Sestřel vlastního generála symbolizoval italský šlendrián za 2. světové války

Od porážky k porážce

Benito Mussolini se před vstupem do konfliktu sebevědomě chlubil „osmi miliony bajonety“, ale disponoval jen 1,7 miliony vojáků, z nichž mnoho ani nemělo pušku. Z celkových 75 divizí se plně vyzbrojilo pouhých 19. Velká část dělostřelectva pocházela ještě z 1. světové války a některá děla byla ještě starší. Většinu obrněných vozidel představovaly tančíky CV 33 vyzbrojené pouze kulometem. Letectvo sice disponovalo 3 300 stroji, ale vzhledem k nedokončené modernizaci jich bylo bojeschopných pouze 1 800, z nichž část už byla zastaralá. Ve skutečnosti byla italská armáda v roce 1940 menší a hůře vyzbrojená než před pětadvaceti lety.

Oslnivé úspěchy Německa na bojištích Evropy Mussoliniho očarovaly. Část italské generality, vědoma si slabosti a nepřipravenosti armády, od vstupu do konfliktu odrazovala. Duce, lačnící po vojenském úspěchu, si však prosadil svou a v červnu 1940 zahájil úder na jih Francie, u níž se už každým dnem počítalo s celkovým zhroucením. Celkem 32 italských divizí zaútočilo na oblast bráněnou pouze 6 francouzskými. Tragicky naplánovaná ofenziva se potýkala s chaotickým velením, nedostatečným zásobováním a nevyhovující materiální výbavou v horském terénu. Výsledkem dvoutýdenních bojů bylo obsazení francouzského pohraničního města Menton s několika vesnicemi za cenu 631 padlých, 2 361 zraněných a 600 nezvěstných Italů. Obránci na druhé straně ztratili pouze 40 mrtvých, 84 zraněných a 150 nezvěstných. Z očekávaných zisků Azurového pobřeží, Korsiky a kolonií v Africe nakonec nebylo nic. Vzhledem k italskému ambicióznímu plánu ovládnout celé Středozemní moře skončilo toto první krátké tažení naprostým fiaskem.

Posléze se pozornost Italů obrátila na severní Afriku, kde vyhnáním Britů z Egypta plánovali obsadit Suezský průplav. Početně silná, avšak špatně vyzbrojená a mizerně vycvičená 10. armáda 13. září 1940 překročila hranice Egypta, aby se po třech dnech a sto kilometrech zastavila z důvodu nedostatku zásob. V prosinci následně Britové s pouhými 36 tisíci vojáky zahájili ofenzivu a Italy o síle 150 tisíc mužů během dvou měsíců zahnali zpět o 650 km. Spojenci zajali 150 tisíc Italů, zničili 10 jejich divizí, obsadili celou libyjskou Kyrenaiku včetně pevnosti Tobrúk, a to vše za cenu 500 padlých. Jeden z mnoha důvodů tohoto nezdaru představoval stroj Fiat M13/40, který je mnohými považován za nejhorší tank 2. světové války. Oproti tomu britské Matildy byly slabými italskými protitankových děly téměř nezničitelné. Katastrofální italskou pozici v severní Africe musel vyřešit až přísun německých posil v čele s Erwinem Rommelem v únoru 1941.

Během tažení v severní Africe se pozornost Italů upřela na Balkán, a to konkrétně na Řecko, proti němuž byla už měsíce vedena propagandistická válka. V již dříve anektované Albánii shromáždili Italové armádu o síle 6 divizí a na konci října 1940 zahájili útok. O uspěchanosti celého podniku svědčí fakt, že náčelník generálního štábu pozemních sil Rodolfo Graziani se o zahájení invaze dozvěděl z rozhlasu. Situaci nejlépe vystihl italský generál Quirino Armellini, podle něhož odpovědní činitelé v čele s Ducem „hovořili o obsazení Řecka stejně lehkovážným způsobem, jako by rozhodovali o objednání šálku kavy“. Přestože řečtí obránci postrádali moderní zbraně a útočníci je přečíslili, po úvodním krátkodobém ústupu se odvážně pustili do protiofenzivy. Výsledkem bylo zahnání Italů zpět za hranice a okupace čtvrtiny území Albánie. Mussolinimu se následně nezdařil ani mohutný útok na jaře, kdy bylo tou dobou na frontě nasazeno již 29 divizí o téměř půl milionu mužů. Země nezvládala souběžně zásobování armád na Balkáně a v Africe. Ozbrojené síly nebyly připravené na boj v zimních podmínkách a tisíce vojáků tak v horách umrzlo. Už tak špatnou morálku vojáků snižovala nedostatečná kvalita důstojnického sboru, kde se spíše než na schopnost hledělo na loajálnost k fašistickému režimu. Italskou armádu zachránil až vpád Němců do Řecka v dubnu 1941. Ponížený Duce musel spolknout další hořkou pilulku a naplno přijmout roli německého vazala.

