Článek
Paťulínek
Honza už hodnou chvíli sledoval měnící se číslice na displeji budíku.
Dnes je pátek, Paťulínek! Den, který pravidelně tráví odpoledne i noc s Blankou. Dnešek je však obzvlášť výjimečný. Vzal v práci volno, aby mohl splnit přání Blančiny maminky. Důležitější ovšem je, že si tím s Blankou podstatně prodlouží společně prožitý čas…
Oba mají za sebou nepovedená manželství, ze kterých vyšli s nehezkými traumaty a závazky. I díky tomu si dovedou vážit toho co je spojuje ale také se zavčas vyhýbat případným nedorozuměním a konfliktům… I díky tomu všechny pátky v poslední době patří k nejhezčímu, co Honza prožívá.
Pracují spolu v jednom úřadu. Nijak netají svůj vztah, ale ani se s ním zbytečně nepředvádí. Vlastně, když se to tak vezme, lze jejich vztah vtěsnat právě do tohoto dne v týdnu.
Honza po rozvodu směl zůstat bydlet v přízemní garsonce rozlehlé vily exmanželky. Není to od ní projev vstřícnosti, jen prostá vychytralost. Chce, aby se podílel na výchově a péči o jejich autistického syna a ona tím ušetřila za ošetřovatelku. Je marketingovou manažerkou významné politické strany, takže je často na služebních cestách. Ovšem Blanku nesnáší, takže se tady scházet nemohou, na což bedlivě dohlíží ex-tchýně.
Ani Blanka to nemá jednodušší. Její manžel, významný developer, se po deseti letech jejich manželství zbláznil do mladé kolegyně a nemilosrdně manželství rozbil. Blanka neměla sílu na dlouhé soudní rozvodové tahanice, a tak si sbalila své věci a odstěhovala se k mamince. Přestože její postup manžel velkoryse ocenil, odnesla si ze vztahu velkou nedůvěru k mužům. Z počátku jejich poměru se Honza hodně napřemýšlel, jak se mu podařilo tuto její skepsi udolat. Možná mu pomohla její maminka, se kterou jednou přišla na firemní večírek. Honza se jim celý večer věnoval a maminku si naprosto získal. Celé to dospělo až k současnosti, kdy jim maminka toleruje strávit společný večer i noc v jejím rozlehlém bytě…
Dnešek je však neobyčejný. Maminka se rozhodla navštívit svoji druhou dceru, která žije ve Vídni. S Blankou ji mají odvézt na nádraží do Přerova odkud jede přímý vlak do Vídně. Na celý víkend! Takže… Se opravdu rýsuje neobyčejně příjemný víkend…
Vstal, připravil si snídani a pak se zavřel v koupelně. Pečlivě si vybral košili i kravatu, protože moc dobře ví, jak Blančina máma si potrpí na upravenost muže…
K jeho překvapení obě ženy již nervózně čekali před domem.
„Musíme si pospíšit, Jeníku! Počasí dnes cestování moc nepřeje a do Přerova to je dvacet kilometrů,“ pobízela ho maminka, když ukládal zavazadla do kufru auta.
Jen vyjeli z Olomouce na Přerov musel jí dát za pravdu. Na krajinu padla neskutečná mlha. Sotva viděl pár metrů před sebe. Musel jet pomalu a většinou na koncová světla auta před sebou. K nádraží dorazili jen pět minut před odjezdem vlaku a jako naschvál tam nebylo kde zaparkovat.
„Jděte k vlaku, já někde zaparkuji a přinesu bágly.“
Podařilo se mu zaparkovat v nejbližší ulici. Vytáhl zavazadla z kufru a spěchal k nádraží.
Blanka na nástupišti, dávala mamince pokyny k setkání se sestrou na vídeňském nádraží a viditelně se jí ulevilo, když ho uviděla. Chvatně nastoupil zvedl kufr do zavazadlového prostoru, když v tom mu zatrnulo! Ozvalo se zasyčení pneumaticky ovládaných dveří vagonu a vlak se začal rozjíždět. Přes okno ještě zahlédl vyděšený Blančin obličej. Rychle otevřel okénko a hodil jí klíč od auta. Pak sáhl do kapsy saka pro mobil, aby jí vysvětlil, kde auto odstavil ale strnul! Mobil nechal v přihrádce auta.
„Do pr… kenný ohrady?“ zaklel a ohlédl se provinile po mamince. Ta se však situací bavila a velkoryse mu podala svůj mobil. Stručně Blance vysvětlil, kde zaparkoval, vrátil mobil a zničeně se sesunul na sedadlo. Uvědomil si, že vlak má další zastávku až v Břeclavi, že nejen mobil, ale doklady s peněženkou a platebními kartami nechal ve skříňce pod palubovkou auta. A v malé peněžence v kapse saka má jen hotovost, která sotva bude stačit na jízdenku domů do Olomouce! A požádat Blančinu maminku, aby mu potřebnou částku půjčila…? To by mu hrdost nedovolila!
