Cao Dai. Vietnamská sekta nejvyššího bytí

Chrám postupně zaplňují lidé. Bosky se neslyšně pohybují po chladivé mramorové dlažbě, s rukama sepjatýma před čelem se zdraví, tiše klábosí, anebo, uzavřeni do sebe, drmolí modlitby. Prostí členové komunity jsou oblečení v bílém, hodnostáři se honosí červenými, modrými a žlutými rouchy. Na hlavách mají nasazeny vysoké bílé čepice anebo černé turbany. Pod nebesky modrou klenbou chrámové lodi, pomalovanou hvězdami, se vznáší poklid, ještě umocněný příjemným chládkem, který ostře kontrastuje s vedrem a shonem tam venku. Oči v trojúhelnících namalované na stěnách a umístěné v pestrobarevných okenních mozaikách, stejně jako oči draků obtočených okolo vysokých růžových sloupů, zkoumají návštěvníkovo nitro.

Pak vzduch rozechvějí jemné zvuky fléten a tradičních strunných nástrojů. Pěvecký sbor ukrytý nahoře na galerii začíná zpívat podivnou éterickou píseň, složenou jenom z několika málo neustále se opakujících slov. Náhle drtivý úder gongu zasáhne prostor. A po něm další. Hlavní branou i bočními vchody vstupují do sálu řady věřících. Míří k hlavnímu oltáři, ověnčenému obrovským glóbem s namalovaným vševidoucím okem uprostřed. Zde pokorně usedají na podlahu posetou ornamenty. S bradami přitisknutými na prsa připojují své hlasy k chorálu. Obrovští hadi obtočení kolem růžových nosných sloupů chrámové lodi hrozivě cení plamenné tlamy. Nebeská vznešenost v pitoreskním prostředí lunaparku. Jedna ze čtyř každodenních mší v chrámu Tay Ninh - sídle vietnamské náboženské sekty Cao Dai - právě začíná.

Nejvyšší palác

Když roku 1878 spatřil v městě Binh Tay světlo světa Ngo Van Chieu, nikdo netušil, že se zrodil budoucí zakladatel a charismatický vůdce jedné z nejvlivnějších náboženských sekt v jihovýchodní Asii. Vcelku nevýrazný, trochu přecitlivělý chlapec absolvoval bez větších obtíží střední školu a dostal ve francouzské koloniální správě úřednické místo s malým, ale pravidelným platem.

Zdálo se, že Francouzi získali dalšího tichého ale výkonného pracovníka z řad domorodců. Jenomže tento muž v sobě nosil velké blouznivé vize o nápravě lidstva. Tyto vize postupem doby nabývaly na intenzitě a zrály.

Konečný impuls, který Chieua odvrátil od úřednické kariéry a přivedl ho na cestu hledání nové víry, přišel z prostředí seancí. Vietnamci se na nich, podobně jako Evropané, pokoušejí komunikovat se záhrobím. Citlivý mladý muž byl na těchto seancích oblíbeným médiem. Při jednom takovém sezení údajně obdržel výzvu, aby zahájil svoji misi za nápravu světa. Chieu proto v roce 1902 opustil své zaměstnání i rodinu a plnou silou se vrhl do meditací a studia existujících náboženských směrů. Trvalo mu však celých 24 let, než s konečnou platností zformuloval principy svého učení, shromáždil kolem sebe malý ostrůvek stoupenců a založil sektu Cao Dai.

Chieu vyrůstal v prostředí, v němž se setkávala asijská tradice se západní kulturou, představovanou francouzskými kolonialisty. Podle jeho záměru se mělo v Cao Dai v harmonické symbióze prolnout to nejlepší, co Západ a Východ v duchovní oblasti přinášely. Mělo se stát spojnicí těchto světů. V jeho učení proto nalézáme taoistické okultní praktiky, konfuciánskou etiku, křesťanské prvky, spiritismus i buddhistickou teorii karmy. To vše naroubované na organizační strukturou římskokatolické církve, včetně postu papeže.

Chieuovi při hledání spojovacích prvků hlavních náboženských směrů a filozofií očividně nečinilo obtíže zformulovat myšlenku univerzální síly, která stojí za veškerým děním ve světě - Boha. Tato idea je řadě lidských kultur víceméně společná a Chi ji vyjádřil vytvořením nad-bytosti Cao Dai. Termín Cao Dai, „Nejvyšší chrám“ má původ v učení taoismu a označuje nejvyšší formu bytí. Otázkou bylo, jak zajistit, aby tato nad-bytost mohla komunikovat s věřícími. Chieu tento problém vyřešil originálním způsobem, přičemž si vypomohl svými zálibami z mládí. Jako chybějící komunikační mezičlánek mu posloužilo záhrobí. Své učení postavil na myšlence, že činy všech velkých osobností byly inspirovány bohy a bohové tak vlastně hovořili jejich ústy. Za zvěstovatele božích pravd a světce proto označil nejen takové náboženské veličiny, jako je Ježíš Kristus, Buddha či Mohamed, ale i Konfucia, Julia Ceasara, Johanku z Arku, Williama Shakespeara, Louise Pasteura, Sunjatsena a mnoho dalších.

