Článek
Během Velké vlastenecké války bylo od Stalinova kultu osobnosti mírně upuštěno ve prospěch příběhů obyčejných hrdinů bránících vlast před nepřáteli. Za tu dobu se postava diktátora objevila na plátně pouze ve dvou sovětských filmech. V závěru konfliktu, kdy byla porážka Německa už jen otázkou času, se však Stalin ve světle propagandy dostával stále více do popředí, aby byl nakonec v jakési zbožštělé poloze vnímán jako jediný strůjce vítězství nad nacisty. V roce 1946 přišel dlouho připravovaný snímek Přísaha režiséra Michaila Chiaureliho a scénáristy Pjotra Pavlenka, který kult kolem vládce Kremlu jenom posílil. Ministr kinematografie Ivan Bolshakov oba tvůrce záhy pověřil výrobou ambiciózního Pádu Berlína, který měl být koncipován jako dárek studia Mosfilm ke Stalinovým oficiálním 70. narozeninám. Hlavní role vládce Sovětského svazu se měl zhostit už tradičně herec Mikheil Gelovani, který se Stalinovi velmi podobal a shodou okolností měl také gruzínský původ. Ačkoli diktátor pro roli sebe samotného preferoval jiného kandidáta, Gelovani jej nakonec během své kariéry ztvárnil celkem čtrnáctkrát, což je považováno za světový unikát. Od roku 1940 měl herec zakázáno hrát pouhé smrtelníky a návštěvníci sovětských kin tak jej mohli vidět už jen jako Stalina.
Na svou dobu představoval Pád Berlína velice nákladný projekt s rozmáchlou výpravou kulis, lidí i vojenské techniky. Většina scén odehrávajících se v německém hlavním městě se natáčela ve zničených oblastech kolem Baltského moře. K tomu filmaři v ateliérech Mosfilmu postavili kopii Berlína o rozloze více než jednoho kilometru čtverečního, kde se odehrávala závěrečná bitva o město. Rudá armáda poskytla pro natáčení plných pět divizí včetně podpůrných dělostřeleckých oddílů, čtyři tankové prapory strojů T-34, 193 bojových letadel a 45 ukořistěných německých tanků. K tomu jako kompars posloužilo přes 10 tisíc sovětských občanů. Vojáky Wehrmachtu dokonce ztvárnili skuteční Němci dovezení ze zajateckých táborů. Během celého natáčení se spotřebovalo na 1,5 milionu litrů paliva. Jednalo se o jedno z prvních barevných sovětských děl, pro jehož výrobu tvůrci použili kotouče Agfacolor, zabavené z německých filmových studií UFA v Neubabelsbergu. Celkově šlo o první celovečerní snímek pojednávající o bojích o Berlín a posledních dnech v Hitlerově bunkru pod Říšským sněmem.
Stalin se o výrobu filmu usilovně zajímal a provedl několik zásahů do Pavlenkova scénáře. Zmizela tak například scéna z rozbombardovaného Berlína, v níž německý civilista nabádá svou rodinu, aby si pospíšila před blížícími rudoarmějci. Pobouřený Stalin rovněž smetl ze stolu nápad s vyobrazením osudu svého syna Jakova Džugašviliho, jenž jako poručík zahynul v německém zajetí v dubnu 1943 a jehož odmítl s Němci vyměnit za maršála Pauluse. Děj filmu začíná několik dnů před operací Barbarossa v červnu 1941 a sleduje několik postav obyčejných lidí (stachanovský dělník ocelárny a idealistická učitelka) vedle Stalina, Hitlera, jejich nejvyššího velení a západních politiků. Rozsah komunistické propagandy je poplatný době odehrávající se studené války. Stalin je vyobrazen jako laskavý a rozumný vůdce, bez jehož rad by jeho maršálové Žukov, Koněv a Rokossovskij těžko dovedli bitvy do vítězného konce. Především Žukov je ve filmu upozaďován, což koresponduje s jeho odsunutím do pozadí na konci 40. let. Němečtí představitelé v čele s Hitlerem a Göringem (jehož si zahrál Jan Werich) jsou zde naopak