Článek
Během spojeneckého tažení Sicílií v létě 1943 se v rámci americké 7. armády přihodily dvě události, které negativním způsobem pošramotily pověst jejího velitele. Patton od svých vojáků vyžadoval disciplínu, dokonalou kázeň, fyzickou připravenost a odhodlání a naopak z duše nenáviděl jakékoli případy vyhýbání se povinnostem, zvláště pak únavu a zbabělost. Ve svém válečném deníku si generál poznamenal: „Únava činí z nás všech zbabělce. Lidé v dobré fyzické kondici únavě nepodléhají.“ Podle něj se americké vojenské soudy k případům nekázně stavěly příliš shovívavě a i když mohly, tresty smrti ukládaly jen zřídka: „Je třeba, aby si soudcové uvědomili, že potrestáním prvních provinilců zachraňují životy dalších vojáků. Zbabělost je choroba a je nutné čelit jí dříve, než se stane epidemií.“ Oproti tomu Patton choval obrovský respekt k mužům padlým nebo zraněným v boji. Svým podřízeným důstojníkům doporučoval pravidelně navštěvovat polní lazarety a zajímat se o stav tamních pacientů.
I když měly jednotky Američanů a Britů při dobývání Sicílie nad Němci a Italy navrch, boje se vedly prudké a za cenu nemalých ztrát. Velitel americké 1. pěší divize generálmajor Clarence R. Huebner podal zprávu o ztenčování předních linií a rostoucímu počtu ulévajících se vojáků v týlu, čemuž Patton nechtěl uvěřit. 3. srpna proto navštívil jednu z polních nemocnic, aby se o stavu přesvědčil na vlastní oči. Vedle množství zraněných, jimž vyjádřil úctu, zde narazil na vojína Charlese H. Kuhla, jemuž bylo už poněkolikáté diagnostifikováno vyčerpání. Na generálovu otázku, kde je zraněn, shrbený voják na stoličce odpověděl, že je nervově zhroucený a že už to nevydrží. V tu chvíli se Patton okamžitě rozčílil, několikrát plácl Kuhla rukavicemi přes bradu, popadl ho za límec a odtáhl ke vchodu od stanu, kde ho kopnutím do zad vyhodil ven. To vše za křiku velmi ostrých výrazů, které zakončil slovy: „Slyšíš mě, ty bezcitný parchante? Jdeš zpátky na frontu.“ Přítomní lékaři se nezmohli na žádný odpor a celé situaci mohli jen přihlížet. Později bylo zjištěno, že Kuhl má zvýšenou tělesnou teplotu 39,0 °C a začíná trpět malárií. Sám o incidentu informoval své rodiče, ale prosil je, aby na celou událost rychle zapomněli. Patton si později do deníku zapsal: „Jsem přesvědčen, že jsem v tomto případě postupoval naprosto správně a že kdyby měli ostatní důstojníci dost odvahy jednat podobně, nesmírně by poklesl počet případů zneužívání takzvané únavy z boje jako omluvy pro zbabělost.“ O dva dny později v rozkaze pro 7. armádu generál důrazně zakázal únavu z boje.
Ještě dramatičtější incident se odehrál v jiné polní nemocnici 10. srpna. Vojín Paul G. Bennet zde při příchodu Pattona seděl schoulený a třásl se. Ačkoli původně nežádal o lékařské vyšetření a chtěl zůstat u své jednotky, vykazoval známky dehydratace, zmatenosti a netečnosti. Když se jej generál zeptal na jeho zranění, vzlykající nešťastník odpověděl, že je nervově vyčerpaný a že už to ostřelování nevydrží. Patton znovu vzplál a několikrát Benneta udeřil, až mu srazil na zem přilbu. Současně generál spustil vodopád výhrůžek: „Vrátíš se do předních linií a můžeš být zabit, ale budeš bojovat. Pokud to neuděláš, postavím tě ke zdi a ať tě zabije popravčí četa. Ve skutečnosti bych tě měl zastřelit sám, ty zatracený ufňukaný zbabělče.“ Poté Patton vytáhl zbraň z pouzdra, přičemž je velitel nemocnice plukovník Donald E. Currier s ostatním personálem museli od sebe oba oddělit. Při odchodu ven generál na lékaře křičel, aby Benneta nepřijímali a okamžitě ho odeslali zpět na frontu.
