Štětka

Štětka

V břiše mu křečovitě kručelo. Bolestivý tlak na poslední zábranu před exklusivním spodním prádlem se zvyšoval k neúnosnosti. Musel se zastavit, stáhnout k sobě půlky, zatvářit se, jakože na někoho čeká, a zabojovat! Po chvíli se mu malinko ulevilo, a tak odhodlaně vykročil k domovu.

-Ještě pár minut, utěšoval svoje vnitřnosti. Představa nově zrekonstruovaného bytového jádra s přepychovými kachličkami na WC, nyní naplňovala celé jeho vědomí i podvědomí.

-Kdyby tady alespoň bylo nějaké křoví! Jenže odpoledne a na velkém městském sídlišti…? Zatnul zuby a srdnatě zápasil s dalším ničivým návalem potřeby.

-Ještě sto metrů, povzbuzoval se Kuba.

Ve výtahu už mu tekly zoufalstvím slzy. Konečně! Za dveřmi skopnul boty a spěšně rozepnul kalhoty!

-Donesl jsem to, radoval se! S obrovskou úlevou dosedl na mísu. A…Vykřikl! Palčivá bolest se mísila s pocitem nekonečné úlevy. Z posledních sil se zvedl, pohlédl do mísy pod sebou… A sprostě zaklel! Jeho pořádku milovná Martina právě vydrhla záchod. Jako vždy po umytí mísy nalije do ní desinfekční prostředek a do ní postaví záchodovou štětku. Její rukověť surově „zneuctila“ Kubovu zadnici. Jenže to už nedokázal zastavit vyhřeznutí obsahu svých střev. Odporně zapáchající tekutina zlikvidovala dosud sterilní prostředí. Na prkénku, dlažbě, kachličkách… A taky mu po stehnech tekla do riflí.

„Marťo…! Já tě fakt jednou zabiju!“ zařval do bytu.

„Co se děje?“ Vyběhla vyděšeně z kuchyně a diskrétně pootevřela dveře nejmenší místnosti v bytě. Když ho uviděla stát v podřepu se zneuctěnou dolní polovinou těla, neudržela se. Rozesmála se tak, že nebyla k uklidnění!

„Promiň, ale tohle se nedá skousnout!“

„Hlavně, že se bavíš! Já si natrhl zadek,“ zuřil.

„Svlíkni se, prosím tě! Dám to hned prát,“ pomáhala mu opatrně z kalhot. „A honem do sprchy!“

„Nevíš jak? Vždyť mám srajdy až v ponožkách!“

Znovu se neovládla. Mezi záchvaty smíchu vzala kalhoty, všechno prádlo a opatrně, jako jedovatého hada, vše vložila do pračky…

Po odstranění následků katastrofy mu přinesla velký hrnek hořkého čaje s rumem a tabletou endiaronu. Sedla proti němu ale ještě stále měla problém ovládnout smích.

„Naštěstí jsou děti u babičky. Vyprávěly by to jednou ještě svým vnoučatům,“ smála se.

Opatrně poposedl bolestivým zadkem čerstvě namazaným hojivou mastí a naštvaně prohlásil:

„Stejně jim to vyzvoníš! No, jen se chechtej! Můžu ti říct, že za těch deset let, co jsme spolu, jsem měl dnes poprvé chuť ti jednu natáhnout, ty hygieno z Ovsína!“

„Přeháníš Kubíku, ne?“ zvážněla.

„Zdá se ti?“

„Ano! Koukám, že už pár týdnů seš dost nerudný. Jen doufám, že to není zlá vůle. Jenom seš kapku přetažený.“

„Tak já jsem zlej, jo? Mám dvě zaměstnání, abych zabezpečil rodinu! Ke všemu léta trpělivě snáším tvoji přehnanou snahu o sterilní domácnost, zdravou výživu a střídmost! Ve všem…“

„To je pravda. Taky si tě za to nesmírně vážím!“

„To je ono,“ vyskočil z křesla bez ohledu na bolestivou část svého těla. „Vážíš, pche! To je toho,“ chytly v Kubovi saze.

