Himbové: lidé divoké Namibie

Utábořili jsme na okraji himbské osady Kačina, vzdálené asi pět kilometrů od vodopádů Epupa na řece Kunene. Ta je dnes přírodní hranicí mezi Namibií a Angolou. Osadu tvoří desítka kopulovitých chýší splácaných z větví, hlíny a zvířecího trusu. Domy jsou rozloženy okolo velké ohrady na dobytek.

Přátelé odjeli terénním vozem pro potraviny. V Kačině jsem zůstal s našimi věcmi sám. Nastává večer. Sedím u ohně s několika ženami. Nízké plameny jen spoře ozařují tváře mých společnic, pokryté silnou vrstvou rudé hlinky a bylin smíchaných s máslem. Kromě bederních roušek z kozích kůži jsou nahé, jen holá ramena a výrazná ňadra si před nočním chladem zahalily do dek.

Ženy se šklebí, něco si mezi sebou štěbetají a pokukují po mně. Moje sousedka Tjivi našpulí ústa a zamlaská ve vyzývavém gestu. Líbám ji na masité rty a na chvíli mám pocit, že mi vysaje mandle. Otírám si tvář od červené mastnoty. Ženy propukají v smích a moje sousedka polibek hlasitě komentuje. Chtěly zjistit, jaké to je, dostat pusu od vousatého chlapa.

Chlad postupuje a já se přisouvám blíž k ohni. Jedna z žen odchází k blízkým chatám. V závěsu na zádech jí spí malé dítě. „Pojď se mnou, přikryju tě,“ naznačuje mi laškovně. Himbské ženy jsou známé svojí svobodomyslností. K nevěře se staví podle principu: „Co oči nevidí, srdce nebolí.“

Přátelé se vracejí a naštěstí tak ukončují další výboje himbských paniček.

Den pastevců

Vysoukávám se ze stanu do průzračného rána, oči stále zalepené spánkem. Venku panuje citelný chlad.

Přátelé ještě spí. Včera jsme přemluvili několik žen, aby nám zazpívaly a zatančily své tradiční tance. Po počátečních rozpacích se rozparádily tak, že večírek skončil pozdě v noci.

Osadu tvoří desítka kopulovitých chýší splácaných z větví, hlíny a zvířecího trusu. Domy jsou rozloženy okolo velké ohrady na dobytek. Pohybují se mezi nimi lidé. Ze vchodu jednoho z nich na mě mává rudá paže a zve mě dovnitř. K paži patří Tjivi, moje známá ze včerejška.

Tjivi mě táhne do zadní části, a usazuje mě na kozí kůži. Je zde sice trochu zakouřeno, ale oproti venku příjemně teplo. V potemnělém prostoru bez oken mi chvíli trvá, než se rozkoukám. Po chvíli začínám rozeznávat postavy dvou mužů a tří žen. Vstoupil jsem přímo do jejich ranní toalety.

Jeden z mužů stojí poblíž vchodu a natírá si nohy a ramena černou mastí. Rovněž ženy si pilně obnovují svůj makeup laděný do červena. V obou případech jde o směs másla s práškem získaným drcením místních zoxidovaných hornin a pouštní hlíny. Jedná se o prostředek, který polonahé Himby účinně chrání před sluncem, větrem i chladem. Himbské ženy navíc do mastí s oblibou přidávají aromatické příměsi, jako třeba myrhu. A tak i přesto, že v místní suché krajině mají možnost se umýt jen velmi zřídka, příjemně voní. Prakticky celý život tak nosí pleťovou masku. Měl jsem možnost vidět jejich očistu u řeky Kunene. I starší ženy mají díky této permanentní ochraně pleti pod vrstvou masti obličeje téměř bez vrásek.

Muži odcházejí ven k ohradě a vyhánějí z ní několik kusů dobytka. Přes ramena si přehazují vahadlové tyče, na jejichž obou koncích mají zavěšené sbalené deky, jídlo, vodu a nástroje potřebné pro pobyt v buši. Pomalým krokem se vydávají za stádem. Opatrně před sebou ženou postaršího kulhavého býčka. I on představuje ve světě Himbů cennou položku.

Žádný Himba si nedokáže představit smysluplnou existenci bez dobytka. Všechno se tady okolo něj točí. Velikost stáda je symbolem bohatství a společenského postavení. Společnost Himbů je tradičně rozdělena na třídy muhona – respektované majitele početných stád, musjona - méně bohaté vlastníky a mutjimba– přezírané členy komunity, kteří nevlastní žádný dobytek a „musejí se hrabat v zemi, aby se uživili“.

Krávy Himbům poskytují mléko, zabíjeny jsou však jen při mimořádných událostech, jako je narození dítěte, „poskytnutí jména“ a iniciační obřady mládeže, uzavření manželství či smrt – bez rituálních obětí dobytka by nebylo možné tyto obřady vůbec uskutečnit. Himbové rozlišují 36 různých kategorií posvátného dobytka, z nichž musí mít každá rodina předepsané minimum. Jazyk Himbů je v mnoha ohledech chudý na výrazy, obsahuje více jak sto termínů pro barvy a rozlišovací znaky skotu.

