Článek
Nevěra
„Čau, ségra! Jak to jde? Ještě pořád prahneš po vyhubení mužské populace?“ dobíral si ji Maty.
„Nechtěj to slyšet. Mám svoje dny, je mi blbě, Kája se už týden neozval a já se nedokážu donutit k tomu, abych ho hledala, i když se mi strašně stýská… A chmurný víkend přede mnou… Vidíš něco pozitivního?“
„Hele, vezmi si taxi a přijeď. Radku v pondělí propustí ze špitálu a podle doktora bude v pořádku. Mám tady víno i něco k zakousnutí. Potřebuju trochu zapít celej ten stres z její nemoci. A slavit sám je na palici.“
„Bráško, dnes to fakt nedám, sorry. Cloumá se mnou vztek, lítost a bolest břicha… Pokazila bych ti večer. Ostatně je přece pátek, a to máš bowling.“
„Nemám. Kluci jsou na turnaji v Brně a já bych jim to v tomto stavu stejně kazil! Takže se seber a do půl hodiny ať seš tady! Můžeme si pobrečet a zanadávat duet!“ zvedl Matyáš rázně hlas a típnul mobil. Dobře ví, že mu Lenka nedokáže odporovat. Brácha je pro ni od dětství nejrespektovanější osobou. Máma ji sice naučila všechno, co mohla o ženském světě, ale Maty ji během jejího studia na gymplu bezpečně provedl všemi úskalími dospívání. Je o pět let starší, vždy upravený s mírně nedbalou elegancí a pohybuje se tak trochu v uměleckých kruzích, protože pracuje v reklamní firmě. Většina Lenčiných spolužaček by tehdy udělala cokoli, aby se s ním mohly seznámit…
Odevzdaně se převlékla, zběžně upravila make-up a vypravila se k bratrovi.
Matyáš a Radka jsou pro ni nejen brácha a švagrová, ale i vzor vztahu, jaký se v dnešní překotně bláznivé době hned tak nevidí. Nikdy se moc nezabývají nepříjemnými záležitostmi či prkotinami, které jim život podstrčí, a s humorem i nadhledem vše společně řeší. Během pěti let, co spolu žijí, si dokázali pořídit pěkný, prostorný byt a začali plánovat rozšíření rodiny. Jenže přišla krutá zkouška: Radce při jedné lékařské kontrole zjistili leukémii…!
Avšak i následující období plné děsivého stresu zvládli s neuvěřitelnou elegancí. Vůbec si nepřipustili nějaké fatální drama. Dnes je Radka po nějaké experimentální genové léčbě, kterou jí Maty umanutě vyjednal a zajistil…
„No, to je dost! Pizza pomalu stydne, chlebíčky osychají a víno teplá,“ přivítal ji mezi dveřmi.
Jídlo bylo momentálně to poslední, na co myslela, ale nechtěla mu kazit radost. Vzala si tedy dílek pizzy a poslouchala bratrův nadšený monolog o průběhu léčby a posledních Radčiných testech.
„Tak! A dost mého radování! Seš na řadě, spusť,“ zakončil svůj výlev Matyáš a pozorně se na sestru podíval.
„Nevím, co chceš slyšet. Nic, co bys nevěděl. Když jsem na Káju vybalila, že vím, že má ženskou, prostě se sebral a odešel… A já to momentálně přestávám dávat.“
„A jak jsi přišla na to, že má ženskou?“
„Normálně, z mobilu! Z esemesek. Nějaká Janička! Říká mu Kájine! Domlouvali se, že jí pomůže odstěhovat se od manžela!“
„Proč jsi mu lezla do mobilu, tele jedno? Zbláznila ses?“
„Žárlila jsem! Ženská pozná, že náhle je něco jinak. Najednou mu začaly přicházet zprávy, na které dlouze odepisoval. A zahesloval si mobil… Pak jsem se k jedné zprávě dostala a málem to se mnou praštilo o zem. Něžnosti a prosby o pomoc… Umíš si představit, jak jsem začala vyvádět…?“
„Dokonale,“ usmál se. „A co ti na to řekl?“
„Normální kecy, co chlapi v takové situaci říkají. Že je to dávná kamarádka a spolužačka z vejšky, co se rozvádí a potřebuje pomoc. Že jí jen pomohl najít práci, pochopitelně u nich ve firmě a taky pomohl se stěhováním k jejím rodičům…! Pěkně blbá výmluva, co? Ani nedokáže říct narovinu, že se zamiloval… Prej mi to neřekl, protože chtěl zabránit děsivým žárlivým scénám, které ho ponižují…“ utřela si kapesníkem oči Lenka.
„Ani se mu nedivím,“ prohlásil Maty s úsměvem.
„Co tím chceš říct? Že jsem žárlivá semetrika? Jo?“ naježila se.
„Řekl bych to bez té semetriky.“
„No dovol?!“ zvedla bojovně hlas.
„Klídek, Lenčo! Hele, vzpomínáš si, jak jsem před lety přivedl domů na oběd Radku? Ani nedojedlas oběd a zmizelas někam za kámoškou. Dva týdny ses mi vyhýbala a ani telefon nezvedala. Půl roku trvalo, než jsi Radku vzala na milost!“
„No jo! Byla jsem mladá a blbá…“
„To jsi nebyla! Jenže většinu vlastností člověk prostě nedokáže změnit. Jen může proti nim bojovat.“
Lenka si zakryla obličej a rozbrečela se.
