Článek
Mučivá osamělost
Dana si koupila u stánku zmrzlinu a pro Ritu u obsluhy vyprosila misku s vodou. Usadila se v plastovém křesle s výhledem na hladinu jezera a snažila se pomalu vydýchávat. Bylo příjemné jarní sluníčko a v celém příměstském rekreačním zařízení jen pár lidí. Spokojeně sledovala, jak se Rita nedočkavě vrhla k misce a chlemtá vodu.
Poslední měsíc spolu i třikrát v týdnu takto těch pět kilometrů vyklusávají. Dana totiž vyprovokovala svého sedmnáctiletého syna, k účasti na městském půlmaratonu a v žádném případě si nehodlá připustit potupnou porážku.
Rita dopila vodu zatřásla hlavou pak si oddaně lehla vedle křesla a položila jí hlavu na nohy.
Náhle na Danu dolehla dotěrná depka. V poslední době ji tento neodbytný pocit ovládne nepříjemně často. Nesnáší tyhle hnusné pocity a tvrdošíjně se ubezpečuje, že nemá důvod k deprimujícím pocitům osamocenosti. Přece má skvělý vztah s mámou a s bratrem, i když ti mají svoje problémy. Máma se stará o invalidního tátu a bratr se zase shovívavě nechá šikanovat od panovačné a žárlivé manželky, takže sami občas potřebují Daninu pomoc. I se synem Jirkou má Dana hezký vztah. Po základce udělal přijímačky na střední uměleckou školu, protože hezky kreslí a maluje, jenže ho pro omezený počet žáků nepřijali. Snad z trucu se přihlásil učebního oboru malíř pokojů, kde se však „našel“ k velké radosti Danina bratra, který má na malířství živnost.
To vše jsou důvody k tomu, že její splíny nemají reálnou příčinu. Navíc má práci, která ji naplňuje a k tomu několik skvělých kamarádek… Jenže hlava se nedá ošidit, protože to, co ji občas trápí není jen samota, je to osamělost! Drásavý pocit, který se z ničeho nic odněkud vynoří. Bojuje proti tomu tak sveřepě, že se jí někdy na chvíli daří sama sebe přesvědčovat, že jí samotné se něco takového netýká. Někdy to docela funguje, ale ani vynaložená sveřepost úplně nedokáže vytěsnit občasné otravné stavy… To jí začne neskutečně chybět pocit bezpečí mít možnost se k někomu schoulit a popovídat si o nejniternějších pocitech…. Člověk prostě potřebuje blízkost, sdílení a zázemí…
Všechno začalo už na základce. Zatím co spolužačky se snažily zaujmout kluky účesem, blůzkou nebo šminkami, Dana s nimi hrála fotbal. Jenže výsledek byl, že byla pro kluky vždy jen bezva kamarádka, ale balili ta nafintěná vábidla…
Ani s manželstvím se toho moc nezměnilo. Luboš je jediný kluk, který ji kdy opravdu chtěl. Uvědomovala si, že je trošku jednodušší, ale co, je pracovitý a miluje ji. Na normální chození to stačilo. Zpozorněla po první zkušenosti v posteli. Po třiceti vteřinách ihned usnul tvrdým spokojeným spánkem. Zpočátku věřila, že ho předělá a vzdělá, jenže veškeré pokusy o kultivaci v tomto směru se ukázaly neúspěšné. Nedokázal o intimních záležitostech mluvit, natož je řešit… Když se rozhodla vtah ukončit, zjistila, že je těhotná…!
Další problém je Lubošova máma. Movitá a svého syna nekriticky milující. Ta si velmi dobře uvědomovala synovy slabosti a v Daně viděla jeho spásu. Takže než se Dana nadála měla v kabelce těhotenský průkaz a klíče od zařízeného bytu…
Rita jako by pochopila náladu svojí paní se zvedla a oddaně jí položila hlavu na klin. Dana jí pozornost vracela jemným hlazením…
„Čau, Danuš,“ ozval se za ní známý hlas, „mrkneš mi chvilku na kolo? Jen si koupím něco k pití. Mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít zády.“
Zvedla překvapeně pohled. Kamil! Firemní ajťák a poněkud tajuplná postava. Mlčenlivý s nepřístupným výrazem ve vousatém obličeji. Ovšem počítačům rozumí jako málokdo.