„Co ještě mám dělat? Já přece nemůžu za to, že vyrůstals v soustředěné péči a lásce maminky, dvou starších sester a prarodičů, jako jediný mužský potomek v rodině! Ale myslím si, že i to slušně zvládám.“

„No tohle je u nás pořád dokola. Já jsem rozmazlenej fracek a teď přijde: Úcta a respekt k tomu druhému, je to nejdůležitější, protože city časem pomíjejí a podobný řečičky… Všude musí být vzorný pořádek a všechno dokonale plánováno… Jenže mně se líbíš a chci tě, chápeš? A připadám si tady odstrčenej, odměřovanej… A neustále desinfikovanej! Do Prčic! Vždyť já dodnes nepoznal, jestli se mnou máš aspoň někdy orgasmus!“

„Mám, samozřejmě!“

„Posloucháš se? Vždyť to říkáš, abych měl klid. Jenže, stačí si vzpomenout na přípravy, které našemu sexu předchází… Když poslouchám kolegy v práci, kteří to doma dělají kdykoli to na ně přijde. V kuchyni, při úklidu nebo i při malování… U nás to je naplánováno, jako moje povinnost vynášet smetí!“

Nechápavě na něho zírala. „Kubíku, nechceš si lehnout? Střevní chřipka není maličkost…“

„Krucinál, nechci si lehnout! Chci se milovat, ne se jen vyprázdnit do ručníčku, který ihned štítivě vyneseš do pračky jako ty rifle!“

„Ale já mám dnes radovánky…“

„To je ono! Vždycky se raduješ, že to nemusíš dělat a můžeš uklízet!

Vztekle vyšel z obýváku, prošel předsíní, strhl z věšáku sako a vyrazil ven. Před domem ho vztek trochu přešel. I vnitřnosti se po čaji a léku poněkud uklidnily.

Úplně samozřejmě zamířil do hospody. Nechodí sem často, ale jednou za měsíc se tady s kolegy z práce sejdou na bowling a trochu si poklábosit. Prošel lokálem a zamířil na zahrádku. Teď v létě je tam příjemně. Ještě, než se rozhlédl, oslovila ho servírka, které tady všichni říkají Katko.

„Co to bude? Pivčo?“

Přikývl a chtivě zíral do výstřihu jejího trička, pod kterým kromě krásně tvarované kůže už nebylo nic.

„Nečum tak, má tady dost nerudného borce! Abys hubou nenarazil na zaťatou ruku,“ uslyšel od stolu hned za dveřmi.

Kamarád a kolega z práce se na něho pobaveně šklebil. Je to fajn chlápek. Vždy dobře naložený, který promluví, jen když má co říct. Je u firmy nejstarší, takže se mu říká Dědek. I když má už padesát roků je stále svobodný. Vlastně rozvedený ale tohoto stavu si náležitě užívá.

„Tváříš se, jako bys měl připálenej zadek,“ šklebil se Dědek.

„Doslova,“ posadil se obezřetně Kuba. Obvykle nemívá potřebu se ze svých starostí vypovídat, jenže teď to z něho šlo jako před chvílí z opačného otvoru těla a vylíčil, co se mu stalo.

Dědek rozesmál a prohlásil:

„Vidíš, člověk nikdy neví, jak o panictví přijde. To víš, na štětky si musíš dávat bacha!“

„Jak to myslíš, sakra?!“ vyjel Kuba.

„Tak! Mám ti ukázat občanku?“ bavil se Dědek.

„Tak jo, posluž si,“ zuřil odevzdaně Kuba. Pochopil, že kamarád naráží na svoje příjmení, -Štětka!

„Ale uznej sám, nezabil bys tu moji? Já měl dnes jenom kousek k domácímu násilí.“

„Dej pokoj! Je hezká a příjemná, pokud vím. Co bys ještě chtěl?“

„To jo. K tomu dobře vaří, ráda pere, uklízí, pečuje o sebe, a ještě se u toho usmívá… Jenže taková je i posteli. Tváří se u toho úplně stejně jako když žehlí prádlo… To se rozplývá, jak to krásně voní čistotou…! Je z ní prostě slepice!“

„Aha, rozumím. Manželská krize! Katuško, dva koňaky prosím,“ zavolal na servírku.

„Žádný řeči,“ zamítl Kubovy protesty. „Vím, že chlastu moc nedáš, ale dnes to nechej na mně. Mám už s manželskými krizemi jisté zkušenosti. Jak víš, z jednoho chomoutu jsem se docela se ctí dostal. Tím tě ale nenavádím k rozvodu, ani nápad! Jenom ten, kdo rozvod prožil ví, co je problém! A v životě je třeba se problémům vyhýbat, chceš-li se dožít požehnaného věku… Tak, na tebe!“

Po další skleničce už Kuba nemohl od Katky odtrhnout oči.

„To je ženská, člověče! Temperament by mohla roznášet ve štamprlích!“

„Teda, ty v tom pěkně lítáš, Kubajs. Hele, byls už někdy té svojí nevěrnej?“

„Pravdu?“

„Nic než pravdu.“

„Jsme spolu deset let… No, jednou jsem to zkusil… Ale najednou se mi vybavil její obličej a já se na nic nezmohl… Tak jsem přestal ztrapňovat.“

„Nu což, je čas dospět. Jinak budeš jednou v domově důchodců hořekovat, že o něco v životě přišels! Zaplatíme a jde se ke mně! A bez řečí!“

Cestou se Kubovi tajuplně přiznal, že vedlejší byt si pronajaly dvě studentky, které jsou za dva tisíce ochotny k ledačemu.

