Článek
Dnes prostě nutně potřebuje vypnout. Cloumá s ním bezmezný vztek. Sparta prohrála a její výsledky v lize jsou ostudné… Ke všemu manželka Alena zase neodbytně požaduje penízky pro jejich nepovedeného syna, který se vychytrale flinká na „studiích“ a bezohledně spoléhá na matčinu opičí lásku a pomoc. Po každém, většinou neúspěšném ročním studiu vyrazí do světa a… Užívá si! Říká tomu: -Poznávat svět a život! K tomu samozřejmě potřebuje od rodičů peníze, což doma spolehlivě končí zuřivou manželskou hádkou…
Pohled na spoušť, kterou v chalupě zanechala mládež po sobotním mejdanu pod synovým vedením, dostal Fandu až na dno jeho stresové odolnosti…
Odevzdaně posbíral do velkého plastového pytle prázdné láhve, vysypal a umyl popelníky a bez ohledu na chlad venku otevřel okna. Potom vyčistil krb a zatopil v něm.
Plameny olizující polena a praskání vlhkého dřeva pomalu vyvolávaly zlom v jeho náladě. Mysl se mu pomalu začala naplňovat klidem. Ve zbytcích nahromaděného vzteku vytáhl vysavač, vysál sedačky a křesla, utřel prach, vymetl drobky a nečistoty z podlahy. Potom zavřel okna, sedl si proti krbu a zahleděl se do plamenů. Z otevřeného ohně vždy dokáže načerpat sílu a rovnováhu, takže si to užíval i teď.
Po chvíli si uvědomil, že má neuvěřitelný hlad. Schválně si sebou nevzal nic k jídlu. Už léta srdnatě bojuje s obezitou, ale výsledky se nějak nedostavují. Moc nepomáhá ani to, že docela hodně sportuje. Nejméně dvakrát týdně tenis nebo squash, a ještě závodně bowling. K tomu celé týdny trápení dělenou stravou či jinými dietami… Jenže pak přijde jeden večer, kdy prožívá děsivá muka. To se nedokáže na nic soustředit. Třese jím nezvladatelná nervozita, dokud žaludeční křeče neutiší vším, co najde v lednici. Však také jeho 167 centimetrů a 120 kg výmluvně dokazují jeho vztah k jídlu. I teď byl na nejlepší cestě zahodit čtrnáctidenní mučení zeleninou a nadměrnou fyzickou námahou!
Aby zahnal touhu na jídlo, násilím přenesl myšlenky k právě probíhající manželské krizi. Sousedé o jejich vztahu hovoří jako o „italském manželství“. Jenže v poslední době jejich hádky gradují téměř do „Války Roseových“…
Alena dnes přišla se seznamem, co nezvedenému synovi nakoupit k Vánocům. Představovalo to víc jak patnáct tisíc! To Fanda rezolutně odmítl. Jenže Alena nehodlala spor vzdát jen tak. Rezolutně se postavila mezi Fandovo křeslo a televizní obrazovku, kde právě probíhal přenos důležitého utkání Sparty, a spustila monolog o nemožném tlustém lakomci, co šetří na vlastním dítěti.
„Jó, takhle výlet na nějaký přiblblý fotbal v Německu, na to máš peníze vždycky, že?“ křičela. Aby podtrhla význam svých slov, vypnula mu televizi zrovna při závaru v šestnáctce Sparty! To už nezvládl a vystartoval…
Oba teď budou týden cudně zahalovat v práci ruce i krk do dlouhých rukávů a roláků a schovávat stopy po škrábancích.
„Jednou mě ta tvoje lakota přivede do blázince,“ ječela. „Copak je normální nechat si vyměnit v bytě plastová okna, pak odmítnout práci zaplatit? Vymýšlet si neexistující závady, a nakonec firmě napsat, že nemáš peníze a šedesátitisícovou fakturu budeš splácet po pětistovce?! To mě fakt hanba fackuje! Ale že ke všemu škrtíš i na vlastní rodině, to už mě přivádí k šílenství,“ křičela na celý dům.
