Boj o stalingradské silo, září 1942

Stalingrad, září 1942. Město na břehu Volhy se stává epicentrem nejtvrdších bojů druhé světové války. Každá ulice, továrna i obytná čtvrť se mění v dějiště smrtícího městského boje. Mezi těmito obrannými body vyčnívá obilné silo – masivní betonová stavba, která měla původně sloužit k uskladnění obilí, ale nyní se stává pevností, jež drží v šachu německou 6. armádu. Obránci, početně značně slabší, ale odhodlaní, zde kladou zoufalý odpor, který bude mít zásadní význam pro osud celé bitvy. Boj o silo ukazuje nejen tvrdost městské války, ale také lidskou odvahu a vytrvalost v extrémních podmínkách, kde každá minuta a každý výstřel rozhodují o životě či smrti.

Dne 13. září 1942, po zdolání vnějšího sovětského opevněného prstence kolem města, zahajuje německá 6. armáda spolu s tanky 4. tankové armády a při podpoře letounů Luftwaffe útok na tzv. vnitřní město. Hlavním cílem pro nadcházející dny se stává kóta 102, známá jako Mamajevova mohyla, kde má své velitelské stanoviště generál Vasilij Čujkov, velitel 62. sovětské armády. Čujkovovy jednotky drží pozice táhnoucí se od severního trhu přes dělnická sídliště Spartakovka a sídliště u traktorového závodu, dále přes závody na děla Rudé Barrikády a Rudý říjen, až po nové městské centrum s ústředním náměstím a obchodním domem Univermag. Právě zde se v lednu 1943 ocitne poslední útočiště novopečeného polního maršála Friedricha Pauluse. Délka linií Čujkovovy armády je přibližně osm kilometrů, a jejich obrana bude klíčová pro zadržení německého postupu.

Za svítání 13. září se masa německé pěchoty vrhá na levé křídlo 62. armády. Předehru obstarají Stuky VIII. leteckého sboru a intenzivní dělostřelectvo. Dělostřelecká příprava trvá přes hodinu a v 8:00 začíná německá pěchota ztečí středu města. Mamajevova mohyla je doslova rozbombardována a Čujkov se musí přemístit do krytu v úžlabině říčky Carici, který dříve sloužil štábu Stalingradského frontu.

Krok za krokem postupuje XLVIII. tankový sbor generála Wernera von Kempfa a prolamuje sovětské linie. Kurzbachův LI. armádní sbor dobývá traktorovou stanici, přilehlé sídliště a zastávku Razguljajevka. Sovětský protiútok vedený 14. září pod velením vrchního komisaře Krylova je rychle potlačen přesnou palbou německých zbraní. Následuje německý útok sedmi divizí, během kterého se pokoušejí dobýt hlavní nádraží. To během dne mění pětkrát svého majitele a útočníci obsazují i pozice na Mamajevově mohyle, čímž zablokují lodní dopravu na Volze.

Odpoledne se objevuje nejtvrdší odpor – obilné silo poblíž jižního nádraží. Stavba, původně určena k uskladnění tisíců tun obilí, se stává symbolickým a praktickým opěrným bodem obrany. Posádku tvoří asi 50 mužů – vojáků, příslušníků domobrany a opěšalých námořníků pod velením poručíka Andreje Kuzjanova. Silo je nejprve cílem bombardování Luftwaffe, při kterém jsou skladované zásoby obilí zapáleny. Plameny a hustý dým zakrývají interiér i okolí, znesnadňují orientaci útočníkům i obráncům a neuvěřitelně zvyšují teplotu v budově.

Německá pěchota postupuje téměř poslepu, granáty jsou obránci vrhány zpět pod nohy útočníků. Silo je napadáno i přímou palbou dělostřelectva, lehkých houfnic leFH 18 a středních tanků Panzer III a IV. Voda ve kulometech se vypařuje, střelivo dochází, přesto sovětští obránci drží své pozice. Německé jednotky se sice několikrát probojují dovnitř, ale jsou vyhnány zpět bodáky a noži. Nakonec silo padá, přičemž část obránců uniká.

Němcům se v té době podařilo obsadit jižní část Stalingradu, čímž odřízli Čujkovovu 62. armádu od sousední 64. armády generála Šumilova. Dobytí rozlehlého obilného sila prezentoval Friedrich Paulus jako významný úspěch své 6. armády. Dokonce osobně navrhl, aby jeho vojáci za tento čin obdrželi zvláštní nášivku na rukáv. Jak se však brzy ukázalo, šlo o předčasnou euforii – bitva o Stalingrad pokračovala s neztenčenou silou a symbolické vítězství na jihu města se stalo jen nepatrným fragmentem v mnohaměsíčním krvavém zápase, který nakonec skončil úplným zhroucením Paulusovy armády.

Odolná obrana sila a noční příchod 10 000 mužů 13. gardové střelecké divize pod velením Rodimceva, kteří přeplavili Volhu, pomáhají Rudé armádě udržet strategicky důležitou část města. Tyto události tvoří jádro nejkritičtějších dnů celé bitvy a ukazují, že i malá, odhodlaná posádka dokáže zdržet mnohem početnějšího nepřítele.

Obilné silo se stalo nejen symbolem nezdolného odporu, ale i svědectvím o brutálním charakteru městské války, kde každý blok, každá budova, mohly rozhodnout o životě tisíců vojáků. Jeho příběh připomíná, že Stalingrad nebyl jen soubojem armád, ale také dramatickým střetem lidské odvahy, vytrvalosti a odhodlání.

Zdroj: