Článek
Rudolf Hess patřil k největším matadorům NSDAP (členská legitimace č. 16) a Hitlerově nejbližším spolupracovníkům. Po nevydařeném Pivním puči spolu strávili sedm a půl měsíců (Hitler devět měsíců) ve vězení Landsberg, kde se Hess coby osobní sekretář podílel na sepsání knihy Mein Kampf. V roce 1932 převzal úřad předsedy Politické ústřední komise nacistické strany a o rok později pak byl jmenován Führerovým zástupcem v NSDAP (Stellvertreter des Führers). Zároveň působil jako poslanec, říšský ministr bez portfolia a Obergruppenführer SS. Hessova kariéra se ocitla na vrcholu, když se v roce 1938 stal členem tajné vládní rady a o rok později ministerským radou pro obranu Říše. V době vypuknutí druhé světové války stál v nacistické hierarchii na třetím místě hned za Hermannem Göringem. Jeho vliv postupně upadal, za čímž stály intriky záludného Hitlerova tajemníka Martina Bormanna. Přesto jeho nečekaný odlet a britské zajetí způsobily obrovský poprask, který režimem v Berlíně otřásl do základů.
Hitler se šokující zprávu dozvěděl před polednem 11. května v Obersalzbergu z osobního dopisu, který mu předal nervózní Hessův pobočník Karl-Heinz Pintsch. V textu pisatel vysvětlil své pohnutky, které ho vedly k odletu. Cílem bylo ještě před začátkem invaze do Sovětského svazu uskutečnit Vůdcovu dávnou koncepci přátelství s britským impériem, která se předešlý rok nedovedla do zdárného konce. V případě nesouhlasu měl být prohlášen za choromyslného. Když Hitler dočetl dopis do konce, viditelně zbledl a spustil jeden ze svých pověstných záchvatů vzteku. Budoucí ministr zbrojení Albert Speer, který se poblíž zabýval architektonickými nákresy, uslyšel „náhlý, prudký neartikulovaný, téměř zvířecí křik“. V tom Hitler hlasitě spustil: „Bormanna! Okamžitě! Kde je Bormann?“ Nato si telefonicky vyžádal šéfa Luftwaffe Hermanna Göringa a ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. Když ještě ten den dorazili na bavorské sídlo, ve velmi vzrušené debatě se spolu s dalšími pohlaváry hledala východiska. Hitler vyjádřil naději, že se Hessův Messerschidt Bf 110 E-1/N cestou zřítil, což se stalo i předmětem večerního komuniké směrem k veřejnosti. Tuto možnost vzhledem k horším povětrnostním podmínkám připustil i přítomný generálplukovník Luftwaffe Ernst Udet. Hitler zvolal: „Kdyby se tak chtěl utopit v Severním moři! To by beze stopy zmizel a my bychom měli čas na neškodné prohlášení.“ Ještě ten den byl Ribbentrop pro jistotu poslán do Říma, aby italský spojenec nenabyl vědomí, že chce Německo za jeho zády s Brity uzavřít příměří. Zároveň došlo k zatčení obou Hessových pobočníků, přičemž Pintsch skončil do konce války v koncentračním táboře. Pozice zástupce Hitlera byla zrušena a Hessovy kompetence připadly Bormannovi.