Na to nemohl mlčet: „Já prostě peníze nevyhazuju! To tys naučila synáčka, že rodiče za něj všechno vyřeší! Dvě střední školy jsem mu musel vyběhat, než se konečně dopachtil k maturitě!“
Nabral dech, protože mu přeskočil hlas do fistule: „A od tý doby? Začne studovat nějakou vejšku, po prvním semestru ho to přestane bavit a vyrazí poznávat svět… Kdyby si aspoň na to vydělal, nebo tam jel pracovat! Ale kdepak…! A já to mám zaplatit?! Proboha, vždyť má pětadvacet let! Víš, co by mi na to řekl můj táta? Synu, sbal si svoje ovoce do rance a táhni! Přijdi, až se budeš umět postarat aspoň o sebe!“
„No samozřejmě! Tvůj tatík už dlouho nebyl naším tématem. Nerudný pán, co udřel dvě manželky! Ještě dnes se třesu, když tam máme jet, protože si pak si ještě dva dny šlapu po rukou, jak je mám vytahané,“ kontrovala.
Raději práskl dveřmi a vyrazil na chatu, aby zabránil dalšímu stupňování domácího násilí. Má ji pořád docela rád, ale pro tu její nekritickou mateřskou lásku by ji někdy zabil. Často s obavami přemýšlel o budoucnosti jejich vztahu, protože jak už dávno pochopil, ona se nezmění. A jestli, nedej pánbů, jednou přijdou vnoučata?! To už s ní nebude vůbec k vydržení. Celý svět se jí scvrkne jen na potřebách a pohodlí těch uřvaných prcků…
Hlad už doopravdy začal být trýznivý. Chvíli srdnatě bojoval s pokušením zajít do blízké hospůdky.
-Ne! Něco sakra vydržím, ne? Musím shodit do toho hezkého světlého saka, ve kterém se tolik líbím Jarce, vzpomněl s něhou na přítelkyni, s kterou se už pár měsíců vzájemně utěšují od všech bolestí všedního života.
Vstal a s pocitem naprosto zbytečné činnosti otevřel lednici. Jeho předtucha byla správná. Lednice zela prázdnotou, jen na spodní polici se ze strany na stranu koulela plechovka Plzeňského piva. Pro pořádek ještě otevřel dvířka mrazícího výparníku… A hele! Z rozbaleného staniolu se na něho smála sotva načatá tabulka čokolády! Nezaváhal ani sekundu. Všechno dokáže vydržet ale čokoláda, navíc rozbalená, porazí jeho dietní snažení naprosto spolehlivě.
Vzal čokoládu i pivo pohodlně se usadil, a s myšlenkou, -když do pekla tak na pořádném koni, zhřešil… V mysli se mu postupně rozhostil příjemný smír.
-Není nad to, když člověku nekručí v břiše! A co! Odpočnu, pak zajdu do hospody na tlačenku. I nějaký pivo naliju do hlavy! Aspoň se mi bude dobře spát, liboval si.
Později si nedokázal vzpomenout, jak dlouho to příjemné rozjímání trvalo. Pamatoval si až okamžik, kdy se proti němu rozběhl krb! Instinktivně si dal obě předloktí před obličej a očekával nejhorší. Jenže krb do něho nenarazil. Přistál v rohu místnosti a škodolibě se na něho šklebil pokřiveným ohništěm. Zmateně pohlédl z okna a strnul: Vzrostlé břízy pod oknem začaly chodit do kolečka! Chtěl se zvednout z křesla, ale náhle neměl sílu. Nohy i ruce měl úplně bezvládné. V obličeji, v rukou i nohou cítil podivné mravenčení…
-Mrtvice, uvědomil si zděšeně. -V pětapadesáti? Na to mám snad ještě čas, ne?! Jenže, kdo z nebožtíků měl všechno v životě vyřešeno a dokončeno?