Informace o obou incidentech se bleskurychle rozšířily napříč 7. armádou. Když přišla písemná zpráva generálporučíku Omaru Bradleymu, veliteli II. sboru, z loajality k Pattonovi neudělal nic jiného, než že ji zamkl ve svém trezoru. Rychle se o všem dozvěděl i velitel invaze na Sicílii generál Dwight D. Eisenhower. Ten znal Pattona jako dobrého přítele, ale i jako člověka s impulzivním a nepředvídatelným chováním. Jak se po válce vyjádřil ve svých pamětech, kdyby k prohřešku došlo někde v předních liniích, stala by se z něj pouhá příhoda. Ovšem skutečnost, že k napadení obou mužů došlo v nemocnici, Eisenhowera rozhořčilo. Přesto jako polehčující okolnost uvedl, že sám Patton „se nacházel ve stavu krajního nervového vypětí, protože právě vyšel z bitvy a mimo to mezi raněnými vycítil nekonečné utrpení“. Pattona obrovsky respektovali vlastní vojáci, ale i Němci včetně nejvyššího velení Wehrmachtu. Eisenhower později přiznal: „Pattona bylo třeba uchovat pro veliké bitvy, které nás v Evropě ještě čekají.“ Zamést vše pod koberec však nehodlal a zahájil nezávislé vyšetřování. 17. srpna mu poslal ostrý vytýkací dopis s tím, že pokud by se mělo něco takového opakovat, dojde k jeho odvolání. Zároveň se měl Patton osobně omluvit oběma napadeným mužům i lékařskému personálu a vystoupit s vysvětlením před reprezentativní skupinou vojáků každé z jeho divizí. Hříšník ve všem uposlechl a zdálo se, že je vše urovnané. Několik měsíců poté adresoval Eisenhowerovi dopis, v němž stálo: „Těžko hledám slova, abych vyjádřil svůj smutek a žal nad tím, že Tobě, muži, jemuž vděčím za všechno a za něhož bych dal život, jsem zavdal příčinu k nelibosti.“
Generálové Patton, Eisenhower a Bradley v prosinci 1944
O celou událost se však velice živě zajímali novináři. Podrobnosti o obou incidentech se dostaly ke čtyřem americkým korespondentům přítomným na Sicílii. Nato se s nimi sešel Eisenhower, přečetl jim vytýkací dopis a žádal je, aby ve jménu válečného úsilí onu záležitost dále nešířili. Novináři mu vyhověli, ačkoli za to poté měli na oplátku chtít Pattonův vyhazov. Cestou klepů se celý příběh během listopadu dostal do Spojených států, kde jej v rozhlase s řadou nepravdivých informací zveřejnil sloupkař Andrew Pearson. Zpráva vyvolala pozdvižení mezi veřejností i politiky. V novinách se například objevila karikatura Pattona, jak kope do vojáka a přitom má hákový kříž na podrážce boty. Do poloviny prosince obdržela vláda kolem 1500 dopisů týkajících se Pattona, z nichž mnozí volali po jeho odvolání a jiní ho bránili nebo volali po jeho povýšení. Na jeho obhajobu vystoupila manželka Beatrice se slovy: „Znám George Pattona 31 let a nikdy jsem nepoznala, že by byl záměrně nespravedlivý. Udělal chyby – a zaplatil za ně.“ Herman F. Kuhl, otec jednoho z napadených vojínů, napsal svému vlastnímu kongresmanovi, že generálovi incident odpouští a žádal, aby nebyl disciplinárně potrestán. Bývalý náčelník štábu armády Charles P. Summerall Pattonovi vzkázal, že je „rozhořčen publicitou vzhledem k bezvýznamnosti celého incidentu“. Naopak k nejhlasitějším kritikům patřil člen Kongresu za stát Oklahoma Jed Johnson. Pattona veřejně odsoudil a již s ním nikdy nepromluvil rovněž jeho přítel a velitel expedičních sil v Evropě za první světové války John J. Pershing. Záležitost projednávali až ministr války Henry L. Stimson a náčelník štábu armády George C. Marshall, ale dospěli k názoru, že pro dosažení konečného vítězství by byla chyba Pattona odvolat. Přestože média žádala vojenský soud a zproštění služby, k tomu nakonec nedošlo. Patton byl zbaven velení své armády, ale to se už blížilo vylodění v Normandii, v němž měl sehrát roli velitele fiktivní spojenecké armády pro útok na prostor v Pas de Calais a následně převzít 3. armádu pro tažení Francií.
