Článek
Odpuštění
Adama má Michal rád. Není to sice kdovíjak skvělý muzikant, hraje obstojně na basovou kytaru a při některých instrumentálkách zahraje na pozoun nebo trubku. Jenže bez srdce a fantazie. Prostě přesně to, co přečte v notách. Zato má jiné přednosti pro kapelu nepostradatelné. Má elektrotechnickou průmyslovku, takže rozumí všemu, co se týká ozvučení a hlavně – vůbec nepije! Takže mu zůstala i funkce řidiče pro přepravu nástrojů a potřebného vybavení. A navíc je svobodný, takže se může s Michalem podělit i o všechny provozní záležitosti kapely.
To, že je Adam dosud svobodný není zapříčiněno jeho orientací nebo vybíravostí, naopak, velmi touží po trvalém vtahu a rodině. Při jejich vystoupení se mu občas podaří dostat nějakou fanynku do postele, ale nikdy to nemá nějakou budoucnost. Jako dítě si totiž způsobil na kole ošklivou zlomeninu nohy. Přes řadu operací však na jednu nohu poněkud napadá. Možná i to ženy nakonec odradí. Michal to nechápe, protože je to jinak čestný svědomitý, a hlavně zabezpečený člověk. A skvělý kamarád.
-Ženy prostě nerozumí svýmu štěstí. Takovej chlap by ženskou na rukou nosil, pomyslel si Michal.
Raději se rozhlédl po dvoře a interiéru zrestaurované restaurace, která se dnes slavnostně otevírá. Musel uznat, že majitel má vkus. Nepřeplácaný interiér, funkční nábytek, francouzská okna na dvůr, všude květináče a stylová dlažba. Na dvoře pohodlná plastová křesílka, stoly se slunečníky a hajzlíky, kam je radost zajít. A to ještě nedávno to tady očurávali ochmelkové…
„Hezký, co?“ přistoupil k němu Adam.
„To jo, jenom jsem zvědavej jestli se to udrží. Kolem sice vede frekventovaná cyklostezka, takže tady v létě to asi půjde. Ale pak? Ano, hned vedle je sídliště, ale i tak je odvaha takový podnik tady otevřít! Po tom podělaným kovidovi lidi raději seděj doma u televize s lahváčem. I když nechápu, na co v tý bedně koukají… Já už na televizi nekoukám ani na Silvestra,“ mudroval Michal.
Spolu s Adamem se vrátili do lokálu k ostatním členům kapely.
„Takže, pánové, dnes bychom se měli pořádně předvést. Majitel má v úmyslu tady pořádat taneční večery a rád by nás angažoval. Takže opatrně s pitím, ať si nás vybere.“
„Nám to říkat nemusíš! Tondovi, ten tu ještě není. Leje do sebe všechno, co mu, kdo poručí a když o něj projeví zájem pěkná baba, spolehlivě prošvihne nějakej nástup. On tomu říká improvizace! Ale ty nervy, než ho zase chytneme. Hlavně ať nevyjede po nějaké přítelkyni některého z přítomných bafuňářů a neskončí to fackami, jako nedávno,“ prohlásil bubeník Bláha.
„Tondu si dnes pohlídám sám! A za půl hodiny začínáme, tak ať jste ready!“ ukončil Michal debatu.
Vyšel na dvůr a vzadu u živého plotu si zapálil. -Taky bych už toho blbého kouření měl nechat, pomyslel si. Helena kouření nesnáší, protože má nemocné průdušky… V poslední době však kouření není jediným problémem v jejich vztahu. Po deseti letech manželství se náhle ocitli ve vleklé manželské krizi… Snad z jednotvárnosti života nebo z pocitů vzájemného nedocenění…? Michal se zoufale snaží vztah zachránit jenže se mu to moc nedaří. Helena je čím dál víc chladná a odtažitá…
Otráveně típnul cigaretu a vydal se zpět k ostatním. Všichni si již ukázněně uzpůsobovali svoje místa na pódiu. Dokonce i Tonda ještě celý uřícený zkoušel mikrofon, něco kloktal a odkašlával si.
„Michale, ty seš tady?“ podivil se upřímně, když ho spatřil.