„Nejdou ovšem s každým jako šlapky ze seznamky na internetu. Jen s tím, kdo má doporučení,“ usmál se pokoutně.

„A ty to doporučení dáváš, jó? Ty vado! Dědku, ty seš pasák,“ vyjel překvapeně Kuba.

„Ale no tak! Řekněme, že se o ně starám z čistého přátelství. A nemám za to skoro nic. Teda, občas panáka a taky… Někdy udělají „radost“ i mně! To víš, do vážného vztahu se mi už nechce. Jednou jsem si pořádně natloukl hubu a stačilo! Jenže příroda chce svoje…! Neboj, holky jsou to pěkný, dělají to rády a potřebují penízky.“

„Jenomže, já ještě nikdy s ženskou za prachy nebyl. A fakt se bojím, že zase zklamu…“

„Klídek, to jsou jen nedostatky ve vzdělání. Prostě nadešel čas se sebou něco udělat, jinak zemřeš pitomej. Hlavně klídek, Suzi si poradí. Jen všechno nechej na ní.“

Před domem Dědek vyťukal číslo na mobilu, pak se malinko odvrátil a něco tiše šeptal do sluchátka.

„A je to,“ usmál se spokojeně, když típl mobil. Nevšímal si Kubových rozpaků, dostrkal ho do výtahu a posléze do pootevřených dveří bytu ve třetím patře. V předsíni je uvítala příjemná plnoštíhlá dívka.

„Čau, já jsem Suzi,“ napřáhla ke Kubovi ruku a než se nadál seděl ve střídmě ale hezky zařízeném pokoji a v ruce skleničku…

Byla opravdu skvělá. Neprudila, k ničemu ho nenutila ani se ničemu nebránila. Soustředěně a trpělivě poslouchala, co říká a snažila se uhodnout jeho přání. Bylo to neskutečné. Miloval se s ní znova a znova a prokládal to panáky…

Ráno se probudil do fyzické i morální kocoviny. Chvíli nechápal, kde je. Z pod deky vedle něho vykukoval rozkošný nahý zadeček. Taktně se odvrátil a zaúpěl bolestí. Hlavu měl jako po ráně kladivem. Opatrně se posadil a pohled mu přistál na stolku, na němž stála prázdná láhev od whisky. Pomalu se mu začaly vybavovat včerejší události. Zděšeně zjistil, že má v paměti obrovské mezery…

„Klidně použij koupelnu,“ řekla Suzi, aniž otevřela oči.

Pod proudy vody mu začal mozek pomalu zabírat. -Co jsem to provedl? Marťa jistě zalarmovala policii, hasiče a možná i celou rodinnou radu… Rychle se utřel a oblékl.

„Kolik?“ zeptal se rozpačitě Zuzky beze studu sedící na posteli a marně se snažící si upravit neposlušné vlasy.

„Nic, platil jsi už včera,“ usmála se na něho, aby mu pomohla z rozpaků.

„Tak jo!“

Bylo mu trapně. Otřel si zpocené dlaně o kalhoty, sáhl si na kapsy saka, zda v nich má, co vždy nosí a strnul. Peněženka ještě včera obsahující docela slušnou hotovost a doklady, v náprsní kapse chyběla! Pocity sebeobviňování se okamžitě změnily v zuřivost. Vybavily se mu články z internetu, kde šlapky uspávají a okrádají své zákazníky a zaplál spravedlivým hněvem: „Tak dost! Přestaň si hrát na roztomilou a naval mi tu portmonku! Slyšíš? Nebo mám zavolat policajty?“ přeskočil mu hlas.

Nechápavě na něho zírala. V tom se otevřely dveře z vedlejší místnosti a v nich rozcuchaný Dědek pouze ve slipech.

„Co tady řveš, vole?“ okřikl ho a rozespale se škrábal v hustých chlupech na prsou.

„Sebrala mi peněženku!“

„Seš normální? Včera tady vyhazovals tisícovky jako mišuge! Musel jsem ti ji sebrat! Tady je,“ zmizel za dveřmi a po chvíli se vrátil s peněženkou v ruce.

„Chybí dva a půl litru, který nechals tady Suzi za služby a chlast!“

Kuba zahanbeně zkontroloval obsah portmonky a svěsil ruce:

„Bože… Jsem otřesný kretén! Můžeš na to zapomenout?“ obrátil se na Suzi nešťastně

„To je dobrý… Ale, raději abys šel!“

„Jasně… Promiň! Jsem prostě nadutej idiot,“ prohlásil zahanbeně a vydal se ke dveřím.

