rodinu a poté jako výrobce betonových plotových sloupků. Simon Wiesenthal byl Wagnerovi na stopě, ale ten se v roce 1978 stačil nahlásit brazilským úřadům, které ho odmítly vydat do Evropy. V roce 1980 nalezen mrtvý s nožem v hrudi. Oficiálně mělo jít o sebevraždu, ale panují kolem ní pochybnosti.
Prameny:
O'REILLY, Bill, DUGARD, Martin. Lov na SS. Dopadení nejhorších válečných zločinců v dějinách
https://allthatsinteresting.com/ratlines
https://www.history.com/news/how-south-america-became-a-nazi-haven
