Článek
Několik skupin bambusových chat na kůlech je roztroušeno po svazích hlubokého údolí. Abychom se na toto místo dostali, absolvovali jsme s mým průvodcem Arisem čtyřhodinovou jízdu obstarožním Land Roverem z města Tanah Rata na konec rozbité cesty v džungli a odtud pak po úzké stezce přešli přes dva horské hřebeny. Jsme v osadě Tempat Lalang v malajském pohoří Cameron, obývané etnikem Semaiů.
Semaiové jsou jednou ze skupin takzvaných Orang Asliů, „původních lidí“ Malajsie, které zde žily ještě před příchodem etnických Malajců. Je jich asi 50 tisíc. Obživu si tradičně obstarávají lovem, sběrem plodin a pěstováním rýže, manioku či banánů na malých políčcích v džungli. Mnozí z nich odešli do nížiny, kde se nechávají najímat k práci na čajových plantážích, při cestách prodávají ananas, ubut (palmovou dřeň), med a rukodělné výrobky. V osadách založených v pohodlné vzdálenosti od turistických resortů předvádějí své tradiční tance, výrobu košíků a misek z ratanu, či střelbu z foukaček. Turisté se zde mohou zúčastnit naučného výletu do džungle se semaiským průvodcem či absolvovat kurz výroby rostlinných léčiv.
Pohoří Cameron
Do tohoto zapadlého kouta pohoří Cameron ale turisté ještě nedorazili. Projdeme kolem několika prázdných chat, jejichž obyvatelé jsou zřejmě někde v džungli za obživou, než narazíme na postaršího muže s červenobílým kulichem na hlavě a umaštěných kalhotách. Je to Arisův známý. Potřese si s námi drsnou rukou s kloubovitými prsty, párkrát nerozhodně přešlápne z nohy na nohu, a pak nás pozve do svého obydlí.
Vnitřek chaty tvoří místnost obroubená malými přístěnky. Stěny jsou vyrobeny z obratně propleteného štípaného bambusu. Nikde žádná okna, světlo sem proniká dveřmi a škvírami ve stěnách. Zařízení domu je chudé. Několik rohoží a pokrývek, v jedné z místnůstek potrhaná moskytiéra. V čelním přístěnku je hliněné ohniště a v rohu hromada nepříliš čistých plastikových lahví a kanystrů na vodu. V jiném rohu se povaluje několik nádobek vyrobených z bambusu. V místnosti posedává desítka lidí, dospělých i dětí.
Hostitelé nás usazují na rohoži. Nabízejí nám čaj z bylinek a sladké hlízy, které ženy upekly v horkém popelu. Nechutnají špatně. Pak přijdou na řadu baklau - domorodé doutníky. Je to síla! Raději se vytasím s balíčkem cigaret. Mým hostitelům zazáří oči. Zapalují si bez výjimky všichni. Muži, ženy, děti. Pokuřujeme a odplivujeme si mezerami v podlaze. Na každý chuchvalec slin, který podlahou propadne, se dole nahrne hejno malých slepiček.
V domě panuje poklidná atmosféra. Společnost Semaiů je pověstná svojí nenásilnou povahou. Agresivní chování, hněv či nátlak jsou v ní odmítány. Problémy se zde převážně řeší diskusí a hledáním smírného řešení. Díky americkému antropologovi Robertu Knox Dentanovi, který Semaie studoval v 60. letech minulého století, se proto proslavila a zmiňuje ji mnoho antropologických učebnic a studií teoretiků pacifismu. Zůstala v nich i poté, co Dentan na základě pozdějších terénních výzkumů svá nadšená tvrzení poněkud zkorigoval. I Semaiové totiž umějí být pěkně tvrdí, když přijde na věc.