Himbové patří bezesporu mezi nejlepší pastevce v Africe. Aby zajistili svým stádům dostatek potravy, stěhují se i desetkrát do roka. Počty jejich stád dnes rostou. Himbové však zažili doby, kdy byli tak chudí, že přežívali jen díky kozám. Tato nenáročná, přehlížená zvířata jsou pro ně důležitá i dnes. Protože nemají takový rituální význam jako dobytek, lze je zabíjet na maso či prodávat.

Himba znamená „žebrák“

Jméno Himba (správně v jednotném čísle OmuHimba a v množném čísle OvaHimba) dostali příslušníci etnické skupiny Tjimba-Hererů z dnešní Namibie, když byli nuceni pod tlakem bojovných Namů, kteří decimovali jejich stáda, uprchnout přes řeku Kunene do dnešní Angoly. Protože Namové zdecimovali jejich stáda a Himbové přišli do Angoly s prázdnýma rukama, nezbylo jim než žebrat o himba – jídlo a prostor k životu – u místního kmene Ngambwe. Chudí ale nezůstali dlouho. Jejich osud se změnil, když spojili síly s dynamickým mužem jménem Vita – „Válka“ (později byl známější jako Oorlog, podle překladu tohoto jména do afrikánštiny).

Vita se narodil roku 1863 v osadě Otjimbingwe ležící na řece Swakop. Jeho matka byla sestrou prominentního náčelníka Hererů Menasse a otec pocházel z kmene Tasana. Svůj domov v dnešní Botswaně opustil poté, co vstoupil do služeb známého afrického výzkumníka Fredericka Greena. Vita ještě jako mladík doprovázel svého otce a Greena na expedici do Angoly, kde se setkal s himbskými uprchlíky z Kaokoveldu. Na přelomu století pak portugalští kolonialisté prosadili Vitova otce do funkce náčelníka Hererů a dodávali mu zbraně a munici výměnou za pomoc při potlačování místních povstání. Vykonavatelem těchto krvavých expedic se stal Vita. Jako námezdní žoldnéři pod ním záhy začali sloužit i himbští válečníci, přilákaní vidinou bohaté kořisti. Během bojů nájezdníci zabírali tolik dobytka, kolik zvládali odehnat, a bohatství Himbů rostlo.

Vitovy mocenské ambice a loupežnické způsoby časem překročily únosnou hranici, již byli Portugalci ochotni tolerovat. Ti ho proto obvinili ze zrady a na jeho hlavu vypsali odměnu. Vita proto roku 1920 takticky překročil řeku Kunene zpět do řídce osídleného kraje Kokoveldu. Ukořistěný dobytek hnal s sebou. Zatímco ostatní Hererové z Vitova kontingentu zamířili do střední a jižní části kraje, Himbové v čele s Vitou si zvolili sever. Mnoho jich rovněž zůstalo v Angole. Vita dominoval v záležitostech Kaokoveldu až do své smrti v roce 1937. Jako himbský hrdina je oslavován dodnes.

Jihoafričtí vládci nově příchozím úředně zakázali volně obchodovat, pást dobytek i pěstovat a sbírat plané rostliny podél řeky Kunene. Vystavili je rovněž silnému vlivu misionářů. Himbové si přesto uchovali svébytnost a víru ve vlastní bohy, jimž dominuje velký starý muž – bůh Okuruwo. Jejich ženy na rozdíl od sousedních Hererů odmítly přijmout evropské sukně a haleny a dál svá nahá těla tvrdohlavě natíraly okrovou mastí.

Nové zkoušky přišly, když v 80. letech minulého století postihla Namibii válka a dlouhotrvající sucho. Himbové tehdy ztratili devadesát procent svých tak ceněných stád. Někteří znovu odešli do Angoly, část z nich se z nedostatku jiných zdrojů obživy nechala najmout do jihoafrické armády a bojovala proti partyzánům z hnutí za nezávislost Namibie.

Celé himbské klany se soustřeďovaly v nouzových táborech vybudovaných z lepenkových krabic, vlnitého plechu a plastových pytlů u města Opuwo a žily zde z dodávek humanitární pomoci. Tehdy se zdálo, že kultura Himbů definitivně zanikne. Pouto k dobytku a zvykům předků však bylo silnější. Když po deseti letech se do Kaokaveldu vrátil mír i déšť, Himbové opět vykročili do buše ve stopách svých prořídlých stád.

Padající vody

Pět stovek metrů široká síť paralelních kanálů a peřejí dlouhá 1, 5  kilometru. Himbové tomuto místu říkají Epupa - „Padající vody“. Největší z vodopádů je vysoký 37 metrů. Jeho vody s hlukem padají do hluboké temné prolákliny. Kapky voní tříště v jednom okamžiku dne vytvářejí nad vodopádem obrácenou duhu.