„Ale je v tom ještě něco,“ řekla, když se trochu uklidnila. „Ta Janička má tříletého syna a Kája je z něho celý pryč… Strašně by chtěl syna! Ale nějak nám to nejde…“
„Není divu, když se takto stresuješ! Ale taky je to možná dobře! Protože co by z prcka vyrostlo? Vystrašenej, hysterickej človíček?“ dobíral si ji.
„Tak co mám dělat bráško?! Hrozně se děsím ztráty kohokoli blízkého… Když umřela máma skončila jsem u psychiatra, vzpomínáš?“
„Jo! A co jsem ti tenkrát řekl? Zopakuju to: Strach a hrůza patří mezi nejhorší lidské emoce. Lidé a události v životě prostě přichází a odchází. Někdy se proti tomu dá něco dělat jindy ne. Ale strachování nepomůže ničemu. Vidíš to na sobě. Máš strach, že by od tebe mohl Kája odejít a on zase měl strach ti o té Janičce, která je možná opravdu jenom dávná kamarádka. Není to na palici? Lidi jsou přes všechen ten pokrok a vyspělost v podstatě primitivové… Jen si na internetu otevři nějaký stránky pro ženy a vyděsíš se kolik hezkých vztahů se rozpadá jen kvůli podezírání, strachům nebo nepodstatným blbostem.“
Lenka naráz vypila skleničku vína a trochu se uklidnila. „Takže jsem pitomá žárlivá kráva, jo? A ty esemesky nic neznamenají?“
„To nevím. To si vyhodnoť sama. Chci jenom říct, že člověk často reaguje dřív, než má zcela jasno. A že chlapy spolehlivě odpuzuje křik, rozbíjení nádobí, nadávky a výčitky. Jsme totiž příznační hrdobci,“ ušklíbl se.
„To se má nevěra jen tak přejít?! Myslíš, že to jde?“
„To jsem přece neřekl. Ale ty přece ani nevíš jistě, jestli k nevěře opravdu došlo, ne? Protože ono mi něco takového ke Kájovi moc nesedí. On je fakt slušnej člověk… Ale kdyby přece jenom… Hele, život je pořádně divokej a člověk hned do něčeho spadne, i když nechce… Takže ve tvojí situaci bych řekl: Nepátrat, odpustit, ale nezapomenout! Jeden totiž hned tak nepotká člověka, se kterým se dá prožít život…! Proboha, ségra, a už mě nenuť plácat tyhle moudra!“
Lenka se usmála jeho znechucenému výrazu a po chvilce pokusila změnit téma: „Ty ses musel o Radku hodně bát, co?“
„Si piš! Nemáš představu, co všechno jsem o té nemoci nastudoval. Kolik nemocnic, špičkovejch doktorů a funkcionářů pojišťovny jsem musel ukecávat, dokonce i podplatit, abych ji dostal na tu genovou léčbu… Taky jsem se i s jejími rodiči pořádně zadlužil…“
„Seš borec bráško,“ vydechla obdivně, ale nedalo jí, aby ho trochu nepoškádlila: „Jenom… Hele… Ale co bys dělal, kdyby ti Radka byla nevěrná? Třeba s nějakým doktorem?“
„Sakra Lenčo, někdy pochybuju, že jsme z jednoho hnízda. To ses ode mě tak málo naučila? Samozřejmě by mě to bolelo! Ale zároveň vím, že láska a sex jsou trochu odlišný pojmy. Takže zaprvé bych vůbec nechtěl o té nevěře vědět. Protože čím víc se v takové věci člověk hrabe, tím víc to bolí. A kdybych se to přece jen dozvěděl, ucvrkával bych štěstím, že přesto všechno chce zůstat se mnou. Rochnil bych se v tom jakej jsem borec!“
„A to by tě to vůbec netrápilo?“
„Hergot, ségra, všechno v životě, co za něco stojí trápí i bolí! Ráchat se v bolestech je o rozum! Vy s Kájou podle mě k sobě taky patříte, tak si to sakra nepodělejte,“ zvedl hlas a pak klidněji dodal: „Došlo nám víno, takže zajdu dolů do večerky pro další. Ty zatím popadni mobil a volej! A žádný scény! Jak říkám před hysterií chlapi zdrhají… Láska neláska!“
„To mi řekni, bráško,“ hlesla tiše a trochu pomstychtivě, „nebolí to být tak moudrej?“
„Bože, co to zas meleš?“
Lenka na něho upřela uslzený pohled: „No, protože vždycky když s tebou řeším něco vážného, připadám jako hloupé tele…“
„Dej pokoj, Lenčo! Každej potřebuje občas malinko postrčit. Kašli na komplexy! A moudrej si fakt nepřipadám! Jen mám v životě docela štěstí: Skvělou manželku, bezva ségru a fajn práci! A makám na tom, aby to tak zůstalo,“ usmíval se od dveří. „A ty mě už vážně neštvi! A volej! Kája na to jistě čeká…“