V polovině 90. let se Semaiové, společně s dalšími skupinami Orang Asliů, stali esem v rukávu malajsijské vlády ve válce proti komunistickým povstalcům. Ti po více jak tři desítky let operovali na severu země. V boji proti nim neuspěli Britové, elitní jednotky nepálských Gurkhů a dlouho ani malajsijská armáda. Během protipovstaleckých operací vládních vojsk partyzáni zpravidla bez větších problémů mizeli v husté džungli. Situace se změnila, až když kdosi přišel s myšlenkou využití Orang Asliů jako armádních zvědů a stopařů. Malí lovci byli v lese jako doma. Jenom namísto zvěře tentokrát lovili lidi. Povstalci postupně přicházeli o jednu základnu za druhou, o bojovníka za bojovníkem. Nakonec kapituloval i poslední partyzánský oddíl.
Na stěně je zavěšeno několik semaiských foukaček dlouhých přes dva metry a toulců na šípy. „Lovíte?“ vyptávám se hostitelů Arisovým prostřednictvím. Je sice etnický Mhamri a ne Semai, ale semaisky mluví, jako když bičem mrská.
„Samozřejmě,“ zní trochu nechápavá odpověď.
„Je tady hodně zvěře?“
„Dnes už tolik ne, ale nějaká ta lesní krysa nebo dikobraz se v džungli najde. Ryb je pořád dost.“
„A co tygři?“ Tahle oblast pohoří Cameron je jedním z posledních útočišť tygra malajského.
„Tygra už jsme dlouho neviděli, ale dříve přišli třeba až do vesnice.“
„Co jste dělali?“
„Zapalovali jsem ohníčky z bambusu, tygři nemají rádi kouř. Nebo jsme mlátili klacky do kovového nádobí a napodobovali tak výstřely z pušky, ani to nemají rádi. Když to nepomohlo, stříleli jsme do nich foukačkami otrávené šipky, udělalo se jim špatně a odešli.“
Mladí Semaiové
Lovci
Po nočním dešti se nízko nad džunglí vznáší mlžný opar. Čerstvě umyté, většinou sytě zelené listy stromů a keřů vyhlížejí v ranním slunci nádherně svěží. Šlapu za Pelém po skoro neznatelné stezce do horského svahu a připadám si neohrabaný jako medvěd. Můj průvodce přede mnou rychle a elegantně proklouzává porostem, zatímco já schytávám do košile spršky vody z okolních keřů. Provlhlé tenisky mi nepříjemně prokluzují na bahnité půdě. Je mi horko. Se stoupající denní teplotou prostředí v džungli stále více připomíná dobře vytíženou prádelnu.
Džungle se ještě neprobudila k dennímu životu. Moje funění a dupání jsou jediné zvuky, které je možné na stezce slyšet. Vedle Pelého, jemuž tak přezdívám podle jeho výrazně červených plandavých trenýrek, které tvoří jeho jediný oděv, se mnou jdou ještě dva báječní staříci. Oba mají na hlavách tradiční semaiské čelní pásky. Po boku se jim každému houpá „joj“ - dlouhý nůž - a toulce na otrávené šípy. V rukou drží foukačky. To, že dokážou něco tak dlouhého a neskladného pronést bez úhony i hustým porostem považuji za malý zázrak. Jeden z mužů navíc vláčí krátkou motyku a košík. I staříci se pohybují v džungli tiše jako stíny. Celkový dojem z nich narušují jenom jejich potrhaná trička. Přemluvil jsem tyto tři Semaie, aby mě vzali s sebou na lov.
Zastavujeme na malé planince. Lovci se od sebe oddělují a vyrážejí různými směry do porostu. Mně pokyne Pelé: „Wek!“ – „Jdeme!“ Pohybujeme se ve svahu podél hřebene. Kráčím v těsném závěsu za svým průvodcem. Les se ozývá zpěvem ptáků a pro mě neznámými zvuky zvířat. Život tady pulsuje především v korunách stromů, které nám často zcela zakrývají výhled na oblohu.