„Kde bych měl být?“
„No, že jsem viděl tvůj auťák podivně zaparkovanej dole u motorestu na Trnkové… Napadlo mě, že tě opustil cestou sem…“
V tom někdo mezi muzikanty zakašlal a Tonda zmlkl. Uvědomil si, že se už nějakou dobu povídá o sympatiích kapelníkovy manželky k jistému spolupracovníkovi.
„Ale asi nebylo tvoje auto,“ snažil se situaci rychle zamluvit Tonda.
Michal však již neposlouchal. Zasyčel na Adama, aby to vzal za něho, vzal si klíče od dodávky a vyběhl z restaurace.
Bláha na buben zabubnoval pár taktů smutečního pochodu a prohlásil:
„Zrovna ty, okresní samec bys v těchto věcech měl mít rozum, troubo!“
„Pánové, jsem vůl a zasloužil bych pár facek,“ zasténal Tonda, aniž si uvědomil, že má před sebou zapnutý mikrofon.
„Může být, jsem k dispozici,“ zahalekal obtloustlý a upocený chlápek od nejbližšího stolu.
Nějakou dobu pak hráli bez Michala. Kromě Adama skoro všichni občas prohlašují, že by kapelníka dokázali nahradit, ale takovéto situace dokazují prostoduchost takového tvrzení. Chybí jim cit pro okamžik, kdy je třeba vybrat tu vhodnou sérii či skladbu a nevtíravě a stručně ji uvést. Tondovi, který převzal uvádění se ulevilo, když si nový majitel od něho převzal mikrofon, všechny hosty přivítal a pozval je k občerstvení u švédského stolu.
Vtom z podia, přes hlavy hostů uviděl ze dvora vcházet Helenu. Byla krásná uvolněná a vyrovnaná. Skrz francouzské okno zahlédl před restaurací i auto, kterým přijela a bylo to zcela jistě to, které viděl před motorestem. V ženách a automobilech se Tonda málokdy mýlí.
„Kde je Michal?“ zeptala se Tondy, ten však předstíral, že něco naléhavě hledá v mobilu.
„No tak, slyšíš mě?“ přidala na hlase.
Polekaně zvedl pohled: „Jó Michal…? Odejel něco nutného vyřídit… Hned bude zpátky!“
„Nutného jó?“ zrudla najednou. „Máte mě všichni za pěknou kravičku, co? Myslíte, že nevím, kam s tou vaší dodávkou vozíte ty svoje kalupinky?“
Tonda na ni nevěřícně zíral. Ještě před chvílí byla v podezření, že na ni praskne nevěra a ona v mžiku mistrně obrátila pozice. Trapnou situaci vyostřil Michalův návrat. Tondovi věnoval pohled, který říkal: -Tohle si ještě vyřídíme, debile!
Helena mu však nenechala prostor k vysvětlování: „Doufám, že sis aspoň dokonale srovnal hormony!“ zasyčela tiše.
„O čem to mluvíš?“ znejistěl.
„Tak se pochlub, kdes dosud byl?“
Michal nechtěl trapnost situace umocňovat záchvatem žárlivosti, která ho posedla Tondovou informací.
Jenže Helena pochopila, že teď už nemůže polevit. „No, co! Jak myslíš!“ řekla výhrůžně a vyrazila k autu.
Michal ji chtěl zastavit, ale cestu mu zastoupil majitel restaurace: „Míšo, začněte už hrát, nebo mi hosti sežerou i všechny pulty…“
„Klídek, Michale, radši něco sněz,“ podal mu Bláha tácek s řízkem a krajícem chleba. „Na manželský krize je nejlepší jídlo, věř zkušenýmu, já byl ženatej dvakrát!“
„Jó, a proto se do toho ženeš po třetí, co?“ ukázal Michal pohledem ke stolu muzikantů, kde se rozpačitě culila bubeníkova nová známost.
„To víš, jsem prostě měkkej… A on ten začátek je vždycky tak krásnej,“ zasnil se.
Zbytek vystoupení Michal strávil jako v horečce. Všechno mu připadalo nějak zvláštně vzdálené. Až po poslední skladbě nabyl vědomí: „Pánové, Tonda! Může mi někdo říct kam ten kretén zmizel?“ rozhlédl se krvelačně.
Všichni mlčeli jen Adam ukázal očima směrem k WC. Michal tam odhodlaně vyrazil.
