Článek
Tyto dvě velmoci jsou přirozenými rivaly. Jejich vztahy formují historické spory, rozdílné režimy i soupeření o vliv v Asii. Čína je pevně řízena komunistickou stranou, zatímco Indie je největší demokracií světa. Více než 80 % Indů vyznává hinduismus, v Číně převažuje ateismus s odkazem na konfucianismus, taoismus a buddhismus.
Možná překvapí, že mezi oběma státy nikdy nedošlo k rozsáhlé válce. Nejvážnějším střetem byla čínsko-indická válka v roce 1962, která skončila rychlým vítězstvím Číny. Dodnes se přou o hranice – Čína si nárokuje indický stát Arunáčalpradéš, zatímco Indie tvrdí, že Peking neprávem okupuje Aksai Čin.
Jedním z důvodů, proč se konflikt nikdy v historii nerozvinul do větších rozměrů, je přírodní bariéra. Pohoří Himaláj lemuje hranici mezi Čínou a Indií, načež mírně klesá a stává se z něj pohoří Karákóram, jež tvoří hranice s Pákistánem, Afghánistánem a Tádžikistánem. Jde vlastně o přírodní verzi Velké Čínské zdi. Přes nejvyšší horské pásmo na světě je přesun či pochod dlouhých vojenských kolon téměř nemožný. S moderními technologiemi a výstavbou horských silnic sice tato přírodní hráz částečně ztrácí význam, ale přesto stále hraje zásadní roli v bezpečnostní strategii obou zemí.
A právě zde vstupuje do hry Tibet. Hranice mezi Indií a Čínou je ve skutečnosti hranicí mezi Indií a Tibetem. Proto měla Čína vždy zájem tento region ovládat – z pohledu Pekingu jde o geopolitiku strachu: pokud by Tibet nebyl pod čínskou kontrolou, existovalo by riziko, že se o něj pokusí Indie.
Tibet má pro obě strany zásadní strategický význam. Leží na Tibetské náhorní plošině, která je díky své výšce výhodným vojenským postavením. Kdo kontroluje Tibet, má „přírodní velitelské stanoviště“ a může snáze pronikat do centrální Číny.
Neméně důležitý je i vodní faktor. Na Tibetské plošině pramení hlavní asijské řeky, včetně Jang-c’-ťiangu, Mekongu a Huang-che (Žluté řeky). Tyto toky zásobují vodou stovky milionů lidí v Číně i dalších zemích. Tibet se proto označuje za „čínskou vodní věž“. Čína má přitom téměř srovnatelnou spotřebu vody jako Spojené státy – možnost, že by Indie získala kontrolu nad tibetskými prameništi, je pro Peking zcela nepřijatelná.
Snímek zobrazuje glóbus, konkrétně oblast Asie se zaměřením na Střední Asii, Indii a Čínu.
Není tedy ani tak důležité, zda by Indie skutečně chtěla odstřihnout Čínu od vody. Už samotná možnost, že by takovou páku měla, by byla pro čínské vedení neúnosná.
Rivalitu připomněl i červen 2020, kdy došlo ke krvavému střetu v Ladaku. Zahynulo dvacet indických a nejméně čtyři čínští vojáci. Od té doby obě země posílily vojenskou přítomnost na hranici.
Západ kritizuje čínskou politiku v Tibetu z pohledu lidských práv. Číňané to však chápou jinak – vidí v Tibetu klíčovou otázku národní bezpečnosti a nevěří, že by šlo Evropě nebo USA o něco jiného než o oslabení Číny.
Také proto dělá Čína na „střeše světa“ nezvratná opatření, jimiž chce akt záboru nadobro stvrdit. Už v 50.letech tam začali stavět silnice, což napomohlo k otevření Tibetu modernímu světu. Dlouho se tvrdilo, že vést železnice zmrzlou půdou, horami a údolími v Tibetu je zcela nemožné. V roce 2006 čínský prezident Chu Ťin-tchaa slavnostně otevřel železnici do Lhasy, hlavního města Tibetu. Dnes sem přijíždějí osobní i nákladní vlaky třeba až z Šanghaje nebo z Pekingu čtyřikrát denně. Každý den.
Tibet je pro Čínu mnohem víc než jen vzdálená provincie – je to klíčová obranná linie i zdroj životodárné vody. Rivalita s Indií dává Pekingu jasný důvod nepustit kontrolu z ruky. Spor o Tibet proto není jen otázkou lidských práv, ale především geopolitické bezpečnosti. Dokud bude soupeření Číny a Indie pokračovat, Tibet zůstane jedním z jeho nejcitlivějších ohnisek.
Zdroj:
MARSHALL T., V zajetí geografie, Praha 2018, ISBN 978-80-87950-49-4
Web:
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/je-nutne-udrzet-politickou-stabilitu-cinsky-prezident-navstivil-tibet-na-60_2508202209_jkd
Zdroj: Wichs, Karel. „Den Tibetu.“ Plus, Český rozhlas, 10. března 2010. Dostupné online: https://plus.rozhlas.cz/den-tibetu-7808572