„Do pldelle,“ -pokusil se zaklet nahlas. Ale ani ústa ho neposlouchala. Nemotorně nahmatal v kapsičce košile mobil. Ze všech sil se snažil, aby mu nevypadl z neposlušných rukou a vyťukal číslo domů.
„Ano, Fando? Už ses uklidnil?“
„Alli, je se mnou zzle!“
„Zas nějaká finta, že?“
„Nné. Ffakt,“ zachropěl.
„Kde seš?“ V hlase měla opatrnou podezíravost.
„Ttaddy v kle-kše-ssle!“
„Ty ses opil, že jó?“
To ho nadzvedlo, až se zpotil. „Tak ssi polib, no“ zařval, kolik byl schopen.
Ten rozhovor ho úplně vyčerpal. Zavřel oči a snažil se uklidnit všechny biologické pochody v těle…
Neměl tušení jak dlouho, tak seděl. V hlavě mu však stále dokola blikala myšlenka, že musí někam zavolat! V náhlém procitnutí mysli vyťukal 155.
„Záchranná služba. Jak vám mohu pomoci?“ ozval se klidný, příjemný hlas.
„Nnemmužu muvit. Aasi mmam mltvici.“
„Uklidněte se a řekněte mi jméno, příjmení a kde jste!“
První část dotazu ještě zvládl, ale adresu nebyl schopen vyslovit.
„Zzahl.. kolonie sttopet…“
„Je tam někdo s vámi?“
„Nneé.“
„Pokuste se mi říci pomalu ještě jednou číslo vaší chaty. Jinak vás nenajdeme.“
Znovu se zmobilizoval, ale číslo nedokázal vyslovit. Když típnul mobil, uvědomil si, že komolil číslo popisné ulice, kde bydlí, a ne číslo chaty. Neměl sílu znovu tam volat a opět upadl do letargie, ze které ho probralo vyzvánění mobilu.
„Seš na chatě?“ zajímala se Alena.
„No a co?“ vyjel a zjistil, že už je schopen malinko souvisleji mluvit.
„Nic, jenomže mi právě volal jeden z kamarádů našeho Míru, jestli jsme nenašli v ledničce čokoládu. Tak jsem Mirečka podrobila výslechu! V té čokoládě je marihuana či co! A hodně!“
Fandovi se zatmělo před očima. „Tak to je v ppikách! Já si vvolal záchlanku!“
„Tak je honem odvolej a něco si vymysli! Jedu tam!“
-Toho hajzlíka tentokrát rozmáznu jak namočený hajzlpapír, zuřil na nezvedeného syna. V duchu už viděl reportáž v novinách: Zfetovaný vysoký úředník krajského úřadu musel být hospitalizován ve fakultní nemocnici…!
-Jsem nadosmrti vyřízenej! O slušnou práci už nezavadím! A důchod strašlivě daleko, zoufal si.
Beznadějnost situace ho vybičovala k činnosti. Rozhýbal svaly v obličeji a znovu vytočil 155.
„Dobrrý den madam. Tady llump co vás přřed chvílí volal. Zbytečný ppoplach. Jen troška alkoholu a větry. Vvíte, já jsem trošku hy…hypochon…! Zkrátka se moc ssleduji. Omlouvám se. Pprosím, ať nikam nejezdí…“
„To nepůjde, pane. Už vyjeli a víc jak čtvrt hodiny vás hledají v chatové kolonii!“
„Klásná paní, uudělejte kouzlo. Já jsem jjenom ppřiopilej tllouba, co si pořád měří tlak a otrravuje všechny rýmečkami a svalovými namoženinami.“ Strašlivě se snažil, aby se nezakoktal a bylo rozumět.
„Znovu vám opakuji, že to nejde! Musí vás vidět lékař. A upozorňuji, že blokujete tísňovou linku,“ ukončila hovor nakvašeně.
