Článek
Van Diemenova země patřila k nejpozději osídleným místům na světě. První angličtí osadníci připlouvali ve velkém až po roce 1800 a usazovali se na jihovýchodním pobřeží v oblasti dnešního největšího města Hobart. V roce 1821 došlo na západní straně ostrova v zátoce Macquarie Harbour k založení první z místních trestaneckých kolonií. Konkrétně šlo o ostrůvek Sarah. Odsouzení muži zde žili a pracovali v drsných podmínkách obklopeni ozbrojenými strážemi a nehostinou přírodou. Nebylo kam utéci, protože směrem do vnitrozemí se nalézala pouze dosud nezmapovaná divočina.
Scottova mapa Van Diemenovy země z roku 1830
20. září 1822 při kácení lesa osm odsouzenců přemohlo svého strážce a dalo se na útěk do divočiny. Skupinu tvořili Alexander Dalton, Thomas Bodenham, William Kennerly, Matthew Travers, Alexander Pearce, Edward Brown, Robert Greenhill a John Mather. Cílem nesourodé party bylo dosáhnout Hobartu, tam ukrást loď a s ní se doplavit na nějaký tichomořský ostrov, nebo dokonce do Číny či Anglie. Ovšem město se nalézalo více než 170 kilometrů vzdušnou čarou přes špatně prostupné lesy a strmá pohoří stoupající do výšky až 1400 metrů. Ostrov navíc stále obývalo několik tisíc domorodých Tasmánců, s nimiž bělošští přistěhovalci udržovali napjaté vztahy, které měly brzy vyvrcholit černou válkou.
Zdrojem průběhu tohoto ponurého příběhu je zaznamenané vyprávění Ira Alexandera Pierce, původně odsouzeného za krádež šesti párů bot, který neúspěšně unikl už před pár měsíci z jiného vězení na ostrově. Útrapy po hromadném útěku v září 1822 přežil jako jediný. Hned po opuštění zátoky se Greenhill ozbrojen sekyrou a podporován Traversem prohlásil za vůdce bandy. Muži se do riskantního podniku pustili jen s velmi malými zásobami, které jim zakrátko došly. Místa, kde se pohybovali, připomínala spíše pustinu, protože si nebyli schopni nic opatřit k snědku. Po dvou týdnech putování se vyhladovělí trestanci rozhodli, že budou losovat o to, kdo se nechá zabít a pozřít ostatními. Volba padla na nejméně oblíbeného člena skupiny Daltona, který měl donedávna za úkol bičovat provinilé vězně. Následující den po naporcování a částečném snězení těla se Brown a Kennerly ze strachu, že by mohli být další obětí, rozhodli vrátit zpět do trestanecké kolonie. Později se jim podařilo dosáhnout břehů Macquarie Harbour, ale ještě ten den zemřeli vyčerpáním. Dál na východ tedy pokračovala pětice mužů, využívající navigační námořnické schopnosti Greenhilla. Maso z Daltona však po nějaké době došlo, a tak přišla otázka, kdo přijde na řadu tentokrát. Greenhill postupně zabil sekyrou a naporcoval nejslabší články skupiny Mathera a Bodenhama. Zpočátku muži lidské maso opékali na rozdělaném ohni, ale později je už jedli syrové.
Vzdušná vzdálenost mezi Macquarie Harbour a Hobartem činí kolem 175 kilometrů
Po pěti týdnech nekonečné chůze tak zbyli už pouze Greenhill, Travers a Pierce. Tou dobou se pohybovali v oblasti buše a několikrát spatřili tamní zvířata, ale nebylo v jejich silách nějaké ulovit. Lidské maso je sice bohaté na bílkoviny, ale chudé na sacharidy, tudíž muži přicházeli o tolik potřebnou energii. Jednoho dne Traverse uštknul jedovatý had na noze, což mu znemožnilo se dále pohybovat. Oba společníci ho táhli a nosili po pět dnů, dokud je neprosil, aby ho usmrtili a použili jeho tělo na jídlo. Tu noc byl Travers zabit ve spánku a naporcován. Ze všech tak zbyli už jen Greenvill a Pierce, mezi nimiž čím dál více rostlo napětí. Každý z nich v tom druhém spatřoval nebezpečí i potravu zároveň. Psychologickou hru po osmi dnech ukončil Pearce, když využil Greenvillova usnutí a zabil ho. Poslední přeživší si naložil tolik masa, kolik unesl a putoval dál na východ. Po nějakém čase narazil na tábor domorodců a ukradl jim jídlo. Poté konečně objevil první náznak bělošské civilizace, když spatřil pasoucí se ovce. Ir další týdny přepadával farmy a loupil chovaná zvířata, než byl znovu chycen. Celkem strávil Pierce na útěku 113 dní, z toho polovinu v divočině. Lapený zločinec popsal reverendu Robertu Knopwoodovi sled událostí posledních měsíců, ale ten vyprávění pokládal za smyšlenou historku, kterou kryje své kumpány skrývající se stále kdesi v lesích. Pierce tedy znovu odeslali do Macquarie Harbour.
Když se Pierce znovu ocitl v trestanecké kolonii, ostatní vězni k němu vzhlíželi jako k hrdinovi. Strážní k němu už takové sympatie nesdíleli a často ho podrobovali bičování. V listopadu 1823 se Pierce pustil do dalšího útěku, tentokrát s jedním spoluvězněm Thomasem Coxem. Avšak tehdy se podařilo Ira dopadnout už po deseti dnech severně u ústí řeky King River. Stráže ke svému zděšení našly v Piercových kapsách Coxovy ostatky. Překvapivé však je, že tentokrát se dopustil kanibalismu, když ještě měl u sebe dostatek jídla. Při výslechu později přiznal, že se vraždy dopustil po zjištění, že Cox neumí plavat. 20. června 1824 proběhl krátký soud, který kanibalovi uložil smrt oběšením. Tělo Pierce mělo být poté předáno chirurgům k pitvě. Poprava se uskutečnila v Hobartu 19. července 1824. Před nasazením oprátky si příběh Pierce vyslechl kněz Phillip Connolly. Spolu s výslechem poručíka Cuthbertsona, velitele přístavu Macquarie, šlo tak už o třetí Irovo přiznání. Všechny tři verze Piercova příběhu se lišily pouze v malých detailech. Jeho lebka je dnes uložena na Pensylvánské univerzitě ve Philadelphii.
Prameny:
MACINTYRE, Stuart. Dějiny Austrálie
https://www.news.com.au/lifestyle/real-life/true-stories/we-ate-each-other-one-by-one-the-gruesome-story-of-alexander-pearce-the-cannibal-convict/news-story/5795fecf611d6194e3d187ce1c71ee11