„Nechvátej, Kubajs! Dole u mě dáme vyprošťovací pivo,“ volal za ním Dědek.

Kuba vyšel z bytu s pocitem, že by raději nastavil bolavý zadek kopanci, než ještě jednou zažít podobnou situaci… Vyčkal, až se vykolébal zívající Dědek.

„Tak jaký to bylo,“ plácl Kubu rozverně po zádech, když se usadili v jeho kuchyni s orosenými lahváči před sebou.

„Zrovna teď se necítím na nějaká hodnocení. Kocovina, výčitky, trapas a stále ještě bolavá prdel! Vidíš nějaká pozitiva?“

„No jo, trapas. Ale Suzi neřeš, zvládne to. A zadek to taky zahojí…! Hele, ale aby ti to nebylo líto, i já mám za sebou pěknou trapárnu: Loni z jara, cestou z nějakýho mejdanu, mě taky přepadla srajda. Nezbylo než v parku vletět do křoví! Jenže kde vzít papír? Nenapadlo mě nic lepšího než se svlíknout a použít slipy. Jsem však šetrnej, tak jsem je pečlivě sbalil a strčil do kapsy bundy. Druhý den se oteplilo a bundy se přestaly nosit. Ty podělaný slipy pak našla paní v čistírně, když jsem tam tu bundu donesl! Už jsem si pro ni nikdy nepřišel!“

„No… Taky dobrý…!“

Dědek se dlouze napil z láhve, cudně si odříhnul do dlaně a pokračoval: „A morální kocovinu, taky pusť z hlavy! Ženský totiž hledají jen jedno: Chlapa, kterej se postará o ni a její děti. Nemůžou za to, je to v nich zakódováno za celou dobu, co existuje lidstvo. A když takového chlapa najdou, tak se zase bojí, aby jim ho některá nepřebrala. A tohle všechno mlží do pro nás tajemných a těžko pochopitelných věcí jako je veliká láska…! Jó, svět je vlastně jenom o prašulích!“

„Takže láska podle tebe není?“ chytila Kubu Dědkova teorie.

„Ale, existuje. Jenže nemá nic společného s krásnou a nádhernou nekonečností. Všechno je jenom chtíč, kterej člověka na chvíli zblbne. Vzniklo to tehdy, když obyčejný lidi začali číst o tom, jak chudá služka s fabrikantem ke štěstí přišla. To ženský přestaly sexovat jen za účelem početí. Zjistily, že je to docela příjemný. A poznaly, že tím na nás mají páky, aby dosáhly toho, co chtějí. No a moudře tomu daly rámec, kterýmu chlapi nikdy nebudou rozumět… Tohle všechno je láska! Někdy si něco přečti o Freudovi. Ostatně, všiml sis někdy kolik podstatných jmen ženského rodu, má katastrofický význam? Jen namátkou: Válka, politika, nemoc, hrůza, proradnost, žárlivost, hloupost, pohroma. Naproti tomu: Mír, pokrok, spánek, sex, orgasmus, rozum…“

„No a co třeba radost, slast, péče nebo pravda? Dědku, tobě musely ženský pořádně ublížit, co?“

„Ale vůbec ne! Jenom jsem nerad oblbovanej… Hele, ale ty si to hleď doma nepodělat!“

„Ty vado! No, to je něco! Napřed mě dotáhneš do hampejzu a pak mě moralizuješ?!“

„Klídek, Kubajs! Potřebovals něco, co ti chybělo, ne? Vypadnout ze stereotypu a pořádně odpustit páru! Proto ale není nutný bourat všechno, cos léta budoval. Nepotkáš dvakrát člověka, se kterým se dá ten podělanej život prožít!“

„Teda Dědku, kdybys teď vytáhl papír se smlouvou ke koupi mojí duše a chtěl ho podepsat krví, nepodivil bych se.“

Dědek smířlivě pozvedl sklenici piva. „Jo, ďábla bych docela bral. Je moje krevní skupina!“

Kubovi se po pivu trochu ulevilo. Vytáhl tedy mobil a vyťukal Martinino číslo. Vzala to okamžitě.

„Prosím tě, kde seš? Umírám strachy!“

„Promiň, trochu jsem se opil. Jsem u kamaráda. Už jsem na cestě domů.“

Její obavy byly opravdové, a to ho dojalo. Ke všemu v břiše znovu pocítil varovné kručení a tlak.

„Děje se něco?“ zajímal se Dědek.

„No… Myslím, že budu potřebovat péči,“ chytil se Kuba za břicho.

Dědek se rozesmál. „Tak jo, mazej domů! Hele a jak říkám… Bacha na štětky,“ volal za ním škodolibě.