Vyšel z kupé, aby ji nechal telefonovat s Blankou. Ani trochu mu nebylo příjemné, že se ženy celou situací náramně baví.
Z vedlejšího kupé vyšel průvodčí a Honza pochopil, že jeho problémy se stupňují. Rychle se přesunul tak, aby maminka nemohla vidět jeho trapnou diskuzi s průvodčím. Několika stručnými větami se pokusil vysvětlit svoji situaci. Průvodčí byl asi stejně starý jako Honza. Vlídný a věcný.
„Dobře pane. Mohu vám vystavit jízdenku do Břeclavi a zaplatit můžete platební kartou,“ připravil si tašku na řemenu přes rameno.
„No to nemohu. Moje peněženka i s doklady jsou v autě u nádraží v Přerově.“
„A ta paní v kupé? Říkal jste, že je to vaše maminka. Může vás založit ne?“
„Není to moje máma! Je to moje stínová tchýně! Tedy maminka mojí přítelkyně! A v žádném případě ji nepožádám o půjčku. Nechci pak poslouchat řeči, jak mě vytáhla z maléru! To na mě raději zavolejte v Břeclavi policii…!“
Průvodčí na něho chvíli vážně hleděl, ale jeho pohledu byla jistá účast. Pak si posunul služební tašku zase dozadu: „Dobře, pane! Ale jestli je ve vlaku revizor, neviděl jsem vás. Do Břeclavi je to ještě hodinu, tak příjemnou cestu,“ prohlásil tiše a přešel do dalšího vagónu.
Celou tu hodinu Honza seděl jako by měl opruzenou zadnici. Ovšem tvářil se, že poslouchá maminčiny plány, co všechno se chystá ve Vídni navštívit. Když vlak v Břeclavi konečně zastavil, zhluboka si oddechl. Počkal na nástupišti, aby mamince zamával, ta však ještě stále měla u ucha mobil. Než se vlak rozjel otevřela okno: „Mám vám vyřídit Jeníku, že Blanka dojela domů v pořádku, ale že musela zaplatit pokutu za špatné parkování…!“
Honza si uvědomil, že ve zmatku zaparkoval těsně před přechodem pro chodce a v duchu sprostě zaklel.
„A užijte si hezký víkend, Jeníku,“ zavolala.
Měl vtíravý pocit, že v jejím hlasu slyší ironii.
U pokladny v nádražní hale zjistil, veškerá hotovost mu stačí pouze na osobní vlak, a to jen dvě stanice před Olomoucí. Takže ho čeká další černá jízda. A nejbližší vlak jede až za dvě hodiny! Odevzdaně se posadil do strohé čekárny a snažil se v sobě vydolovat alespoň nějakou trpělivost.
V čekárně podřimovalo jen pár lidí. Poklidnou pohodu náhle narušil příchozí pár. Divoký zarostlý obličej muže a neupravenost ženy napovídaly, že zřejmě patří k místním bezdomovcům. Patrně byli tady již známí, protože všichni čekající spěšně místnost opustili. Honza však nemínil dvě hodiny trávit chůzí v nádražní hale a zarputile se snažil myslet jen na příjemné věci, které ho čekají.
Ti dva se hlasitě hádali. Žena plačtivě vyčítala partnerovi, že jí nechce dát peníze.
„Neotravuj pořád a postarej se sama, vyžírko jedna,“ odbyl ji chlápek a zachumlal se do vatované pracovní bundy.
Žena si utřela slzy roztřepeným rukávem, a odvážně se vydala k Honzovi.
„Mladý pane, víte, já žiju na ulici… Neměl byste pro mě nějakou korunku? Víte, mám cukrovku a nutně potřebuju něco sladkého. Třeba kolu…“
Přistoupila k němu hodně blízko, takže Honza z jejího dechu ucítil odér piva a nemytého těla.
„Bohužel jste na špatné adrese, milostivá paní. Sám bych momentálně potřeboval půjčit,“ odbyl ji chladně.
Přítel ženy se probral z letargie, vstal a hrozivě se postavil před Honzu: „Cos to řekl ty snobácký prase?“ zařval výhružně.
„Jen to, že momentálně nemám žádné peníze!“
„To nemyslím! Ale to jaks ji oslovil. Tohle je naše Anička! Žijeme tady na nádraží tři a ona se o nás stará, chápeš?! A ty si z ní nebudeš dělat srandu, masňáckej dobytku!“ řval chlápek.
