Článek
„Váránasí je starší než historie, starší než tradice, dokonce starší než legendy, a ještě dvakrát tak staré jako to všechno dohromady,“ napsal o tomto městě obdivně americký spisovatel Mark Twain. Prý to byl bůh Šiva, který podle legendy Váránasí před pěti tisíci lety založil. Ve skutečnosti vzniklo o dva tisíce let později, ale i tak je to jedno z nejdéle trvale osídlených měst na světě.
Váránasí je plné bohů, jejich vyznavačů a posvátných míst. Šiva – bůh z nejbožštějších, který je zde uctíván nejvíce – prý jednou uronil na nebi diamantovou slzu. Se zazvoněním dopadla na zem, rozpoltila se a vzhůru vyrazil proud živé vody. Pramen dodnes ukazují zbožným poutníkům, kteří do Váránasí proudí z celé Indie. Nedaleko odtud, v Sárnáthu, vzdáleném dvě hodinky cesty, máš-li dobré boty a hůl, roztočil Buddha poprvé Kolo zákona. Nad ulicemi Starého města se s železnou pravidelností každý den ozývá zpěv z několika muslimských mešit, narazíš zde i na křesťanské kříže, vysoké turbany Sikhů a bílé oděvy džinistů.
Nábřeží Gangy
Ulice
Osobní a nákladní automobily, motocykly, kola, rikšy, posvátné krávy, pouliční prodavači, žebráci, turisté – to všechno promíchané do jedné změti. „Bába, bába – kup si“. „Van rupí, van rupí – Dej mi rupii pane, jenom jednu rupii.“ „Ustup mi z cesty, spěchám!“
Taková je ulice ve Váránasí. Tady bohové nežijí. Tady znamená nejvyšší pravdu placka čapátí, anebo miska rýže. Pomoz si sám a bohové ti možná požehnají.
Všude se obchoduje – v prodejnách luxusního zboží v centru, v miniaturních výklencích bez dveří, ležících asi metr nad úrovní ulice, na kusech látky rozložených při okraji chodníku. V Městě bohů najdeš tisíce drobných prodejců. Nabízejí všechno myslitelné i nemyslitelné. Báječně sladké koláčky, špendlíky, zápalky, cigarety, hodinky, limonádu, zeleninu, rýži, ovoce, talismany, svaté obrázky, svitky betelu, laciná trička.
V Indii je snadné stát se obchodníkem. Stačí si koupit jakoukoliv věc, a pak ji co nejvýhodněji prodat. Horší už je se obchodováním uživit. Konkurence je silná a udrží se jen ti nejzdatnější. Kdo vydělává, může si časem pořídit dům anebo pronajmout místnost pro sebe a svoji rodinu, zajistit pro ni oblečení a dostatek jídla. Těm ostatním zbývá slum a Matka ulice. Jenomže i za místo na chodníku se často musí platit. Jinak tě z něj vyžene policista ozbrojený bambusovou holí nebo tlupa výrostků, které ulice „patří“.
O svůj chléb vezdejší usilují všichni – muži i ženy, starci i děti. V chudobě není čas na dětství. Lidé se zde stávají dospělými, sotva se dokážou postavit na nohy. Pracují v továrnách, malých dílničkách, na tržištích, jako pomocníci v obchodech. Přátelé mě varovali: „Nenakupuj u dětí – ošidí tě o víc než ti staří.“
Na ulici často slyšíte: „Pane, chceš si poslechnout tradiční indickou hudbu? Zvu tě na čaj pane, vidím, že jsi unaven. Pane, pojď si prohlédnut výstavu uměleckých řemesel“. A většina z těch, kdo pozvání přijmou, končí v obchodě s hedvábím. To vyráběné ve Váránasí je jedním z divů světa. Jeho živé barvy nádherně kontrastují se šedí dne. Každá indická nevěsta si přeje mít svatební sárí z Váránasí. Hlupák, kdo navštívil Hedvábné město a neodvezl si alespoň malý štůček látky.
Je velice těžké nekoupit, když se před vámi rozvlní hedvábné moře, a ještě těžší je při smlouvání nenaletět. Mnozí z turistů už si z Váránasí namísto draze zaplaceného kvalitního hedvábí odvezli domů jenom jeho laciné napodobeniny v hodnotě pár rupií.