Caodaisté začali komunikovat s těmito osobnostmi za pomoci nezbytných rekvizit všech seancí - samovolně píšících médií a pohyblivých stolků. Z asijské tradice pak převzali a obrátili na hlavu tradici sdělení čtených větrem - modliteb a proseb psaných na papírcích a stuhách, jež čte a odnáší k bohům vítr. V případě rituálů Cao Dai věřící vkládají do malých zapečetěných obálek nad hlavními oltáři chrámů proužky čistého papíru a naopak očekávají, že jim na ně Nejvyšší prostřednictvím osobností z onoho světa napíše svá sdělení a rady. Nejoblíbenějším prostředníkem při rozhovorech caodaistů s Bohem je prý francouzský spisovatel Victor Hugo.

Architektura a výzdoba chrámu v důsledku těchto různých vlivů působí poněkud sešívaným dojmem. V prostoru katolické katedrály s dvěma vysokými věžemi a dlouhou chrámovou lodí nalézáme vedle sebe křesťanská zpodobení nejsvětější trojice, čínské draky, relikty domácích vietnamských kultů. To vše vyvedené ve zlatě a živých barvách a na míle vzdálené ponuré výzdobě evropských svatostánků.

Moc sekty

Učení Cao Dai si zejména díky své barvitosti a univerzálnosti záhy získalo statisíce přívrženců. Hlavním centrem sekty se stalo město Tay Ninh, ležící zhruba 100 kilometrů na severozápad od Ho Či Minova města (Saigonu) poblíž hranice s Kambodžou. Caodaisté díky vysoké organizovanosti získali i značný politický vliv. Během japonské okupace za 2. světové války zformovali dokonce vlastní armádu. Po roce 1945 bylo jejich území jakýmsi státem ve státě, s vlastní správou a soudnictvím. Bez povolení předáků sekty sem nesměl vstoupit jediný cizí voják.

Moc sekty zlomil až jihovietnamský premiér Ngo Dinh Diem, který během let 1955-56 za pomoci pravidelné armády rozehnal její ozbrojené oddíly. Poté donutil papeže Pham Cong Taca a další vůdce caodaistů odejít do exilu. Být členem sekty se stalo nebezpečným politickým stigmatem.

Ani za komunistické vlády, nastolené na jihu Vietnamu v roce 1975, neměli stoupenci Cao Dai na růžích ustláno. Mnoho předáků a aktivních členů sekty skončilo v „převýchovných“ táborech hanojského režimu. Sekta proto působila po více jak čtyři desítky let v ilegalitě.

Až teprve události konce osmdesátých let, spojené s krizí komunistických ideálů a sílícím reformním hnutím ve Vietnamu, přinesly obrat k lepšímu. Po vyhlášení náboženské svobody ve šokovalo vietnamské státní úředníky zjištění, že v deltě Mekongu rostou jako houby po dešti a obnovují svoji činnost pestré svatyně sekty, o níž se domnívali, že čítá sotva pár desítek vetchých staříků. Splývavá roucha s černými turbany začaly na veřejnosti hrdě nosit tisíce lidí. Modlitby věřících opět plnou silou vzlétly k sluchu Nejvyššího. Příslušnost k Cao Dai se pro mnohé z nich stala vyjádřením víry v příchod lepších časů do Vietnamu.

Konec obřadu

Zpěv střídají modlitby. Prostý chorál vyvolává svojí mohutností mrazení v zátylku. Věřící se klanějí před centrálním oltářem a dotýkají se čely podlahy. Sluneční paprsky obarvené po průchodu okenní mozaikou malují na jejich záda roztodivné vzory.

Pak mše končí a se rozcházejí. Sestupuji z ochozu chrámu, odkud jsem celý obřad sledoval. Před chrámem se lidé ještě na chvíli zastavují ve stínu, jiní nasedají na kola anebo odcházejí pěšky parkem, který je zaplněn okrasnými keři, pestrobarevnými květinami a bizarními fontánami. Přistupuje ke mně muž ve splývavém rouchu a mírně se uklání. S úsměvem mě zve k příští návštěvě. „Cao Dai je cestou k Bohu“, říká. „Vítáme všechny, kdo ji touží nalézt.“

Z druhé strany na mě dotírá malý prodavač chlazených nápojů, který pracuje podle zásady – „čím více budeš obtěžovat, tím více si vyděláš!“ Turistický byznys dorazil i k vyznavačům Nejvyššího. Magická oka v trojúhelnících, vyobrazená na zdech chrámu, dál pozorně sledují lidské pachtění.

Zdroje:

Hum Dac Bui: Cao Dai: Faith of Unity. Emerald Wave, 2000.

Hong Dang Bui - Hum Dac Bui: CaoDai, A Realizable Path to Light. Independently published, 2020.

Jayne Susan Werner: The Cao Dai: The Politics of a Vietnamese Syncretic Religious Movement. Cornell University Press, 1976.