Honza se pokusil vstát, ale to už nestihl. Znenadání dostal ránu přímo pod pravé oko. Na chvíli se mu všechno rozplynulo. Jen jako z dálky zaslechl nekompromisní hlas příslušníka policie od dveří čekárny: „Co se to tady děje?!“
„Dobře, že jdete šéfe! Tady ten chlap napadl naši Aničku! Musel jsem se jí přece zastat,“ vzal ji majetnicky kolem ramen.
„A jak vás napadl?“ pohlédl policista na ženu.
„Řekl mi, milostivá paní,“ prohlásila nesměle.
„Jo! Takovej zazobanej šmejd si nebude z naší Aničky utahovat jenom proto, že je bezdomovec…“
Druhý policista odvedl Honzu do haly a požádal ho o občanku. Honza pokrčil rameny a odevzdaně mu popsal anabázi, kterou dnes prožil.
Policista se tvářil neutrálně. Patrně už slyšel divočejší historky. Teprve když si vysílačkou ověřil Honzovu identitu zatvářil se o něco přístupněji.
„Dobře. Teď k tomu, co se tady přihodilo. Můžete mi to popsat?“
Honza k tomu potřeboval tři věty. „Ostatně, můžete si to ověřit. Všiml jsem si, že v čekárně jsou kamery,“ dodal.
„To udělám! Koukám, že vám to oko pěkně otéká… Takže vám teď zařídíme vyšetření v nemocnici. Můžete mít i otřes mozku! A ty dva odvezeme na služebnu k výslechu. Už jich tady máme tak akorát! Neustále jsou s nimi problémy.“
Trvalo hodnou chvíli, než policistu přesvědčil, že žádné vyšetření nepotřebuje a trestní oznámení nechce podat…
V zrcadle na WC pak zjistil, že monokl pod okem nebude až taková banalita, jak policistovi namluvil. Namočil si kapesník, aby alespoň zraněné místo chladil.
Po příjezdu vlaku našel téměř prázdný, nevytopený vagon a usadil se v jeho koutě za dveřmi. Snažil se být neviditelný.
Jenže dnes na neviditelnost mohl zapomenout. Sotva se vlak rozjel, vedral se z chodby do vagónu starší, mírně obézní pán s dobrosrdečným úsměvem, velkou kabelou a s demižónem.
„A tož sednu k tobě, synku, co? Aspoň nám ta cesta trochu uteče.“ Nečekal na svolení a mezi sedadla natahal svoji bagáž.
Pak už ústa nezavřel. Honza se dozvěděl, jede do Olomouce na oslavu synových padesátin. Odněkud vytáhl plastovou láhev od koly, dva kelímky, přitom neustále mluvil.
„Tož nedělé fóry a okoštuj! Moja výroba. Takové Rýňák eště neměls v hubě!“ nedbal na Honzův nesouhlasný výraz.
Když Honza sundal obklad z oka, aby se napil, strejda zpozorněl. „Nó?! Pěkné monokl! Teda, eště není zralé, ale dozraje do modra, neboj! Leda by sis na to dal obklad ze slivovice. Jenomže keré blázen by lil slivovicu na obklad…?! Narazils na zaťató ruku, co? Určitě kvůli nějaké babě! Jó kamaráde, baby só pěkné koníček pro chlapa. Enom ty následky…! Ale aj tak to většinó stojí za to. Co povíš…?“
Strejda se odmlčel jen aby se napil. A dělal to rozvážně. Jako by se s vínem v ústech mazlil. Honza ho napodobil, čímž si vysloužil uznalý pohled…
V Olomouci už měl pěkně „naváto“, ale na jeho spolucestujícím nebylo nic znát. Pečlivě vytřásl zbytky z láhve do kelímků: „No jo, všechno dobré má svůj konec. Ale co, aspoň sa člověk može těšit na něco dalšího, ne?“ prohlásil vesele.
„Já už nemůžu. Víno je opravdu skvělé, ale už jsem nasátý jako houba. Netrefím ani do tramvaje,“ pokusil se Honza bránit.
„Žádné problém. Na nádraží mě čeká syn s autem, hodíme ťa dom. S napuchlú hubú bys v tramvaji stejně akorát vystrašil děcka! Tak směle do toho,“ pozvedl kelímek…
Blanka na něho civěla jako na přízrak. Mlčela. V tom pohledu bylo vyčítavé zklamání, smutek ale… Snad i malinko soucitu.
Odevzdaně svěsil ruce: „Jo, vidíš dobře, Blani. Jsem opilý, zmlácený, hladový a prochladlý! Podělal jsem to! Přitom jsem se na tento páteček tolik těšil… Jenže… Nějak se mi to vyškublo,“ artikuloval ztěžka.
Mlčky ho posadila do pohovky v obýváku a přinesla kousky ledu v mikrovlnném sáčku na chlazení monoklu. Po chvíli přece jen promluvila: „Nevím, jak ti to říct, ale tvoje trápení dnes ještě nekončí… Protože… Jsem dostala RADOVÁNKY…!“
