Článek
Drážďany přezdívané „Florencie na Labi“ představovaly jako sedmé největší německé město jednu z největších historických a kulturních perel země. Podle sčítání lidu z roku 1939 zde žilo na 630 tisíc obyvatel, jejichž počet se během války o několik desítek tisíců snížil. Deset týdnů před podepsáním německé kapitulace se město stalo obětí jednoho z nejničivějších bombardování v dějinách. Významnou změnu britské strategie ve vzdušných útocích na Německo přinesl v roce 1942 nový velitel bombardovacího letectva Arthur T. Harris. Tento respektovaný důstojník věřil, že systematické ničení měst nepřítele natolik podlomí jeho morálku, že se dříve či později vzdá. Před uskutečněním svých plánů tvrdil: „Mnoho lidí věří, že bombardování nám nepomůže tuto válku vyhrát. Mojí odpovědí je to, že to ještě nebylo nikdy vyzkoušeno. V Německu uděláme velmi zajímavý experiment a uvidíme.“ Britská veřejnost takové kroky ve velkém podporovala, protože měla stále v živé paměti ničivé nálety Luftwaffe z roku 1940, které měnily v trosky Londýn, Birmingham, Liverpool nebo Coventry. V lednu 1945 Němci přesouvali desítky divizí ze západu na východ a Spojenci tyto pohyby hodlali narušit a pomoci tak bojující Rudé armádě. Vedle toho mělo dojít k všeobecnému zmatku mezi civilisty, kteří se snažili dostat na západ. Harris navrhoval koordinovaný útok na Lipsko, Saskou Kamenici a Drážďany. Tato otázka byla nastolena rovněž během jaltské konference z úst sovětské delegace. Churchillovy pochybnosti o morálnosti bombardování měst byly odsunuty stranou. V té době představovaly Drážďany největší dosud nebombardované zastavěné území. Podle tajné zprávy amerického letectva se zde nacházelo na 110 továren, které produkovaly letecké a dělostřelecké komponenty, pušky a kulomety, optická zařízení či jedovaté plyny. Vedle 50 tisíc ubytovaných dělníků tu stály kasárna, stanové tábory a muniční sklady. Oblast byla strategicky důležitá jako dopravní uzel na trasách Berlín - Praha - Vídeň nebo Hamburk - Lipsko.
Před zahájením útoku velení RAF seznámilo posádky těžkých bombardérů s memorandem, ve kterém stálo: „Záměrem útoku je zasáhnout nepřítele tam, kde to nejvíce pocítí, za již částečně zhroucenou frontou, aby se zabránilo využití města k dalšímu postupu a mimochodem ukázat Rusům, až dorazí, co umí Bomber Command.“ Bylo rozhodnuto, že nálet bude dvojitým úderem, při kterém zaútočí druhá vlna bombardérů tři hodiny po první, právě když se záchranné týmy budou snažit uhasit požáry. 13. února kolem 17:20 SEČ odstartovaly první britské letouny na cestu dlouhou 1100 km s cílem shodit na město hořčíkové padákové světlice, známé Němcům jako „vánoční stromky“, aby za tmy usnadnily lokalizaci cíle pro ostatní stroje. Sirény v Drážďanech se rozezněly ve 21:51. Skupina 244 Lancasterů vypustila první bomby ve 22:13 a poslední ve 22:28. Celkově se jednalo o 881 tun výbušnin, z nichž bylo 57 % vysoce výbušných a 43 % zápalných. Oblast v srdci města, která byla bombardovaná, měřila 2 km na délku a až 2,8 km na šířku. Rozsáhlé požáry mohla druhá vlna 529 Lancasterů spatřit až ze vzdálenosti 140 km. Mezi 1:21 a 1:45 tak došlo ke shození dalších 1800 tun bomb. Ve městě se v té době nenacházela téměř žádná protiletecká obrana, protože většina kanonů byla odvezena na přibližující se východní frontu. Navíc Luftwaffe trpěla akutním nedostatkem letadel i vycvičených pilotů. Z osmi set bombardérů tak oné osudné noci přišli Spojenci o pouhých šest strojů, z nichž tři zasáhly letící bomby. V rámci zmatení německé protivzdušné obrany došlo také k útoku na Böhlen nebo Magdeburg.