U firmy si majitelé potrpí na team buildingy. Organizují se obyčejně jednou za čtvrt roku a Kamil tam vždy přijede s elektronickými klávesami. Má příjemný hluboký hlas, který umí okouzlit. Jenže si dosud vždy dokázal zachovat odstup od flirtování nebo přítelíčkování. A to firemní krásky na něho vyzkoušely nějaké nástrahy! K Daně se však v práci i na firemních akcích chová s odstupem přesto docela přátelsky. Prohlédla na jeho bicykl. Nebylo divu, že ho nechtěl nechat bez dozoru. Jistě stál pořádný balík.
Když se vrátil měl v rukou dvě plechovky nealko grep-pomelo a jednu posunul k Daně.
„Díky! Už se mi ho dvakrát pokusili ukrást přímo před očima,“ ukázal pohledem na kolo.
Dana sáhla do batůžku, aby se s ním vyrovnala.
„Ani nápad! Neodvažuj se mi to platit! Jsem rád, že tady nesedím sám. Samotu sice mám jako životní potřebu, ale jen na kole, nebo u počítače! Jinak mě spolehlivě rozhodí… Tedy pokud někam nespěcháš,“ podíval se na Ritu, žárlivě sledující kdože narušil společnou pohodu s její paní.
„Nespěchám. Jenom… Asi nebudu vhodný společník…“
„Starosti?“ zeptal se s překvapivou účastí.
„Nic, co bych nezvládla…!“
Pohlédl na ni tak pozorně, až měla pocit, že ji vidí i skrz kůži. Nebylo to vůbec příjemné, takže nasadila nepřístupný výraz.
„Rozumím, já sama…! Nepotřebuji nikoho,“ okomentoval její odměřenost trochu pobaveně.
„Přesně,“ řekla chladně a pokusila se odvrátit jeho pozornost jinam: „Ale ty překvapuješ! Známe se už pár let z práce a taky tě mám zařazeného jako silného, odměřeného a soběstačného… A najednou si se mnou dáš pivo…“
„Vážně působím jako těžký suchar?“
„Divíš se tomu? V práci se s tebou dá promluvit jen o nějakém pracovním problému, jinak jen ahoj, případně jak se vede?! Ani na večírcích se neodvážeš. Vypiješ maximálně dvě deci vína a k tomu láhev minerálky! Jako by ses bál se odvázat. Přitom určitě nejsi tak chladný, jak se tváříš. Když za klávesami zazpíváš romantickou skladbu, jde to fakt zevnitř…“ zarazila se Dana nad svou nečekanou upřímností.
Malinko provinile se usmál: „Seš skvělá pozorovatelka. Ale i já trošku vidím pod tu tvoji vždy vlídnou a obětavou skořápku…“ pokusil se použít stejnou taktiku přesměrování pozornosti jako Dana.
Chvíli mlčeli. Dana však náhle cítila, že se v ní předchozí nepříjemný pocit samoty začíná měnit. Bylo to zvláštní a příjemné. I Rita vycítila, že se něco děje a oddaně ji začala olizovat ruku.
Kamil se dlouze napil a pak prohlásil: „Je zvláštní celej ten velebený život, ne?! Hele, můj táta je muzikant. Hraje na fagot ve filharmonii. Ale občas mívá mindráky z toho, že jinak nic neumí, takže je k ničemu. No, a to pak trochu pije a k tomu trousí moudrosti. Třeba říká: Musíš být připraven synu, protože člověk nikdy neví odkud spása přijde…“ usmál se shovívavě a pokračoval: „Pořád chudák věří, že mu někdo nebo něco od návalů zbytečnosti pomůže… Později jsem zjistil. Že jsem z těch jeho stavů bohužel něco zdědil. Ale rozhodl jsem se s tím rvát nejenom odevzdaně čekat. Dokonce jsem měl pocit, že se mi to i daří. Vždycky jsem chtěl být za drsňáka! Pak náhodou potkám vnímavého člověka jako ty, rozteču se jako nanuk a mám chuť vypustit ven všechny svoje duševní srágory. Sorry!“
Pozorně se na něho podívala. Nedělal si legraci ani se ji nezkoušel balit. Prostě byl jen uvolněný.
„V pohodě! Všichni máme v sobě něco s čím musíme zápasit nebo se s tím nějak vyrovnat,“ snažila se mu pomoct.
„No nepovídej?! Takže i ty? Akční člověk, kterého baví práce, kterou dělá, který je vždy připraven komukoli pomoct a taky to vždy úplně samozřejmě a nezištně udělá?“ zkusil malinko ironie.
„No… Třeba je všechna ta usilovná obětavost jsou takové mimikry… Abych zakryla, že mě něco trápí…“ Sama se podivila, co říká.
