Článek
Počátky švýcarského vojenského jaderného programu lze nalézt už v roce 1945. 15. srpna, šest dní po svržení atomové bomby na japonské město Nagasaki, švycarský plukovník Hans Frick informoval viceprezidenta Karla Kobelta o požadavku armády prozkoumat možnosti získat podobné zbraně. Národní rada poté v listopadu téhož roku odhlasovala záměr vytvořit příslušný orgán v této věci. 8. června 1946 vznikla Studijní komise pro jadernou energii v čele s fyzikem a profesorem Spolkové vysoké technické školy v Curychu Dr. Paulem Scherrerem. Cílem komise bylo jak studium využití atomové energie pro civilní využití, tak utajený vojenský výzkum. Vědecká skupina se zpočátku nevyznačovala příliš velkou aktivitou, což se změnilo až mezinárodními událostmi. V srpnu 1949 Sovětský svaz úspěšně provedl svůj první test atomové bomby, čímž se postupně odstartovaly závody v jaderném zbrojení mezi Washingtonem a Moskvou. Začlenění taktických jaderných zbraní do obranných plánů NATO vedlo v polovině 50. let k rostoucí poptávce švýcarských důstojníků po vlastních jaderných zbraních. Obrovským šokem pro Evropu znamenala především sovětská invaze do Maďarska v roce 1956. Švýcarsko naplno zachvátil strach z Moskvy.
Dne 29. března 1957 ustavil náčelník generálního štábu Louis de Montmollin tajnou Studijní komisi pro možné získání vlastních jaderných zbraní. Na zasedání Švýcarské komise pro národní obranu 29. listopadu 1957 byly otevřeně projednány tajné vojenské plány. Velitel letectva a protivzdušné obrany generál Etienne Primault tehdy prohlásil: „Kdybychom měli letadlo jako Mirage, které by bylo schopné letět do Moskvy s atomovými bombami, dávalo by nám to výhodu. Nepřítel by si pak byl naprosto vědom toho, že nebudou bombardováni jen po překročení Rýna, ale že bomby budou svrženy také na jejich vlastní zemi.“ Spolková rada 11. července 1958 veřejně prohlásila, že ačkoli je v zájmu Švýcarska svět bez jaderných zbraní, okolnosti je nutí si je pořídit také. V oficiálním prohlášení se uvádělo, že „armáda musí být vybavena nejúčinnějšími zbraněmi, aby byla zachována naše nezávislost a ochrana naší neutrality“. 23. prosince 1958 byl pověřen rezort vojenství, aby prostudoval možnosti výroby a logistiky. Přesto se prozatím vývoj nijak neposouval a zůstalo spíše u studia a plánování.
V dubnu 1962 proběhlo v zemi referendum vyvolané Švýcarským hnutím proti jadernému zbrojení, v němž měli občané hlasovat o zákazu jaderných zbraní. Při účasti 55,6 % registrovaných voličů se jich však proti tomuto zákazu vyslovilo 65,2 %. V květnu 1963 se uskutečnilo další hlasování tentokrát o právu lidu rozhodnout, zda bude švýcarská armáda vybavena jadernými zbraněmi. Celkem 62,2 % voličů se vyslovilo proti, tudíž o této otázce mohli rozhodnout výhradně politici.
Během roku 1963 plánování pokročilo tak daleko, že byly vypracovány konkrétní návrhy podoby jaderného vyzbrojení. Základem se stala podrobná zpráva Dr. Paula Schmida z 15. listopadu téhož roku. Generální štáb propočítal náklady na astronomických 720 milionů švýcarských franků (400 milionů liber šterlinků v současnosti) během 35 let. V případě použití plutonia namísto obohaceného uranu se měly náklady vyšplhat až na 2 100 milionů franků za 27 let. 4. května 1964 vydalo vojenské velení doporučení vlastnit 100 bomb s ničivou silou 60-100 kilotun TNT, 50 dělostřeleckých granátů (5 kt) a 100 raket (100 kt). Plánovaný arzenál měl být pořízen ve dvou fázích. Pro srovnání bomba svržená na Hirošimu měla sílu asi 15 kt. Rovněž byly navrženy plány na sedm podzemních jaderných testů v předem vytipovaných neobydlených místech Švýcarska, které by šlo případně zcela uzavřít v poloměru 2-3 kilometrů. Kromě samotného odstrašení Sovětského svazu měla mít armáda schopnost jaderného úderu na území protivníka, k čemuž měl posloužit proudový stíhací letoun Mirage III ve službách švýcarského letectva. V krajním případě velení zamýšlelo použít ničivé zbraně i na vlastním území proti možné invazní síle. Pro výrobu arzenálu mělo být využito 10 tun neobohaceného oxidu uranu z Belgického Konga, zakoupeného v 50. letech se souhlasem USA a Velké Británie.
Mirage IIIS ve službách švýcarského letectva, 1984
Ambiciózní projekt nakonec zcela selhal z důvodu finančních problémů v roce 1964, což vedení švýcarské armády neslo velmi nelibě. Problém však nepředstavovaly pouze vysoké náklady, ale i technologická zaostalost a nedostatek kvalifikovaných vědců. Země se nakonec 27. listopadu 1969 připojila podpisem ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. 30. dubna téhož roku sice vznikl švýcarský Pracovní výbor pro jaderné otázky, ale nescházel se příliš pravidelně a na konci roku 1988 zanikl. To představovalo definitivní konec švýcarského jaderného programu. V současnosti Bern hlasitě vyzývá ke snižování počtu jaderných zbraní ve světě. Hlasitá kritika prezidenta Ignazia Cassise zazněla například na konferenci o přezkumu zmiňované smlouvy v New Yorku v srpnu 2022: „Jakékoliv použití jaderných zbraní by mělo katastrofické humanitární důsledky. Je nepravděpodobné, že by jaderné zbraně mohly být někdy použity v souladu se zásadami a pravidly mezinárodního humanitárního práva.“
Prameny:
KREIS, Georg, MEYER, Werner. Dějiny Švýcarska
https://blog.nationalmuseum.ch/en/2019/04/plans-for-a-swiss-atomic-bomb/
https://www.eda.admin.ch/eda/en/fdfa/fdfa/aktuell/newsuebersicht/2022/08/nukleare-abruestung.html
https://www.newscientist.com/article/mg15020310-500-swiss-planned-a-nuclear-bomb/
https://nuclearweaponarchive.org/