Scházím dolů pod vodopád. V době nízké vody zde mezi kameny vznikají malé vodní nádrže. Několik himbských žen zde provádí očistu a poblíž nich se koupe věnec dětí. Nádrže jsou totiž bezpečné před krokodýly. Na břehu jsou pohozené plastové kanystry. Ženy v nich později ponesou životadárnou tekutinu do svých vesnic kdesi ve vnitrozemí. Potkávám zde dvě svoje známé. Stopnuly si nás několik kilometrů před Epupou. Po jejich mastných červených drdolech nám uvnitř auta zůstaly fleky na kožence. Zpátky půjdou pěšky.

Epupa je zázračně chladivé místo v rozžhavené krajině. Jeden z himbských předáků Mutjinduika Mutambo o tom řekl: „Je to stejné, jako byste seděli ve stínu pod mopanovým stromem – řeka Kunene je pro nás velkým stromem, kde se my a naše zvířata můžeme skrýt, když je příliš horko. To je její krása.“

Namibská vláda chtěla na vodopádech postavit přehradu a zavlažit tak kraj po Kaokaveldu staletí dávený suchem. Vzpomínám si, jak jejich ženy v Kačině přepečlivě zachytávaly každou kapku vody, kterou jsme jim z našich kanystrů odlili před odjezdem. Voda je vzácná. Ženy z Kačiny pro ni musejí putovat do vzdálenosti šesti kilometrů. Přehrada by všechno změnila. Himbové s ní ale nesouhlasili. Proč?

Když namibská vláda v roce 1991 oprášila starou myšlenku z konce 60. let na výstavbu přehrady na vodopádech, nebyli kmenoví pohlaváři proti. Představovali si, že půjde o malou nádrž, která jim umožní v období sucha napájet dobytek. Až teprve postupem času začali chápat, o jak radikální změnu by se jednalo. Přehrada by přilákala nové lidi, kteří by obsazovali himbskou půdu, ohrožovali jejich dobytek. Zaplavila by jejich posvátná místa s četnými hroby předků, které hrají ústřední roli v jejich náboženských ceremoniálech a společenském životě. Třebaže je půda společná, přednostní právo na pozemky se odvozuje od délky pobytu na daném území. Když Himbové rozhodují, kdo může jako první zahnat svá stáda na nejlepší pastviny, ptají se: „Kolik předků jsi zde pochoval? Čí hroby jsou starší? – Vaše či naše?

Přehrada by znamenala vodu, ale zároveň ztrátu himbského způsobu života. Náčelník Hikuminwe Kapika tehdy prohlásil, že jestli se vláda pokusí přehradu na vodopádech Epupa vybudovat, Himbové proti ní budou bojovat „kameny a oštěpy“. Nakonec se jim ve spolupráci se zahraničními ekologickými aktivisty podařilo stavbě přehrady zabránit.

O kus dál proti proudu zaslechnu chraplavý zvuk motoru. Jedna z místních turistických kanceláří vyváží lodí na výlet skupinku turistů. V ceně je i piknik na pláži a návštěva některé z himbských osad při řece.

Porada

„Stát, dovnitř nemůžete! Jedná se tam!“ Na dvoře domu náčelníka Kapiky v osadě u vodopádů Epupa se shromáždila skupina předáků okolních himbských klanů. Už od rána rokují, popíjejí, rokují, popíjejí. Diskutovat mají o čem. Velká část jich zatím dává přednost tradičnímu způsobu života před pohodlím, ale i oni chápou nutnost změn. Své děti posílají do vládních škol, kde se učí hovořit anglicky, hospodařit a chránit přírodu. Založili si sdružení, která se snaží kontrolovat stavy divoké zvěře v Kaokaveldu a nebezpečně narůstající turistický ruch.

Stále více mladých lidí z himbských osad odchází za prací do Opuwa a jinam. Tohle město není žádný zázrak civilizace, ale jeho supermarkety, restaurace a bary dávají Himbům z buše možnost ochutnat zcela odlišný styl života. Oblíbeným místem jejich setkávání je Arsenal Bar. Vlastní ho jeden z jejich soukmenovců, kteří se dokázali úspěšně přizpůsobit městskému životu. Vedle Arsenal Baru vlastní ještě nejméně tucet podobných zařízení v okolí.

Mnozí Himbové ale tak úspěšní nejsou. Když nenaleznou práci, potloukají se po ulicích Opuwa, popíjejí laciný alkohol. Zřídkavým zjevem mezi nimi nejsou ani krádeže či prostituce. V Arsenal Baru tečou pivo a kořalka proudem.

Himbové dnes balancují na tenkém laně mezi tradičními hodnotami a modernizací. . Se četnými problémy, které jim přináší nová doba se potýkají tu s větším, tu s menším úspěchem. Jsou ale houževnatí. I v minulosti dokázali vytrvat, třebaže občas měli k jídlu jen kůže, na kterých spali.

K poledni už jsou pohlaváři rokující na dvoře náčelníka Kapiky povětšinou pěkně opilí. Jsem si jistý, že jejich ženy by to zvládly daleko rychleji a lépe. Jsou to tvrdé vyjednavačky. Při smlouvání o cenu zboží a služeb nám neodpustily ani cent.

Je večer. Na planině za Kačinou se rozhořel oheň. Rudé ženy Himbů u něj v divokém vytleskávaném rytmu tančí do 21. století.