Článek
Od úspěšného vylodění v Normandii v červnu 1944 Spojenci denně zajali dva tisíce německých vojáků. Plnící se zajatecké tábory ve Francii tak představovaly cenný zdroj rekrutů pro Cizineckou legii. Jenom v letech 1944-1948 v zemi pobýval téměř milion Němců. Mnohdy šlo o ostřílené veterány s cennými zkušenostmi z mnoha bojišť včetně severní Afriky nebo východní fronty, což naopak francouzská armáda téměř postrádala. Nábor mezi Němci vzbudil velký zájem z mnoha důvodů, ať už se jednalo o únik z bídy, touhu po dobrodružství nebo možnost bojovat po boku vítězů. Po pěti letech kontraktu měl být zajištěn zisk francouzského občanství. Legie představovala prestižní adresu se skvělou pověstí. Mnoho Němců se navíc nehodlalo vrátit domů pod sovětskou okupaci. Aby Francouzi u zajatců ještě prohloubili zájem a zároveň beznaděj, velitelé táborů jim schválně zadržovali balíčky posílané z domovů nebo z Červeného kříže.
K dalšímu náboru docházelo po válce přímo na území Německa ve francouzské okupační zóně. Zde se mnoho mladých mužů potýkalo se ztrátou blízkých, domovů i naděje. Práci bylo zatím obtížné sehnat a univerzity dosud řádně nefungovaly. Cizinecká legie tudíž nabízela skvělou příležitost. Kdo neměl přímo frontové zkušenosti, většinou měl za sebou roky strávené v Hitlerjungend, kde se naučil řádu a disciplíně.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Němci odeslaní do výcvikového tábora v Sidi-Bel-Abbès (dnešní Alžírsko) budou narážet na jazykovou bariéru, ale tomu tak zdaleka nebylo. Němec Heinrich Bauer na toto vzpomínal: „Odjel jsem do Bel-Abbès a jediné, co jsem uměl říct francouzsky, bylo: ‚Legionář Bauer, číslo 59708, kapitáne‘. Neexistovalo žádné nařízení, které by přísně zakazovalo mluvit ve službě německy. Šedesát procent vojáků v naší jednotce byli Němci a všichni lidi z východu - Poláci, Češi, Maďaři - skoro všichni mluvili německy, i když mizerně, ale pořád lépe než francouzsky, a tak jsme mluvili všichni německy. A v podstatě jsme si všichni rozuměli.“ Dvacetiletý Stanislav Palak z Polska se nechal odvést v roce 1946, protože odmítal sloužit v komunistické armádě. Po letech ke svým legionářským začátkům uvedl: „Když jsem se nechal najmout, poddůstojníci vydávali rozkazy v němčině, takže jsem se musel naučit německy, abych jim rozuměl. A francouzsky, což byl služební jazyk legie.“
Část legionářů, především Francouzi, však přijímala jazyk bývalých nepřátel s velkými rozpaky. Osmnáctiletý Claude Langlois musel o svém nízkém věku lhát, protože požadovaný limit byl 21 let. Na komunikaci mezi spolubojovníky vzpomínal: „Musím říct, že mi němčina připadala směšná, protože Němci nás okupovali a teď najednou všichni rozuměli jenom německy. I když byla francouzština pro všechny povinná.“
Oficiálně Cizinecká legie nepřijímala více než 30 % kandidátů jedné národnosti na regiment z etických a bezpečnostních důvodů, protože tím chtěla zamezit hrozbě vzpoury. Ve skutečnosti však bylo toto nařízení značně obcházeno, protože existovaly jednotky až se 70 % Němců. Francouzi ovšem nové muže potřebovali a toto hromadné naverbování bylo nejsnazším řešením. Tito vojáci měli značnou bojovou hodnotu, protože velká část z nich měla dobré bojové návyky a vysokou disciplinovanost. Nacházeli se mezi nimi bývalí elitní výsadkáři nebo vojáci trénovaní v protipartyzánském boji. Rovněž docházelo ke germanizaci legionářských bojových písní, ale i zavádění německých z období druhé světové války.
V prosinci 1946 se naplno rozhořela válka v Indočíně mezi Francouzi a Vietnamskou národní armádou na jedné straně a komunistickým Việt Minhem v čele s Ho Či Minem a Vietnamskou lidovou armádou vedenou Võ Nguyênem Giápem. Zpočátku Francouzi do boje o svou kolonii vyzbrojili i pět tisíc japonských zajatců, než měla přijít chvíle Němců. Ze 72 tisíc mužů Cizinecké legie bojujících v Indočíně jich mělo být odhadem až 35 tisíc. Jednalo se o nesmírně surový konflikt, kde se obě strany dopouštěly enormního množství válečných zločinů. Na nich se velkou mírou brutality podíleli i bývalí příslušníci SS a Gestapa v řadách legionářů, kteří se často nechali najmout po změně identity, čímž v Evropě unikli šibenici nebo dlouhému vězení. Když tato skutečnost postupně vyšla najevo a byla řádně propagandisticky využita komunisty po celém světě, Francouzi si Němce vybírali s daleko větší obezřetností. Postupně se francouzské velení snažilo s excesy mezi vlastními vojáky bojovat a po roce 1950 se počet zločinů proti civilnímu obyvatelstvu či zajatcům snížil.
Francouzští vojáci putují do zajetí po prohrané bitvě u Dien Bien Phu
Nákladná válka vzdálená 12 tisíc kilometrů od Paříže se pro Francouze nevyvíjela dobře a nepřítel podporovaný Čínou měl stále více navrch. Konečnou tečku pro koloniální moc znamenala kolosální porážka u Dien Bien Phu v roce 1954. Ze všech nasazených Němců jich během konfliktu prokazatelně padlo kolem 2500. Walter Kirpchus měl to štěstí a válečné útrapy přežil. Na svou účast v bojích ve Vietnamu později vzpomínal: „Poznal jsem tam lidi různých národností a byli mezi nimi lidi, ale i zvířata. Víte, když jste v nouzi, tak děláte mnohdy hrozné věci. Neumíte si ani představit, co uděláte pro kousek chleba nebo kus banánu. Klidně i něco, co se příčí lidské podstatě. Ale poznal jsem tam spoustu dobrých lidi, jaké ani v civilním životě nepotkáte.“
Prameny:
HASTINGS, Max. Vietnam 1945-1975. Podrobné dějiny tragické války
SYRUČEK, Milan. V zajetí džungle. Nejdelší válka 20. století
TV dokument Ode dne D po Dien Bien Phu (Francie, 2014)
