Podělánek

Podělánek

„Dobrý den, Eriku! Pan doktor prosí o chvilku strpení,“ usmála se přátelsky asistentka v recepci. Znají se již několik roků. Její šéf totiž v právních sporech většinou zastupuje firmu, v níž je Erik zaměstnán.

Posadil se na jednu ze židlí a snažil si uspořádat myšlenky.

Je to dva dny, co mu ve vazební věznici vyšetřovatel stroze oznámil, že veškerá podezření vznesená proti němu se neprokázala, že je propuštěn a vyšetřování zastaveno. Tři měsíce beznaděje a zničujícího zoufalství skončily, jako když se ráno vytáhne okenní roleta do pěkného dne.

-Ty to vedeš, Eriku, oslovil v duchu sám sebe. -Čtyřicítka je dávno pryč a všechno co máš je v kufru auta! Nejnutnější oblečení, notebook a pár věcí, které máš rád… Ale co! Mohl jsem dopadnout hůř, ulevil si a polekaně se ohlédl po asistentce, protože si nebyl jist, zda poslední slova neřekl nahlas.

Dveře vedle jejího stolu se otevřely a v nich zaoblená postava s holou hlavou. Bystré, vychytralé oči se skrz zlaté obroučky na Erika vlídně usmívaly. Dokonale padnoucí oblek a drahá kolínská dokreslovaly jeho blahobytný zjev.

„Račte dál, pane inženýre,“ podal mu přátelsky malou, masitou ruku s velkým prstenem. Usadil ho v rozložitém křesle, položil dlaň na slušně tlustou složku dokumentů a se čtveráckým úsměvem prohlásil:

„Vyhráli jsme, pane inženýre! Máte důvod slavit.“

Erik se zarazil. „Moment! Vy jste snad pochyboval o mojí nevině?“

„Ale inženýre! Není podstatné, zda jsem vám věřil. Zastupoval jsem vás! Víte, vyšetřování i soud je vlastně sportovní utkání, kde je v rámci právních mantinelů dovoleno všechno. Podstatný je jen výsledek.“

„Takže vás opravdu nezajímá, zda jsem vinen?“

„Podívejte, z této dokumentace je zřejmé, že to, z čeho jste byl obviněn, jste se nedopustil. Ale věřte mi, viděl jsem už pár nevinně odsouzených, ale i osvobozených darebáků. Neberte to prosím osobně.“

Erik udělal znechucený obličej. „Hm! Tak proč jste si mě zavolal?“

„Potřebuji celou vaši kauzu uzavřít. Víte, mám ke každému svému případu takový zažitý rituál. Řekněme, nevinnou úchylku! Snažně vás tedy prosím o trošku trpělivosti. Protože budu možná opakovat věci, které už víte od policie…“

„Tak jo. Aspoň si to celé srovnám v hlavě. Měl jsem v poslední době pocit, že jsem se ocitl na rozpálené poušti a že na mě z čista jasna spadl velký pytel odporných výkalů.“

Doktor se usmál. „Docela přiléhavé… Tedy: Jistého dne se na policii dostavila v doprovodu maminky dnes patnáctiletá dcera vaší přítelkyně, se kterými žijete ve společné domácnosti. Přinesly dámské kalhotky, ve kterých bylo vaše sperma, a prohlásily, že jste nezletilou Kateřinu znásilnil.“

„Přesně! Bylo to jako rána bejsbolkou do hlavy! Žil jsem s nimi osm let. S malou dělal úkoly, vozil ji do gymnastiky a na hodiny klavíru… Tehdy jsem s ní chtěl hned mluvit! Ale nedovolili mi to.“

„Pochopitelně. Báli se, že ji ovlivníte… Následně, mě váš zaměstnavatel požádal, abych se ujal vaší obhajoby. Jak víte, léta pro něj vykonávám právní služby,“ usmál se doktor sebevědomě a pokračoval: „Pak se rozjel kriminalistický moloch. Výslechy, gynekologické vyšetření poškozené, genetické testy, psychiatři a psychologové. Sám jste si jistě užil vyšetření, zda netrpíte nějakou sexuální deviací.“

„To mi nepřipomínejte! Policajti v mém počítači zjistili, že jsem se díval na porno-stránky! A do zblbnutí opakovali a stupňovali výslechy…! Taky mi dávali dobře míněné rady, abych se konečně přiznal,“ vztekal se Erik. „Ti omezenci nedokázali pochopit, že jsem půl roku neměl ženskou a jen potřeboval trochu motivace k sebehaně. Moje sexuální vyprahlost byla pro ně jenom další přitěžující skutečností… Tvrzení, že jsem kvůli náročné práci, stupňujícím se vztahovým problémům a nevraživé odtažitosti Adély vůbec neměl na fyzickou ženskou pomyšlení, se vysmívali… Pche! Chtěl bych vidět jejich počítače…!“