„Ale?! To trápení by mě fakt zajímalo.“
„Jak myslíš,“ rozhodla se spontánně. „Je mi čtyřicet sedm, jsem vdaná, máme krásný byt, skvělého skoro dospělého syna, mám hezké vztahy s rodiči i bratrem, slušnou práci, takže co bych ještě chtěla, v tomto bláznivým světě, že…? Jenže moje manželství mě ničí. Kdysi mi stačilo, že mě manžel miluje a že je pracovitý… Jenže brzy jsem poznala, jak děsivě málo to je… Jít s ním někam na večeři je problém, protože se chová nemožně. Nějaký koncert, nebo kino? Prý otřesná nuda! Kniha? Ani náhodou. Co dokáže se zájmem přečíst jsou letáky se slevami supermarketů! Něco vyřídit na úřadech nebo zorganizovat dovolenou? Cs!“ Ušklíbla se, ale už se nedokázala zastavit: „Jenže časem i on pochopil, že mi nestíhá! A vlastně mě ani synovi… Takže to má tak: Práce, pivo, fotbal…! A mně ničí pocity nekonečné osamělosti, které zatloukám, jak se dá. Rozuměj, netrápí mě samota, tu mám docela ráda, trápí mě osamělost!“
„Bije tě, když si vypije?“
„To by si nedovolil! Je hrozně smutný! A mně ho vždycky přijde líto… A když to s pitím přežene tak sedí v kuchyni a polohlasem blábolí děsivé kraviny… To ho vysloveně nenávidím! Takže přežíváme. Já mu prostě nedokážu ublížit rozvodem ani nějakým tajným vztahem… Takhle hloupě jsem narostla! Sakra! Tohle jsem dosud řekla ani nejlepším kámoškám. Jen něco málo, naznačila mámě…“
„Hm. Když ho nenávidíš tak to podle mě ještě není docela ztracené… Takhle, kdyby ti byl úplně jedno… Ale rozumím ti…“
„Vážně? Tomu se dá rozumět?“
„Tak jo, dobrá! Jsem na řadě,“ řekl rázně a nadechl se: „Hele, ještě na vejšce jsem dal dohromady slušnou kapelu. Skládal jsem, zpíval a hrál… Nevím, jestli máš představu, jaký to je život. Koncerty s písněmi, které člověk hraje do omrzení pořád dokola, nekonečné cestování, nahrávání a k tomu studium… Tehdy jsem trochu začal chápat tátovy mindráky… Ale našetřil jsem nějaké peníze a koupil byt. Pak jsem potkal Katku. Hezká něžná, pracovitá… Nádherně tančí… Těžce jsem se zamiloval. Opustil jsem kapelu, našel si práci a chtěl se jí věnovat. Jenže Katka je pod obrovským vlivem svojí matky a ta na mě příšerně žárlí. Kazí nám, co jen může. Jezdí s námi na dovolené… Děs-běs! Jakmile chceme být chvíli sami spolehlivě zaklepe na dveře nebo zavolá… Pak to přišlo: Katka byla na nějaké zkoušce v divadle a její matka si k nám pro něco přišla. Než jsem se nadál byla nahá a tvrdě po mně vyjela! No a já ji vypakoval za dveře tak jak byla…“
„Je ošklivá?“ provokovala Dana.
„Ani náhodou… Jenže Danuš, já hrál pět let v celkem známé rockové kapele. A co se dělo večer po koncertech nebo na fesťácích mi hned tak někdo neuvěří… Nemohla mě ničím překvapit,“ povzdechl si a pokračoval: „Jenže panímáma ihned s brekem běžela za Katkou do divadla prohlásila, že jsem po ní vyjel já… Od té doby mám muka. Katka sice říká, že věří mě, jenže se od mámy odpoutat nedokáže. A baba to dobře ví… Takže dělám přesčasy, melouchy a jezdím a kole do zemdlení, abych se doma vyhnul tichým výčitkám obou… A čekám až to vyhnije…“
Chvíli mlčky hleděli na vodní hladinu.
„Zvláštní,“ probral se náhle z odevzdanosti Kamil: „Když se umlčovaný problém jasně formuluje a řekne nahlas, začnou naskakovat i řešení… Zatraceně, dnes se možná po dlouhé době vyspím… Díky, Danuše!“
Povzbudivě zvedl palec nasedl na kolo a rozverně zahalekal: „Čauky! Máš to u mě! A drž se, máš na to!“
Ani se neobtěžoval prozradit k jakému rozhodnutí dospěl. -Ale vlastně co, je to jeho věc, uvažovala. -Chlapi dokážou problémy řešit i když to znamená někomu ublížit… Já ubližovat prostě nedokážu… Ale i „upuštění páry“ z přeplněné duše dokáže příjemně povzbudit…