vyjeveni jako až teatrálně neschopní. Sňatek Führera s Evou Braunovou je doprovázen Mendelssohnovým Svatebním pochodem, ačkoli byla tato skladba v Německu zakázána. Na Američany a Brity je nahlíženo s velkou nedůvěrou, což vyvrcholí naprostou karikaturou postavy Winstona Churchilla na konferenci v Jaltě v únoru 1945. Celkově snímek obsahuje velké množství historických nepravd a omylů, jež vyvrcholí na závěr. V den dobytí Říšského sněmu (!) totiž v troskách Berlína přistane sám Stalin a ve slavnostní bílé uniformě předstoupí před jásající davy vojáků a přednese poselství o světovém míru. Na stejném místě se po letech odloučení zároveň úplnou náhodou setkávají dělník Alexej a učitelka Nataša, jíž se splní celoživotní sen a setká se tváří v tvář milovanému sovětskému vůdci. Dle filmových historiků měla závěrečná scéna Stalina značit jako bílého anděla sestupujícího z nebes. Historicky se samozřejmě jednalo o naprostý nesmysl, protože on Berlín nikdy nenavštívil a už vůbec ne v době, kdy v Německu stále zuřily boje. Když došlo po letech ke slavnostní projekci filmu před Stalinem, dle svědků se rozplakal dojetím a pronesl, že tenkrát měl do Berlína odletět.
Scéna svatby Adolfa Hitlera a Evy Braunové z filmu Pád Berlína
Do sovětské distribuce kin šel Pád Berlína 21. ledna 1950 - měsíc po Stalinových narozeninách a na výročí 26 let od úmrtí Lenina. V celé zemi vidělo film 38,4 milionu diváků, což mu za rok 1950 vyneslo třetí místo. Sovětští novináři se předháněli v nadšených kritikách a ohlasech. Snímek spolu s jeho tvůrci získal řadu cen včetně Stalinovy ceny 1. třídy. Podplukovník Rudé armády Jevgenij Chernonog sledoval film v opilosti a po jeho závěrečné scéně si postěžoval: „A kde se vzal tento anděl? My jsme ho tam neviděli.“ Za trest byl veterán východní fronty odsouzen k osmi letům v Gulagu. S naprosto odlišnou optikou se na film dívali političtí představitelé a filmoví kritici na Západě. Za úmyslné poškození postavy Churchilla se dokonce ve Velké Británii zvažoval zákaz promítání. K němu nakonec došlo v nesestříhané verzi s nutným dodatkem, že film vědomě ignoruje roli západních spojenců ve válce a že se jedná o propagandu Moskvy. Přesto se Pád Berlína stal v britských kinech nejúspěšnějším sovětským snímkem 40. a 50. let. Po Stalinově smrti v březnu 1953 docházelo postupně ke změnám v jeho vnímání. V létě toho roku bylo z filmu vystřiženo několik scén a jeho režisér Chiaureli dostal pokyn k opuštění Moskvy. Úplný obrat přišel 25. února 1956, když nový sovětský vůdce Nikita Chruščov přednesl projev odsuzující Stalinův kult osobnosti. Před XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu v jeho řeči také zaznělo: „Připomeňme si film Pád Berlína. Zde jedná pouze Stalin. Vydává rozkazy v sále, ve kterém je mnoho prázdných židlí… A kde je vojenské velení? Kde je politbyro? Kde je vláda? Co dělají a čím se zabývají? Ve filmu o nich nic není. Stalin jedná za všechny, s nikým nepočítá. Ptá se někoho o radu? Vše se lidem ukazuje v tomto falešném světle. Proč? Obklopit Stalina slávou – v rozporu s fakty a v rozporu s historickou pravdou.“ Snímek byl ihned poté zcela zakázán a jeho kopie skončily na dlouhá léta v archivu.
Prameny:
TAYLOR, Richard. Filmová propaganda - Sovětské Rusko a nacistické Německo
https://cosmonautmag.com/2021/05/stalinist-cinema-in-context-ten-things-you-might-miss-watching-the-fall-of-berlin/
https://www.imdb.com/title/tt0041727/?ref_=nv_sr_srsg_0_tt_8_nm_0_q_fall%2520of%2520berline