Pattonovo vysoké renomé kazila i řada kontroverzních výroků, jichž se na veřejnosti dopustil. Eisenhower jeho sklon k impulsivním vyjádřením dobře znal, a tak musel na jaře 1944 včas zakročit: „Georgovi jsem přímo nařídil, aby se vyhýbal tiskovým konferencím a nikde na veřejnosti neřečnil. Měl totiž nesmírný sklon k neuváženým výbuchům, které posluchače většinou vylekaly. Tak dlouho ohromoval kolegy a přátele fantastickými průpovídkami, až se mu zvyk stal druhou přirozeností, a on pak vůbec nedbal, kde a před kým řeční.“ Avšak brzy nato byl tisk zaplaven palcovými titulky s Pattonovými slovy, že po konečném vítězství musí Američané a Britové společně řídit svět. Opomenutí sovětského spojence bylo zcela záměrné, protože generál se antipatií až nenávistí vůči Moskvě nijak netajil. Osobně o Rusech smýšlel jako o barbarských Asiatech a chronických opilcích, nehledících na lidské životy. Eisenhower měl co vysvětlovat jak novinářům, tak i sovětským přátelům, a později napsal: „Tehdy poprvé jsem vážně zapochyboval, zda si dobrého přítele, v jehož bojové schopnosti jsem měl naprostou důvěru, vůbec udržím. Osobně mě ani tolik nemrzely jeho konkrétní výroky jako skutečnost, že nedodržel slovo a patrně se už jaktěživ nepolepší.“ Patton se kál a nabídl nadřízenému svou rezignaci. Přesto i tehdy Eisenhower Pattonovi prominul a celou věc uzavřel slovy: „Dlužíš nám nějaké vítězství. Splať dluh a v očích světa budeš moudrým člověkem.“ Nutno dodat, že to do konce války v Evropě splnil Patton beze zbytku. Nešťastná vyjádření však následovala dále, ať už šlo o vyhranění se vůči komunistům, Židům nebo přirovnání členství v NSDAP k republikánské a demokratické straně ve Spojených státech. Po válce Patton v roli vojenského guvernéra Bavorska vyzýval i k vojenské dohodě s Německem a válce se Sovětským svazem. Když mu Eisenhower nařídil uspořádat tiskovou konferenci opravující jeho výroky v otázce denacifikace, Patton je místo toho zopakoval. Nato jej Eisenhower v říjnu 1945 odvolal od 3. armády a přeložil k 15. armádě, která byla vedena pouze formálně. To už však Pattonovi zbývaly jen dva měsíce do konce života.
Prameny:
EISENHOWER, Dwight D. Invaze do Evropy
FOLLAIN, John. Mussoliniho ostrov - Invaze na Sicílii
PATTON, George S. Válka mýma očima