„Rozumím. Tady musím říci, že v té době vám věřil jenom váš zaměstnavatel.“

„Vy opravdu ne?“

„Já klientovi věřit nemusím, jak už jsem naznačil. Musím co nejlépe obhájit jeho zájem. Ale abych pokračoval: Požádal jsem o velmi podrobný psychologický posudek nezletilé poškozené a její matky od renomovaného soudního znalce. Jeho závěry byly v případu převratné. Zkráceně cituji to nejpodstatnější: Výpověď poškozené Kateřiny v předmětné kauze není věrohodná. Jedná se nevyzrálou, bázlivou osobnost, která je pod nesmírným vlivem svojí matky, která je panovačná, ambiciózní, žárlivá a psychopatická žena… Přikláním se k názoru, že si obě ženy z nějakého zištného důvodu celý případ sexuálního zneužití, vymyslely. - Konec citátu,“ usmál se s jízlivou škodolibostí doktor.

„No jo! Adélinu záludnost já idiot vůbec neprohlédl. Předtím než mě zatkli, mě dokonce párkrát svedla.“

„Právě tehdy získala doličný předmět! Tedy ty kalhotky s vašimi spermiemi. Mají s dcerou stejnou velikost, takže to nikdo neřešil… Přestože vyjádření psychiatra kriminalistická mašina zpočátku odmítala, rozjela se posléze i tímto směrem. A k všeobecnému překvapení se mladá slečna přiznala. Věřte, bylo nechutné slyšet, jak ji matka připravila o panenství a vštípila jí věrohodnou historku.“

„Adéla! Já blbec tu její přesladkou přetvářku všechna ta léta rád žral. Byt jsem jí nechal zrekonstruovat, do jejího kosmetického salonu narval nehorázný peníze, platil dovolené, oblečení a všechny výdaje na domácnost… Jen nátlaku abych si ji vzal, jsem odolal. Jeden rozvod už mám za sebou a stačilo mi! Poslední půlrok to s ní už ale nebylo k vydržení. Vůbec nechápu, co ji posedlo. Pořád za mnou slídila, dělala nechutné scény pro nic za nic a mezi tím neustále mluvila o svatbě.“

„Tak! A když jste jí oznámil, že to už dál nemíníte snášet, rozhodla se s vámi zúčtovat! Jenže to, co chtěla ze všeho nejvíc je vaše chalupa. Tu si hluboce zamilovala! Mimochodem, i mně se velmi líbí. Tedy ta chalupa. Kdybyste ji chtěl prodat, jsem vážný zájemce. Na cenu se neohlížím,“ pohlédl na Erika žádostivě doktor.

„Není na prodej. Mám ji od rodičů.“

„No, jak myslíte. Ale kdyby přece jen změnil názor, myslete na mne! Jak říkám, cena nerozhoduje… Tak a teď záležitosti ne zrovna příjemné: Váš šéf mi sice velkoryse zaplatil veškeré výdaje spojené s vaší obhajobou, nicméně mě požádal, abych vám předal výpověď z pracovního poměru… Z důvodů reorganizace!“

„Prosím?“

„Je mi líto, ale je to tak! A jestli chcete slyšet moji radu, berte to! Zaplatí vám mzdu za dobu strávenou ve vězení a dále odstupné ve výši dvě stě tisíc! Chápejte, váš případ byl medializován. Firma se teď uchází o velkou veřejnou zakázku a nechce být spojována s nějakým medializovaným kriminálním případem… Ale vás to nemusí trápit! Jste špičkový specialista elektro-inženýr, jak je mi známo. Práci snadno seženete.“

„Do hajzlu s tím vším! Že jsem byl zatčen, proběhlo i v televizi. Když se ukázalo, že to byla bouda, to už nikoho nezajímá…! Lidi mě teď pokládají za deviantního úchyla! Je mi trapné vyjít na ulici nebo na nákup,“ rozčílil se Erik.

„Klid! Váš šéf dokonce zaplatil článek v několika denících, kde se váš případ objasňuje. Ale televize? Když vás zatkli, mluvili o vás tak ošklivě, že teď raději mlčí. Možná by stálo za to zkusit nějakého investigativního novináře z konkurenční televize…“

Erik nervózně zabubnoval prsty na opěradlo křesla. „Prdím na to! Nechci se dál hrabat v hnojišti… No, takže jsme to uzavřeli! A nic vám nedlužím, jak jsem vyrozuměl, tak abych šel. Kde chcete podepsat tu výpověď?“

Doktor mu mlčky podal papíry a počkal na podpis. Erik vstal, ale doktor ho gestem ruky zarazil. Chvilku někam telefonoval a pak se usmál. „Penízky, o kterých jsem hovořil, už cestují na váš účet. A ještě mi řekněte, co budete dělat dál? Tedy, jestli to není tajemství.“

„Co? Přihlásím se na pracáku a pár dní se na chalupě budu dávat dohromady. Pak se uvidí. Proč vás to zajímá?“

„No… Víte, policie bude patrně obě ženy stíhat za křivou výpověď. V krajním případě jim hrozí dost nemilý trest… Jenže jsou krásné a vypadají tak bezbranně, což často soudce obměkčí. Ovšem kdybychom na ně podali trestní oznámení… Můžeme vysoudit část peněz, které jste vložil do domácnosti i do podnikání vaší přítelkyně. Taky odškodnění za společenskou újmu! Jak jsem si prověřil, v podnikání se jí daří víc než dobře. Rád se toho ujmu, když mi dáte volnou ruku.“

Erik se zamyslel. Po chvíli pohlédl na doktora: „Ne,“ prohlásil tiše.