Dveře na toalety byly pootevřené a zevnitř byl slyšet vzrušený hovor…
„Ale já s vaší manželkou vážně nic neměl! Ani ji neznám…“ slyšel vyděšený Tondův hlas.
„Mlč! Nastražil jsem si doma kamery!“ zněl silný autoritativní hlas.
„No dobrá! Tak co chcete? Vymlátit mi zuby a rozbít nos? Poslužte si!“
„To nebude třeba!“
„Takže?“ nabíral rovnováhu Tonda.
„Hele, já Lucinku moc miluju. Dobře vím, že má o čtyřicet roků míň a že na mě vidí jenom moje prachy. Prostě jsem si ji koupil a nestydím se za to. Ale stal jsem se na ní závislý. Potřebuji ji k životu, nemůžu si pomoct. Jenže z ní kape temperament v kostkách a příroda prostě chce svoje… A já už jaksi… Prostě ji nemohu nechat strádat… A nesnesu, aby vyhledávala chlapy na internetu nebo někde v barech, když jsem z domu… Takže, odedneška když ti zavolá, dáš se do pořádku a naklušeš! A uděláš všechno, co bude Lucinka chtít! Když bude spokojená, dostaneš při odchodu bankovku s Masarykem! Říkám to dost jasně?“
„Si děláte srandu?“
„Ani náhodou!“
„Co když odmítnu?!“
„To špatně chápeš hochu! Tohle není žádost, ale příkaz! A nechtěj abych tě musel nutit! Ale myslím, že to nebude potřeba, protože co by za to někdo jiný dal!“
Michal pochopil, že se rozhovor za dveřmi končí, tiše vyklouzl až na dvůr, sedl si jednomu stolku a zapálil si. Po chvíli si k němu mlčky přisedl i Adam.
Z chodby od záchodů vyšel obtloustlý starší chlap s nepřirozeně černě nabarvenými řídkými vlasy. Na krku se mu lesklo několik zlatých řetězů.
„Zdravím vás, umělci!“ zamával k jejich stolu. „Skvělej večer. Možná budu mít pro vás kšeft. Uvidíme,“ usmál se povýšeně a vyšel na ulici, kde ho čekalo velké černé auto.
„Ty ho znáš?“ ozval se Michal.
„Ty ne? Říká si obchodník s nemovitostmi. Ale má pěkně dlouhé prsty a v hrsti i pár politiků. A má kolem sebe vždycky nějakého bouchače…“
Jeho výklad přerušil příchod Tondu. Patrně na záchodě strčil hlavu pod vodovod, protože měl mokré vlasy a promáčenou košili. Předklonil se a dlaní si vytřepal vodu z dlouhé hřívy. Když je uviděl, trochu nejistě k nim přistoupil: „Kamarádi, dovolte abych se představil. Blbec!“ Obřadně se uklonil a odešel.
„Co to bylo? Rozumíš tomu?“ řekl nevěřícně Adam.
„Možná… Neřeš to!“
„No, jak myslíš! Hele, já mám už všechno naloženo, takže se zvedej, hodím tě domů.“
„No, zrovna teď se mi domů fakt nechce…“
„Sakra a dost! Už žádný kecy! Pojedeš domů i kdybych tě tam s tou svojí pajdavou nohou měl donést! Nenechám tě v tomhle stavu vymetat bary! Problémy se mají řešit, ne zalejvat!“ vztekal se Adam.
Už z ulice viděl, že Helena má v obýváku rozsvícené světlo. Našel ji sedět v křesle a na stolku otevřenou láhev vína.
„Dáš si taky?“ řekla tónem, který už dlouho neslyšel.
„Dám,“ řekl nejistě. Počkal až mu nalije skleničku a odevzdaně čekal.
-Ať už se konečně všechno rozštípne, letělo mu hlavou.
„Promluvíme si?“ začala nerozhodně.
„Myslím, že je nejvyšší čas…“
„Já… Chovala jsem se v poslední době nemožně… Jenže dnes mi docvaklo, že o tebe nechci přijít… Že seš pro mě vůbec ten nejdůležitější člověk… Můžeš na všechno zapomenout?“
Michal potřeboval chvíli, aby se vzpamatoval. Čekal spíš debatu o rozvodu a dělení majetku.
„Ne! Zapomenout nedokážu,“ vydechl. „Ale odpustit? Ano, to dám!“
