Článek
Po smrti Gheorghe Gheorghiu-Deje v březnu 1965 se stal prvním tajemníkem Rumunské dělnické strany (poté přejmenovanou na Komunistickou stranu Rumunska) Nicolae Ceaușescu. Nový vůdce v zahraniční politice navázal na svého předchůdce a navzdory Moskvě se snažil o navázání styků se západní Evropou. Rumunsko se tak do povědomí dostalo tím, že v roce 1967 odmítlo přerušit diplomatické styky s Izraelem po šestidenní válce a naopak je ve stejný rok navázalo se Spolkovou republikou Německo. K tomu dal Ceaușescu svolení, aby se židovská komunita v Rumunsku připojila ke Světovému židovskému kongresu.
Ceaușescu (v popředí) při návštěvě v Praze týden před invazí vojsk Varšavské smlouvy
V roce 1968 se do popředí událostí dostalo reformní hnutí v Československu, tzv. Pražské jaro. Ceaușescu v té době prosazoval spíše liberální postoje, a proto tamní politiku uvolnění sledoval se sympatiemi. Během jara projevoval jisté snahy o větší sblížení obou zemí a nastolení spojenectví, ale Praha se s ohledem na Moskvu tvářila zdrženlivě. Dle svědectví diplomatů si nechával Ceaușescu přednostně překládat nové zprávy z Československa a rumunská televize a rozhlas dostaly pokyny celou věc popularizovat. Ve dnech 15.-17. srpna rumunský vůdce navštívil Československo a Alexandru Dubčekovi vyjádřil svou podporu. Po návratu domů prohlásil, že „v Praze vládne dobrá atmosféra, je zde cítit vůle i zájem nejen komunistického vedení, ale i lidu na tom, aby došlo k naplnění programu komunistické strany“. Ohledně Dubčekova vedení zmínil, že „potřebuje mír a klid pro práci, ale zdá se, že mu to sovětští soudruzi nechtějí dopřát“.
Ceaușescu odsuzuje vojenský vpád do Československa, 21. srpen 1968 Bukurešť
Dne 21. srpna vtrhly do Československa armády pěti zemí Varšavské smlouvy. Ve stejný den zazněl Ceaușescův nejdůležitější projev v životě před stotisícovým davem na Palacovém náměstí v Bukurešti. V emotivní řeči rumunský prezident razantně odsoudil krok Moskvy a jejích partnerů slovy: „Invaze socialistických zemí do Československa je velkou chybou a ohrožuje mír v Evropě i budoucnost socialismu na celém světě.“ Žádný komunistický politik satelitní země ještě nekritizoval Sovětský svaz tak otevřeně a veřejně. Odvážným postojem se v očích domácí veřejnosti stal nesmírně populární osobností a téměř národním hrdinou. Snahou o nezávislost vůči Moskvě Ceaușescu probudil v obyvatelstvu do té doby zakazovaný rumunský nacionalismus.
Postavit se takto Kremlu znamenalo velké nebezpečí pro Bukurešť. Hned po 21. srpnu přinášely západní rozvědky informace o aktivitě sovětských, maďarských a bulharských jednotek poblíž rumunských hranic. Rumunská armáda, uvedená do stavu nejvyšší pohotovosti, byla připravena zasáhnout. Občané vycítili nebezpečí a nadšeně se přidávali do vlasteneckých gard. Ceaușescu se vážně obával, že se Rumunsko stane druhým Československem, a proto hledal nějaké spojence. 23. srpna se v srbském Vršaci sešel s jugoslávským vůdcem Titem, ale ten dal jasně najevo, že v případě konfliktu nezasáhne a ani neposkytne vojenské dodávky. Větší pokrok se zaznamenal v diskuzi s komunistickou Čínou, která dokonce slíbila dodat dělostřelectvo. Přesto šlo spíše o morální podporu, protože pomoci nehrála do karet příliš velká vzdálenost. Do hry se tak nakonec vložila znepokojená americká administrativa, která ústy ministra zahraničí Deana Ruska Moskvě pohrozila „nepředvídatelnými následky“. Krize byla zažehnána 31. srpna, když sovětský velvyslanec ve Washingtonu prohlásil, že informace o vpádu do Rumunska byly jen nedorozuměním.
Americký prezident Nixon při návštěvě Bukurešti v srpnu 1969
Razantním postojem ze srpna 1968 si Ceaușescu otevřel dveře k západním politikům, kteří doufali v rozkol Varšavské smlouvy. Na začátku srpna 1969 podnikl americký prezident Richard Nixon svou první zahraniční návštěvu právě do Rumunska, což tehdy vzbudilo velké ohlasy. V říjnu 1970 Ceaușescu na oplátku zamířil do Washingtonu. Následovala setkání s francouzským prezidentem Chiracem, britskou královnou Alžbětou II. či japonským císařem Hirohitem. Západními kontakty získalo Rumunsko řadu finančních půjček, které však postupně nebylo schopné splácet. Dříve oblíbený a oslavovaný prezident se obklopil nevídaným kultem osobnosti a stal se symbolem rumunského úpadku a bídy, které vyvrcholily krvavou revolucí v roce 1989. Ceaușescu se svojí manželkou Elenou skončili po krátkém procesu 25.prosince na popravišti a země se vydala cestou demokracie.
Prameny:
TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Rumunska
TEJCHMAN, Miroslav, LITERA, Bohuslav. Moskva a socialistické země na Balkáně 1964-1989. Vnější a vnitřní aspekty vývoje rozpadu sovětského bloku na Balkáně
https://www.pwf.cz/cz/prazske-jaro/850.html
