Článek
Když v květnu 1944 vrcholily přípravy na vylodění v Normandii, veliteli spojeneckých expedičních sil v Evropě generálu Dwightu Eisenhowerovi se hlásilo stále více zájemců z řad velení o povolení sledovat útok na pláže z některých podpůrných válečných lodí. Být součástí jednoho z nejdůležitějších okamžiků dějin byla pro mnohé příliš lákavá představa. Generál k tomu později napsal: „Člověk žasne, jak každý vyrukuje s tuctem argumentů, proč právě on by měl expedici doprovázet a proč nemůže zůstat na jediném místě, kde je opravdu užitečný, ve spojovém středisku.“ Potřebná povolení ale získali pouze osoby s konkrétní vojenskou odpovědností a zástupci tisku a rozhlasu podle schválených kvót. Jednou z odmítnutých osob nebyl nikdo jiný než britský ministerský předseda Winston Churchill. Vymluvit mu riskantní nápad nebylo rozhodně nic jednoduchého.
Churchill se nikdy netajil, že miluje válku jako takovou. Sám se jako mladý důstojník účastnil bojů v Indii a Súdánu. Jeho dobrodružný útěk ze zajetí během búrské války se stal oblíbeným příběhem britských dospívajících chlapců. Když se blížil jeden z klíčových okamžiků druhé světové války, invaze do pevninské Evropy, rozhodl se být přímo u toho. Pověřil tedy admirála Bertrama Ramseyho vypracováním konkrétního plánu. Ten měl spočívat v nalodění na palubu křižníku HMS Belfast, který patřil k lodím určeným ostřelovat úsek pobřeží, kde se měly vylodit britské jednotky. Premiér měl strávit na palubě lodi noc a po rozednění sledovat dělostřeleckou palbu na německé pozice. Poté měl s ohledem na nevyčištěná minová pole provést krátkou inspekční cestu po pobřeží, aby se následně vrátil na některém z torpédoborců zpět do Anglie.
HMS Belfast při bojovém nasazení v korejské válce, březen 1951
Admirál Ramsey považoval za nutné o dané věci informovat Eisenhowera, který odmítal přijímat riziko za natolik důležitou osobu a důrazně protestoval. Churchill americkému generálu vzkázal, že ho přijímá jako velitele nasazených britských vojsk, jež mají v námořnictvu převahu 4:1 nad Američany, ale neuznává, aby měl právo na lodích královského námořnictva regulovat stav posádek. Na závěr dopisu Churchill mazaně napsal: „Nalodím-li se jako bona fide člen posádky, bude mimo dosah vaší pravomoci mou účast zamezit.“ Ačkoli Eisenhower s postojem Churchilla vnitřně sympatizoval, musel uznat porážku a alespoň si postěžoval, že mu nastalá skutečnost zvýší už tak velké osobní zatížení. Jeho nečekaným spojencem se však nakonec ukázal být britský král Jiří VI.
30. května proběhl tradiční oběd britského panovníka s premiérem, který byl pořádán jednou týdně. Král se zajímal, kde Churchill hodlá trávit den D, a po jeho odpovědi ihned navrhl, zda by se k němu směl připojit. Bitevní vřavu totiž zažil naposledy v roce 1916 v bitvě u Jutska a velice toužil si takový zážitek zopakovat. Churchill s návrhem opatrně souhlasil s tím, že záležitost předá k posouzení svému válečnému kabinetu. Ministři se následně dohodli, že se plán musí probrat s admirálem Ramsayem. Hned 31. května však nastal v Buckinghamském paláci názorový obrat, když Churchill obdržel dopis, v němž ho král žádal, aby na moře nevyplouval ani jeden z nich. O možných rizicích Jiří VI. napsal: „Nedomnívám se, že je třeba zdůrazňovat, co by pro mne osobně i pro celou věc spojenců znamenalo, kdyby vás v tomto rozhodujícím okamžiku náhodná puma, torpédo nebo třeba i mina smetly ze scény; rovněž změna panovníka by v této chvíli byla pro naši zem i pro impérium závažnou záležitostí.“ Podobný apel přišel ještě o dva dny později. Churchill sice krátkou dobu přemýšlel, že odpluje jako ministr obrany v rámci výkonu své služby, ale nakonec na celý podnik zklamaně rezignoval.
Winston Churchill na můstku HMS Kelvin po vylodění v Normandii, 12. červen 1944
V případě debat o přítomnosti krále na HMS Belfast vyšlo najevo, že válečný kabinet takový krok nikdy neschválí. Rezolutně proti takovému plánu vystoupil rovněž admirál Ramsey. Příslušná křižníková eskadra nakonec nebyla 6. června vystavena žádnému ohrožení a neztratila jediného muže. Celou záležitost Churchill ve svých válečných pamětech uzavřel následovně: „Díky tomu, co jsem viděl a co jsem se dozvěděl za první světové války, jsem dospěl k přesvědčení, že by se generálové a ostatní vyšší velitelé měli čas od času snažit osobně přesvědčit o podmínkách a aspektech, jaké jsou přímo na bojišti.“
Prameny:
EISENHOWER, Dwight D. Invaze do Evropy
CHURCHILL, Winston S. Druhá světová válka. V. díl. Kruh se uzavírá