Venku zastavila modře blikající sanitka. Fanda nemotorně vstal, před zrcadlem si propleskal tváře, nasadil v obličeji porostlém prošedivělým strniskem co nejdobromyslnější výraz a nejistým krokem vyšel ven.
„Jé, vy jste prřeci jen ppřřijeli?“ zvolal a sledoval co se děje v kabině sanitky. Lékařka v červené kombinéze rozčileně mluvila do telefonu, potom vyskočila z kabiny, práskla dveřmi a rázně nakročila k Fandovi.
„Pan Mařec?“ vyštěkla.
„Krrásná dámo, jsem to já, kdo z děsné ssebestřřednosti vás zavolal. Ale jak kkoukám na vaší kkrásu, absolutně mě to nnemrzí. Klidně na mě volejte policii! Teď toho zločinu oprravdu nnelituji. Stojí mi to za to!“ Monolog oddeklamoval docela dobře, ale vysílil ho však natolik, že se musel chytit branky.
Nekompromisnost lékařky přece jen trochu změkla.
„Prosím vás máte alespoň kartu pojištěnce?“
Neohrabaně sáhl do náprsní kapsy saka pro peněženku. Zaznamenal však, že jeho lichotky u lékařky nalezly sluchu, a tak jí nedal vydechnout. V pubertě mu táta vštěpoval myšlenku, že když se zalichotí nepěkné ženě, vždycky je to úspěch. Jenom se to musí udělat přesvědčivě…
Zmobilizoval tedy další síly a pokračoval:
„Nechte to tak, prrincezno! Prrosím! I když je prravda, že kdybych věděl, že službu má tak nádherrná dáma, volal bych už dávno. Bezpochyby! Víte, já moc nepiju, ale když se mi zzadaří jako dnes…! A k tomu potkám tak nnádherrnou ženu… Já, já… Jsem prřipraven s vámi jet na záchytku!“
To už se bavil i řidič sanitky a povzbudivě na Fandu zamrkal. Lékařka ho vzala za zápěstí a profesionálně se mu podívala do očí.
„Mám se ssvlíknout?“ nabízel Fanda.
„Není třeba, ještě se mi nachladíte!“ Vytáhla nějaké složky, které měla zasunuty za bundou a něco do nich začala vypisovat.
„Potřebujete něco, paní doktorko?“ Zavolal řidič od sanitky a v ruce držel objemnou lékařskou kabelu.
„Není třeba,“ odsekla a k Fandovi dodala shovívavě: „Proč tohle děláte, člověče?“
„Nekonečný ssmutek, krrásná dámo! Skoro ttřicet let pracuji, o všechny kolem jsem se ppostaral a sám stále nejsem na řřadě, něco v životě užít! Tak mě občas ppřepadne děsivý ppocit, že bych se toho ppříjemného dožít nemusel,“ užíval si Fanda, že pomalu mohl zase artikulovat.
„Hm! Takže teď se pořádně prospěte! Příležitostně si s tímto zajděte do lékárny. Až vás zase přepadne ten smutek, vezměte si jednu tabletu. A hlavně bez alkoholu…! Nebo mi zavolejte, na receptu je moje číslo.“
Fanda pochopil, že v tom případě už sotva půjde o vyšetření.
„Krásná pprincezno, ani netušíte, jjak jste mi pomohla. Jjsem vám nesmírně zauzzlován! Určitě se ozzvu…!“
„No, jak jsem řekla, spát! Nashle!“
Fanda počkal, až sanitka odjede a téměř na konci sil se vrátil do chalupy. Nesmírná úleva z odvrácené existenční krize a ostudy ho fyzicky vysílila natolik, že cestou ke křeslu už se mu docela třásly nohy.
-Nu což, bojuj Fando! Krasavice to zrovna není, ale krásný ženský jsou pro chlapy bez fantazie, vzpomněl na oblíbené tátovo rčení. S tou myšlenkou tvrdě usnul.
Ani příjezd manželky vystrašené z případné ztráty živitele ho neprobudil…