Putujeme dobré tři hodiny bez toho, že by se Pelému naskytla příležitost k ráně. Lovec pečlivě sleduje půdu i koruny stromů. Zvířata jsou ale v okolí semaiských sídlišť již dost plachá a prý je jich čím dál méně. Zacházíme stále hlouběji do porostu.
Pak Pelé znehybní. „Dog“ – „Opice,“ upozorňuje mě šeptem na několik drobných postaviček, které se mihly v šeru nad námi. Opatrně postupuje kupředu. Pak Pelé zasunuje do šíp do foukačky. Ozve se krátký svištivý zvuk – a nic. Šíp končí kdesi ve křoví. Opice trochu zneklidněly, ale ve své výšce si připadají bezpečné. Zvolna přeskakují ze stromu na strom dál od lovce.
Pelé se se tiše rozbíhá ve velkém oblouku doleva. Zřejmě se chce dostat před stádo.
Sedám si na paty a pozoruji velké lesní mravence, kteří se promenují přes stezku. Teď bych lovci jenom překážel. Vyrušuje mě až zvuk padajícího předmětu doprovázený praskotem větví. Vidím přicházet Pelého. Nad hlavu vítězně zdvihá ulovenou opičku. Její trup je ztuhlý v ochromení, způsobeném šípovým jedem.
Z porostu vystupuje jeden ze staříků a připojuje se k nám na další cestu. Zřejmě po celou dobu postupoval souběžně s námi bez toho, že bych ho zpozoroval. V jedné chvíli mě zadrží, sehne se a pozorně si prohlíží sotva znatelnou stopu, která nám kříží cestu. Na závěr ji očichá. „Kambe“, poznamenává k Pelému. Je to jméno muže, jehož rodina obývá skupinu domů na protější straně údolí. Pověsti o fenomenálních stopařských schopnostech starých Semaiů možná nejsou až tak moc přehnané.
Návštěva Semaiů
Létající zdravotníci
Při návratu do Tanah Rata mě v jedné ze semaiských osad čeká překvapení. Potkávám zde dva malajské zdravotníky. Přiletěli helikoptérou. Leteckou ambulanci v horách provozuje státní Malajský hasičský a záchranný sbor. Létající lékaři v horách vyšetřují nemocné a provádějí očkování. Těžší případy dopravují do nemocnice.
Jejich pomoc je v horách třeba. Semaiští starci mi vyprávěli: „Dříve jsme byli jen málo nemocní. Jedli jsme zeleninu a maso bez soli, kurkumy a jiných přísad. Teď se všechno koření a smaží. Mladí lidé také odcházejí do města a vracejí se nemocní. Dříve nám stačila k uzdravení šamanova léčivá voda, teď potřebujeme léky z města.“
Každé dítě ve vesnici dostává injekci a zdravotníci mu vystaví očkovací průkaz. Pak si balí nástroje a nasedají do helikoptéry. Stroj se zvedne několik metrů nad zem, ve vzduchu na okamžik jako by zaváhá, kam dál, a potom zmizí za hradbou džungle. Míří do další vesnice Semaiů v horách. Zůstávám sám v klubku dětí shromážděných na přistávací ploše.
Dál se s Arisem natřásáme v Land Roveru. Je dusno a začíná pršet. Povrch cesty se rychle mění v blátivou břečku. Náš postup se zpomaluje, až nakonec uvázneme docela. Vyskakuji ven, v dešti osekávám mačetou větve z okolních stromů a ukládám je pod kola vozu. Aris zapíná náhon na všechna čtyři kola a vytáčí motor Land Roveru do vysokých otáček. Pomalu se hrabeme vpřed, blíž k suchým postelím, klimatizaci a chlazeným nápojům.
Použité zdroje
Endicott, Kirk: Malaysia's Original People: Past, Present and Future of the Orang Asli. NUS Press 2015.
Dentan, Robert Knox: The Semai: A Nonviolent People of Malaya. Harcourt Brace College Publishers 1992.
