Článek
Sérii sovětských poprav z dubna a května 1940, jež vešly ve známost jako Katyňský masakr, padlo za oběť odhadem 22 tisíc Poláků. Vedle takřka poloviny důstojnického sboru Sověti zastřelili 6 tisíc policistů a 8 tisíc příslušníků inteligence. Téměř výlučně se jednalo o muže, protože manželky s dětmi často končily deportované na řadě nehostinných míst v Sovětském svazu. Přesto i z Katyně je zaznamenán případ ženské oběti z řad důstojníků, a to pilotky Janiny Lewandowske.
Janina Dowbor-Muśnicka se narodila 22. dubna 1908 v Charkově do rodiny ruského důstojníka a později úspěšného polského generála Muśnického. Po absolvování gymnázia v Poznani začala mladá žena studovat na Poznaňské hudební konzervatoři, aby se stala operní pěvkyní. Když si však uvědomila limity svého hlasového rozsahu, přešla k létání, které ji dlouho lákalo. Vstoupila tedy do leteckého klubu v Poznani, kde se naučila ovládat kluzáky i padák. Do dějin parašutismu se zapsala tím, že se v pouhých dvaceti letech stala první ženou v Evropě, jež seskočila z výšky 5 tisíc metrů. 10. června 1939 se provdala za instruktora bezmotorového létání Mieczysława Lewandowského. To se však již Evropa valila do mračen druhé světové války. Když 1. září nacistické Německo napadlo Polsko, svého mobilizovaného manžela spatřila naposledy. Po nečekaném vpádu Rudé armády z východu 17. září se Janina rozhodla vstoupit dobrovolně k letectvu. Ženy v té době v polské armádě sloužit pochopitelně nemohly, ale vojenské úřady ji udělily výjimku. K tomu jí pomohla úspěšná pilotní kariéra i fakt, že je dcerou již zesnulého národního hrdiny a velitele Velkopolského povstání. Krátce se stala součástí 3. leteckého pluku a 22. září při ústupu z Poznaně na východ byla se svou jednotkou zajata rudoarmějci. Někdy se rovněž uvádí, že byla v letounu sestřelena sovětským dělostřelectvem. Po zadržení byla držena v zajateckém táboře pro důstojníky v Kozelsku, 200 kilometrů jihozápadně od Moskvy.
Polský generál Józef Dowbor-Muśnicki, před rokem 1929
Sověti v Kozelsku drželi v zajetí přibližně 4400 polských nižších a vyšších důstojníků a generálů. Ti všichni se snažili zařídit v táboře tak, jak nejlépe mohli, navzdory přísným strážím, nuzné stravě a všudypřítomné komunistické propagandě. Podporučice Lewandowska ve své letecké uniformě budila mezi ostatními zajatci značný rozruch. Měla dovoleno obývat samostatnou místnost a navštěvovat své přátele. I přes zákaz konat náboženské obřady se tajně zapojovala do jejich organizace, za což si od vedení tábora vysloužila řadu osobních prohlídek a kontrol. Zřejmě málokdo z polských vojáků si připouštěl, jaký krutý osud všechny za několik měsíců postihne. Většina z nich věřila, že bude propuštěna domů.
Nechvalně proslulý náčelník NKVD Lavrentij Berija 5. března 1940 v návrhu členům politbyra zdůraznil, že každý ze zadržených „čeká jen na propuštění, aby se mohl pustit do boje proti Sovětskému svazu“. Návrh na provedení hromadných poprav Josif Stalin schválil a aparát teroru tak byl uveden do provozu. Když v dubnu odváželi z Kozelsku první skupinu Poláků na západ směrem ke Smolensku, ostatní důstojníci pro ně vytvořili slavnostní nástup. Jakmile zajatci vystoupili z vlaku ve stanici Gnězdovo, příslušníci NKVD s nasazenými bajonety na zbraních je po třiceti odváželi autobusy do Kozích hor na okraji katyňského lesa. V nedalekém rekreačním středisku sovětské tajné policie byly Polákům odebrány veškeré cennosti. Následně byli zajatci odvedeni do jedné z budov, kde je Sověti postříleli. Mrtvá těla se hned nato odvážela na korbách nákladních aut do předem vykopaných hromadných hrobů. Tento strašlivý scénář se opakoval, dokud nebylo zavražděno všech 4410 Poláků dopravených z Kozelsku. Stejný osud postihl Janinu Lewandowskou, která vydechla naposledy pravděpodobně na své dvaatřicáté narozeniny 22. dubna 1940.
Když Němci zkraje roku 1943 objevili hromadné hroby v Katyni, narazili mezi ostatky polských důstojníků na ženskou kostru. Tento objev však nezveřejnili, a tak se rodina oběti o jejím osudu zprvu nedozvěděla. Profesor Gerhard Buhtz, jenž vedl exhumaci zavražděných Poláků, odvezl do Německa sedm lebek včetně Lewandowske. Po válce se tento artefakt dostal do rukou Bolesława Popielského, polského odborníka na soudní lékařství. Ten jej ukryl před sovětskými úřady a pravdu odhalil až před svou smrtí v roce 1997. Výzkum lebky proběhl po roce 2003 a novými forenzními metodami se prokázalo, že se skutečně jedná o Janinu Lewandowskou. V rámci masakrů v Katyni bylo popraveno dalších přibližně padesát žen, většinou manželek důstojníků.
Lebka Janiny Lewandowske, 2015
Tragický osud postihl také mladší sestru Janiny Agnieszku Dowbor-Muśnickou, která se zapojila do odboje proti nacistům. 20. června 1940 ji Němci zastřelili spolu s dalšími 360 Poláky u vesnice Palmiry poblíž Varšavy. Příběh dvou zavražděných sester je často prezentován jako celkový osud Polska – země napadené a zdevastované Hitlerem a Stalinem.
Prameny:
PAUL, Allen. Katyň. Stalinský masakr a triumf pravdy
SNYDER, Timothy. Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem
https://victimsofcommunism.org/the-lone-female-victim-of-the-katyn-massacre/