Kremace na ghátu
Noc na ghátu
Sedíme s přítelem v besídce na hradbách. Pod námi planou ohně ozařující vysoké zdi Svatého města. Mlčky střídavě popotahujeme hašiš z dýmky s krátkou troubelí, kterou nám vytrvale podávají naši bosí a mírně rozedraní sousedé. Hledíme upřeně do ohňů, kolem nichž se míhají drobné postavičky Indů. Zezdola k nám doléhají jejich hlasy. Občas také vůně santalu a zápach spáleného masa. Je to výjev, který se zde v nezměněné podobě opakuje po staletí.
Pět kilometrů pohřebišť, pět kilometrů svatých míst. Prastaré rituály a lázeň, ve které smývá své hříchy celá Indie. Takové je váránaské nábřeží nejposvátnější ze všech svatých řek – Matky Gangy.
Každý pravověrný Ind touží být po smrti spálen na ghátu Manikarnika nebo Hariščandra (pak být smeten na hromádku) a rozsypán na hladinu Gangy. Není jistější cesty k věčné blaženosti. Starci a nemocní sem proto přicházejí ze všech koutů země. Usedají na břehu řeky, naslouchají mantrám – a čekají na smrt. Ta se dříve anebo později dostaví. Někdy za týden, jindy za měsíc, anebo i za rok. Jenom málokdo z nich se vrací zpět do rodné vesnice. Vyprávěli mi o starém muži, který zde na svůj konec čekal osm let.
Když poutník smrti zemře, uloží ho přátelé do chladného sklepení a dají vědět příbuzným. Ti přijedou, za hlasitého pokřiku donesou mrtvé tělo na hranici a spálí je. Osvobozená duše se pak může odebrat do dalších životů předurčeného jí skutky z tohoto světa.
V temné noci postávají lidé kolem planoucích hranic, na nichž se mění těla jejich blízkých v popel. Nevypadají příliš zarmouceně. Baví se mezi sebou a občas přitom ukusují i placku anebo některou z báječných sladkostí, kterých je Indie plná. Čekání na to, až hranice dohoří, bývá někdy dlouhé. A pak – vždyť zemřelý odchází do lepšího života: „Jsme smutní, že jsi nás opustil, ale přejeme ti to!“
Jedna z planoucích hranic se sesula a vypadla z ní seškvařená lidská končetina. Mladý muž ji dlouhou tyčí postrčil zpátky do plamenů. Pak cosi zavolal na své kamarády. Ti se vesele zašklebili. Ne, setkání se smrtí na váránaském ghátu nepůsobí hrozivě.
Očistná koupel
Když přijde jitro
Je těžké zachytit okamžik, kdy na hladinu Gangy dopadne první sluneční paprsek a Slunce, skryté za obzorem na druhé straně řeky, začne pomalu šplhat vzhůru. Tehdy se ghát mění v lidské mraveniště. Není lepší způsob, jak zahájit den, nežli očistnou koupelí. Muži jenom v bederních rouškách a ženy stydlivě zahalené v sárí vstupují do vody. Tady se podle neměnného rituálu otáčejí kolem své osy, potápějí se a do sepjatých rukou šeptají modlitby. Mezi lidmi na břehu pobíhají, anebo sedí na zemi u miniaturních krámků, prodavači růženců ze santalového dřeva, obrázků svatých, cínových figurek bůžků, pohlednic, a také holiči, maséři, svatí mužové, profesionální jasnovidci, sestavovatelé horoskopů, prodavači pečiva a sladkostí.
O kousek níže stojí v říčním proudu dlouhá řada mužů a žen. Voda jim dosahuje až nad kolena. Navyklými pohyby otloukají kusy prádla o kamenné lavičky – úder, namočení, úder, úder – a pořád dokola. Mlaskavé rány se rozléhají nad hladinou řeky a tvoří divadlu na ghátu zvukovou kulisu. Ženy vyprané prádlo vynášejí v koších na břeh a rozkládají je po zemi. Nábřeží místy vyhlíží jako oblečené do veselého pestrobarevného hávu.
Ve Váránasí jsou bohové a smrt blízko, ale daleko blíže jsou ti tady živí lidé.
Použité zdroje:
Singh, Vertul: Banaras. A journey into the heart of the city. Vintage Books 2024.
Ghosh, Bishwanath: Aimless in Banaras: Wanderings in India’s Holiest City. Tranquebar 2025.
Eck, Diana, L.: Banaras: City of Light. Knopf 1982.