Ministr propagandy Joseph Goebbels byl informován až druhý den a na Obersalzberg přijel 13. května. Když si přečetl Hessovo prohlášení, tak konstatoval, že jde o popletené fantazírování, školácký amatérismus a úplný patologický případ. Mezitím BBC odvysílala oficiální zprávu, že Britové Hesse zadrželi ve Skotsku. Nato Berlín reagoval novým komuniké, které to potvrdilo a dosavadního Hitlerova zástupce označilo za duševně vyšinutého. K tomuto sdělení se Goebbels stavěl kriticky, protože ho považoval za nedůvěryhodné. Soukromě si do deníku poznamenal: „Je na místě otázka, jak mohl být takový hlupák druhým člověkem hned za Vůdcem.“ Během narychlo svolaného shromáždění říšských a župních vedoucích 13. května Hitler podrobil Hesse silné kritice a označil jeho krok za zradu. Podle některých svědků ten den Führer zestárl o deset let. Hans Frank, jenž stál v čele Generálního gouvernementu, prohlásil: „Nikdy jsem Vůdce neviděl tak hluboce pohnutého.“
V následujících týdnech se na NSDAP a její hlavní funkcionáře (mimo Hitlera) snesla vlna kritiky, která do té doby neměla obdoby. Vyčítala se korupce, prospěchářství či vyhýbání se vojenské službě. Po celém Německu se vyrojily divoké až fantastické fámy o vrcholných elitách země. Goebbels se dokonce odmítal objevovat na veřejnosti. „Je to jak zlý sen,“ poznamenal si. „Tohle bude muset strana ještě dlouho překonávat.“ V té době se vyprávěl oblíbený vtip o tom, jak se Hess ocitnul před Winstonem Churchillem. Britský ministerský předseda s buldočím výrazem ve tváři a s doutníkem v ruce povídá: „Tak vy jste ten blázen?“ „Ó, nikoli,“ odvětil Hess, „akorát jeho zástupce.“ Později se objevilo několik svědectví, ať už župního vedoucího Ernsta Bohleho nebo Göringova pobočníka generála Heinricha Bodenschatze, které tvrdily, že Hess jednal s Führerovým plným vědomím. Není to však podepřeno žádnými přesvědčivými důkazy. Hitler by v tom případě musel předvést rafinované herectví, protože po 11. květnu působil navenek dojmem sklíčenosti a rozhořčení. Tuto tezi nikdy nepotvrdil ani sám Hess, ať při výsleších v britském zajetí, při poválečném soudním procesu v Norimberku nebo během dlouholetého pobytu ve vězení Spandau.
Hermann Göring, Rudolf Hess a Joachim von Ribbentrop na lavici obžalovaných v Norimberku, 1946
Britové, kteří v roce 1941 Hesse vyslýchali, došli brzy k závěru, že nemá co nabídnout. Neprozradil totiž nic, co by se lišilo od Hitlerových veřejně deklarovaných prohlášení, včetně nabídky míru z 19. července 1940, která byla Londýnem odmítnuta. Během převážení zajatce mezi jednotlivými výslechy dokonce britská zpravodajská služba MI5 zabránila únosu či atentátu, který na něj narychlo naplánovalo 17 důstojníků polské exilové armády. Zbytek války strávil prominentní nacista v izolaci poblíž Londýna v hrabství Surrey a zacházelo se s ním korektně. Churchill, který se s ním osobně nesetkal, plně chápal trapnost, do které Hess dostal Hitlera. Ve svých pamětech k tomu uvedl: „Bylo to něco podobného, jako kdyby můj spolehlivý kolega, ministr zahraničí (pozn. Anthony Eden), který byl jen trochu mladší než Hess, vyskočil padákem z ukradeného spitfiru někde v katastru Berchtesgadenu.“ Duševní stav bývalého Hitlerova zástupce se řešil na obou bojujících stranách a během poválečného soudního procesu v Norimberku se stal hlavním důvodem, proč obžalovaný neobdržel trest smrti, ale doživotí. Churchill v této záležitosti napsal: „Rozhodně to byl neurotik, rozpolcená duše hledající klid v dosažení moci a postavení a ve zbožňování nějakého vůdce. Ale nebyl jen pouhým klinickým případem. Vášnivě věřil, že vidí do Hitlerovy mysli.“ Od května 1941 se Hess nejméně čtyřikrát pokusil spáchat sebevraždu. Povedlo se mu to až 17. srpna 1987, kdy se měl v 93 letech údajně oběsit v zahradním altánu věznice na elektrickém kabelu. Množství žádostí o předčasné propuštění až do jeho smrti vytrvale vetoval Sovětský svaz.
Prameny:
CHURCHILL, Winston S. Druhá světová válka. III. díl. Velká aliance, Lidové noviny, 1993
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945, Argo, 2004
SPEER, Albert. V srdci Třetí říše. Paměti Hitlerova architekta a ministra zbrojního průmyslu, Bonus A, 1996