Oproti pozemním silám mohlo určitý potenciál představovat italské námořnictvo Regia Marina s řadou moderních bitevních lodí a  nejsilnějším ponorkovým loďstvem na světě. Ovšem ani zde Italové nezaznamenali žádné větší úspěchy. Zásoby ropy postačovaly pouze na devět měsíců války s průměrnou spotřebou. Citelně scházely letadlové lodě, stejně jako odvaha námořních velitelů. Po britském nájezdu na Tarent a námořní bitvě u Matapanu bylo italské loďstvo doslova neutralizováno a na otevřené moře se pouštělo jen vzácně. Do roku 1943 ztratila Regia Marina dvě třetiny své předválečné velikosti.

Hledat světlou chvilku italské armády během války není jednoduché. Kromě několika úspěšných akcí miniponorek a lokálních vítězství na východní frontě v Sovětském svazu po boku Wehrmachtu lze za jistý úspěch označit snad jen dobytí Britského Somálska. V srpnu 1940 zde Italové pětinásobně přečíslili britskou posádku, avšak sami zaznamenali desetkrát více ztrát než Spojenci. Z vojenského hlediska byla Itálie pro Německo spíše přítěží než spolehlivým spojencem.

Tragická smrt maršála

Italo Balbo podporoval fašistický režim od samého počátku a v armádě prožil úspěšnou kariéru. Na konci 20. let se stal generálem a posléze ministrem letectva. Ve 30. letech se zúčastnil několika dálkových letů, díky nimž se stal jednou z nejpopulárnějších osobností v Itálii. Nejvíce se proslavil skupinovým přeletem hydroplánů z vlasti až na hladinu Michiganského jezera u Chicaga v roce 1933. Následně se mu dostalo vřelého přijetí v New Yorku včetně poobědvání s americkým prezidentem Rooseveltem. Po návratu do Itálie Mussolini udělil Balbovi titul leteckého maršála. Na strmě stoupající popularitu však Duce začal žárlit, a tak se rozhodl uklidit Balba mimo centrum dění do Libye, kde se stal generálním guvernérem. Zde proslul zejména stavbou silnice a železnice podél pobřeží spojující Tunisko s Egyptem.

K prohlubujímu se spojenectví Itálie s hitlerovským Německem se Balbo stavěl odmítavě, stejně jako k antisemitismu, a moc dobře si uvědomoval tristní stav ozbrojených sil. Když Itálie vstoupila do války proti Spojencům, Balbo prohlásil: „Jediné, co mohu učinit, je připravit armádu na čestnou obranu.“ Není divu, že v Římě nesli jeho kritiku s nevolí.

Dne 28. června 1940 podnikl Balbo svůj poslední let v životě. Cílem cesty měla být inspekce italské 2. libyjské divize v okolí Sidi Azeis. Trasa vedla přes letiště v Tobrúku, kde se k maršálovi měly připojit doprovodné stíhací letouny Fiat CR.42. Avšak právě nad strategicky důležitou pevností se odehrála katastrofa. Balbovo letadlo Savoia-Marchetti SM.79 doprovázené dalším strojem pilotovaným generálem Porrem se na místě ocitlo náhodou jen několik minut poté, co skončil nálet tří trojčlenných rojů britských bombardérů Bristol Blenheim. Zmatené obsluhy baterií protiletadlového dělostřelectva zahájily palbu na Balbův letoun, který se při pokusu o přistání zřítil k zemi a zahynulo všech devět osob na jeho palubě. Porrovu letadlu se podařilo dosednout na zem až v Gazale, odkud se do Tobrúku generál dopravil automobilem. Neštěstí bylo zapříčiněno nešťastnou shodou událostí v kombinaci s nedbalostí a nedostatkem v organizaci a spojení na straně italské armády. Posádka v Tobrúku byla sice o příletu Balba dopředu informována, ale informace se včas nedostala k obsluhám děl. Navíc italská letadla letěla v podobné výšce jako ta britská a jelikož se blížila od slunce, byla ztížena identifikační procedura. Na naléhání generála Porra bylo zahájeno vyšetřování nehody, které však nepřineslo nic konkrétního a ani neurčito žádného viníka. Mezi 29. červnem a 4. červencem byl v Itálii vyhlášen státní smutek a Balbo získal posmrtně Zlatou medaili za chrabrost, nejvyšší italské vyznamenání za hrdinství.

Italské úřady událost uzavřely jako nešťastnou náhodu. Přesto se brzy objevilo několik spekulací a konspiračních teorií o okolnostech Balbova úmrtí. Maršálova vdova Emanuela Floriová věřila, že Balbo byl zavražděn na příkaz samotného Mussoliniho. Dokonce se objevilo několik svědků, kteří tvrdili, že osudný výstřel na letoun vypálila v přístavu kotvící italská ponorka, která měla následně narychlo uniknout. Většina italských historiků a publicistů se však kloní k názoru, že za událostí stála nešťastná náhoda a výše uvedené faktory.

Prameny:

HRBEK, Ivan, HRBEK, Jaroslav. Salvy nad vlnami. Od výstřelů na Westerplatte po zkázu Bismarcku

HUBÁČEK, Miloš. Boj o Středomoří. Prvních devět měsíců

MILZA, Pierre. Mussolini