„Zvažte to, pane inženýre! Ony si nezaslouží vaši velkorysost. A já si za to zastupování vezmu opravdu jen to nejnutnější minimum. Slibuji.“

„Nezaslouží…“ ušklíbl se Erik. „Koukněte se na mě, doktore. Mám něco přes sto sedmdesát pět cenťáků, rezavé, řídké vlasy, pihovatá pleť, brýle a dobře deset kilo nad váhu… Žádná hitparáda! Přesto jsem měl pět let nádhernou ženskou, o jaké chlapy jenom sní. Miloval jsem se s ní, kdy jsem chtěl, a dokonce se tvářila, že se jí to líbí. Pravda, využívala mě a občas mnou i manipulovala, ale která ženská to nedělá? Až hamižnost ji dohnala přes hranu… Ale stálo mi to za to! Víte, včera jsem si tam byl pro pár svých věcí. Obě brečely tak, že by i kámen obrazil kytkami. Já ne! Jsem technokrat. Dokážu být velkorysý, ale co přesahuje, musí nekompromisně pryč! Přestože jsem malou Katku měl moc rád a Adélu zbožňoval… Máte pravdu, zasloužily by, ale dám jim šanci! Možná jim tohle všechno pomůže a pak budou stejně pěkný uvnitř, jako zvenku. Jenže to už u toho nebudu a ani nechci být… Ale to mi řekněte, proč vlastně tolik stojíte o to, abych je zažaloval?“

Doktor se rozpačitě poškrábal na hlavě. „Ale, pane inženýre! O mně se přece ví, že jsem gay. Proto mě naplňuje spravedlivým hněvem, když žena udělá takovou nedozírnou podlost poctivému, čestnému a pracovitému muži, “ zajíkl se dojetím, záhy se však vzpamatoval. „Ale nebojte se, nejedu po vás. Nejste můj typ! Jde jen a pouze o mužskou solidaritu! Trápí mě fakt, že svět spěje, možná právě i takovouto mužskou velkorysostí, k matriarchátu. Divil byste se, jak často ženy dělají mužům opravdu děsivé věci. A přitom se ještě dovedou postavit do pozice ubližovaného. Stačí jen otevřít nějaký ženský časopis nebo rubriku na internetu! Všude plno zhrzených, zoufalých a muži týraných žen. Ale měl byste slyšet kompletní historie těch příběhů… Víte, my muži jsme od přírody trochu pohodlní. Chvíli ženské snažení o naše předělání k jejich obrazu pobaveně a s nadhledem sledujeme. Teprve až když jejich akčnost překročí jisté meze, začneme jednat. Ti drsnější muži fyzicky, další alkoholem, nebo milenkami. Obyčejně to končí v soudní síni. Soud však neřeší příčinu, ale následek a ten dopadá v naprosté většině na muže. A můžeme si za to sami! Neradi totiž přiznáváme, že jsme se ve výběru partnerky zmýlili, nebo ve vztahu zaspali chvíli, kdy jsme mohli ještě něco zvrátit… Raději útrpně mlčíme… Ale vy teď máte příležitost to všem těm vychytralým babám a lenošným nebo podělaným mužským natřít! A já bych strašně rád byl přitom.“

Erik se zamyslel. „Obávám se, doktore, že ani dnes se mužské satisfakce nedočkáte. Kdyby Adéla nezašla až tak daleko, odpustil bych jí. Vždyť já vedle ní vypadal jako metař v obleku a kravatě! Přesto mě obě snášely. Někdy jsem měl pocit, že mne i mají rády…! Ne! Za všechno se v životě platí. Mně ty roky s Adélou stály za to! Lituji, ale soudit se nebudu!“

„Rozumím! Ke všemu se ještě držíte zásady, že moudřejší ustoupí! Promiňte, ale i tohle je jedna z řady pitomých zásad, kterými jsou lidé ohlupováni!“

„Myslíte?“ Erika už doktorovo rozumování začalo nudit.

„Ovšem! Když budou moudřejší neustále ustupovat, kam je ti hloupí a zlí nakonec vytlačí?“

„Nebojte, doktore, blbci časem pochopí, že potřebují moudrost. Na světě už je to tak zařízeno, klídek…! Mějte se hezky a přeju vám hodně zdaru i v tom boji za mužská práva…!“

Zvedl se a nečekal, až ho doktor vyprovodí. Ten se však k tomu ani neměl. A když se za Erikem zavřely dveře, naštvaně pro sebe zabručel: „Bóžinku, zase jeden zakomplexovaný feministický podělánek!“