Trosky vybombardovaných Drážďan, únor 1945
Zatímco se britské bombardéry vracely na své domovské základny, v Drážďanech vypuklo učiněné peklo. Téměř nikdo nečekal, že by na město mohly dopadnout bomby. Lidé věřili, že se místo stane novou metropolí poválečného Německa. Dokonce se šířila fáma, že zde žije domnělá Churchillova teta, a proto dosud žádné přímé útoky na město neproběhly. Místní nacistický vůdce ve své bezstarostnosti neučinil žádná adekvátní opatření, a tak měli občané k dispozici jediný větší protiletadlový kryt. Středověké ulice se dřevěnými domy v historickém centru byly perfektním palivem pro následný požár obřích rozměrů, který se navíc nekontrolovatelně šířil pomocí silného větru. O několik hodin později nastal ještě mohutnější nálet, který dokonal totální zkázu města. Strategii útočit znovu v momentě, kdy se záchranné složky snažily hasit požáry a evakuovat občany, převzali Britové od Luftwaffe. Na zemi se tak vytvořilo nezastavitelné ohnivé peklo známé jako ohnivá bouře. Vzduch ohřátý na extrémně vysokou teplotu vytvořil tornáda, která byla natolik silná, že zvedala lidi do vzduchu nebo vytrhávala stromy ze země. Mnoho civilistů se na doporučení snažilo úkryt ve svých sklepích, ale tam se vlivem vysokých teplot jejich těla doslova uvařila a následně roztavila. Dostat se do hlavního městského krytu trvalo záchranářům sedm hodin. Když se jim to podařilo, čekal je výjev jako z nejhoršího snu. Místo živých lidí tam nalezli pouze jakousi zelenohnědou tekutinu a kosti všech tisíc osob, které se prostě roztavily. Ulice a trosky budov byly plné spálených mrtvol, které mnohdy nešlo identifikovat. Vojenské cíle jako železnice, továrny nebo letiště zůstaly paradoxně nezasažené. Nálet na Drážďany z 13. na 14. února však nebyl jediný, protože v následujících dvou dnech se uskutečnily hned další dva ze strany USAAF, které si vybraly za cíl méně zalidněné části města a vyžádaly si podstatně méně obětí. V důsledku celkového svržení kolem 3900 tun pum bylo zničeno na 34 km² zástavby města.
Zpráva o zničení Drážďan se šířila Německem jako blesk. Mnoho občanů vyčítalo režimu téměř úplnou absenci protiletecké obrany. Saský stranický vůdce Martin Mutschmann, jenž nesl odpovědnost za nedostatečnou ochranu proti náletům, raději uprchl do nedalekých hor. Hitler zprávu o zkáze Drážďan podle svědků vyslechl s kamennou tváří a zaťatými pěstmi. Říšský ministr propagandy Goebbels se prý třásl hněvem a za každého mrtvého Němce žádal smrt jednoho zajatého spojeneckého vojáka. Nápad měl Hitlera zaujmout, ale nakonec se v obavách o odvetu od něj upustilo. Oproti očekávání Goebbels rozhodl, že celou událost bude co nejvíce maximalizovat. V očích světového veřejného mínění měli Spojenci vypadat jako teroristé. Hned následující den vyšly články v tisku v neutrálním Švýcarsku a Švédsku, které poukazovaly na tento barbarský čin. Aby Němci celou věc ještě více zveličili, k odhadovanému počtu obětí přidali nulu. Z 20 až 25 tisíc mrtvých se tak stalo až těžko uvěřitelných čtvrt milionu zabitých. Vznikla tak jedna z nejúspěšnějších falešných zpráv vojenské propagandy. Tato lživá taktika slavila úspěch, protože západní novináři se o téma velice živě zajímali. Veřejnost byla čísly i obrázky totální zkázy naprosto šokovaná a nedlouho poté se začali hledat viníci. Američané se snažili distancovat z jakéhokoli podílu na plošném bombardování a velitelství Bomber Commanda se dostalo pod palbu kritiky. Otřesený Churchill v obavách o odsouzení jeho osoby další takové útoky zakázal. Vina padla na Harrise, ačkoli konečný rozkaz k provedení akce pocházel od britského premiéra. Po válce se bombardovací jednotka s jejím velitelem nedočkala žádných větších zásluh. Pomník v Londýně tak mohl být vztyčen až v roce 1992 a ceremoniál tehdy provázely velké vášně a kontroverze. Dodnes panují debaty o morální spravedlnosti celé události. Ovšem ve světle všech zločinů vyvolaných Němci za války se jednalo o pouhý zlomek všech obětí.
Prameny:
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945
TAYLOR, Frederick. Drážďany - úterý 13. února 1945
TV dokument Nejdůležitější okamžiky 2. světové války v barvě. Bombardování Drážďan (Velká Británie, 2019)
