Strachování

Strachování

Starý Hubík vyšel z restaurace malinko nejistým krokem. Už před několika lety dosáhl na starobní důchod, ale na penzistu z daleka nevypadá. Je to podsaditý muž s mírným bříškem, krátkým prošedivělým ježkem a úspornými, účelnými pohyby. Malinko přivřené oči vždy pozorně sledují dění kolem, a přitom se trochu potměšile usmívají. Štamgasti z restaurace mu neřeknou jinak, než Huba!

Pět dvanáctek a dva panáky Becherovky dnes hodně přesáhly jeho limit. Jenže dnes kamarád Jirka Sláma, jinak učitel gymnázia rovněž na penzi slavil narozeniny, a to se nedá ignorovat.

Ve víru veselého špičkování náhle v televizi nad výčepem zahlédli šot o hledaných mladících, kteří ve městě už několik dnů surově napadají a okrádají staré lidi… Najednou bylo v lokále po zábavě.

„Urvat ruce, zmrdům! A jejich rodiče zavřít,“ rozohnil se od vedlejšího stolu místní opilec Duda, který tady léta systematicky propíjí sociální dávky. Vztekal se, protože lidé žijící v okolí jsou zdrojem vylepšení jeho příjmů. Za pár korun a cigarety udělá jakékoli práce na zahradě nebo v bytě. Grázlové jako ti z televize mu ničí byznys, protože na naléhavé výzvy policistů, se teď lidé bojí kohokoli pustit do domu nebo bytu.

„Kdyby to mělo platit i na rodiče, smrděl bys v base,“ chechtal se bezzubými ústy jeho společník u stolu. „Tvůj kluk přece ještě pořád sedí za přepadení večerky, ne?“

„Protože mě jeho matka, vyhodila z bytu a zakázala ke klukovi přístup, takže vyrůstal bez táty,“ zuřil Duda. Raději se ale honem uchýlil na záchod, aby nemusel poslouchat jízlivé poznámky kamaráda, že by syna stejně nic užitečného nenaučil.

Rovněž u Hubíkova stolu a jeho dvou přátel televizní zpráva změnila dosavadní pohodu.

„Do prdele, co se to dnes s těma mladýma děje? S náma přece taky mlátila puberta a dělali jsme kraviny, ne? Ale tohle? To volá po tvrdém americkém trestním právu, kterému je lhostejný věk pachatele,“ nadával Mirek Hála, další z Hubíkových přátel. Je to vysloužilý důstojník. Penzi si užívá jako zanícený rybář a zdatný pěstitel zeleniny na zahradě vilky, kterou vyženil.

„Vojna jim chybí, spratkům! Tam se každý puberťák rychle naučil respektu a odpovědnosti za to, co dělá,“ dodal.

„Ale no tak! Každý si musí ty klackovité roky nějak odbýt, ne?“ pohlédl Sláma významně na Hubíka. Měl už taky vypito, a jako vysloužilý pedagog, se cítil tak trochu zodpovědný za stav dnešní mládeže.

„Narážíš na to, že jsem byl v kriminále? Myslíš, že je stejný jako okrást babičku?“ ozval se dotčeně Hubík.

„Hele, dej si pohov, profesore,“ zastal se Hubíka Hála. „Dobře víme, jak to tenkrát s Hubou bylo. Náhodou se jako divák nachomýtl k opilecké rvačce. A Hubův obličej nějak nelíbil jednomu z rváčů tak po něm vystartoval s půllitrem v ruce. Jenže to si naběhl. Dostal ránu do nosu a do rána o sobě nevěděl. Bohužel to byl synáček jednoho velkého komouše a Huba za to těžce zaplatil. A to zrovna měl na dorosteneckém mistrovství republiky boxovat o titul. Místo toho, -tři roky v báni, natvrdo!“

„No jo! Takže vlastně mohl zažádat o odškodnění jako bojovník proti režimu,“ špičkoval přiopilý Sláma.

„Mohl, ale neudělal to. Huba je totiž formát! Protože zatímco my dva jsme jako ovce šlapali v davu poslušných občanů na manifestacích a schůzích, on se nebál postavit namyšlenému spratkovi tehdejšího bafuňáře. A musel se pak v životě pořádně ohánět, aby smyl cejch kriminálníka! Deset let makal v Německu, aby se zmohl na to svoje fitcentrum.“

„Tohle já přece vím… Nechtěl jsem se tě dotknout, Hubo! Promiň,“ vyměkl Sláma.

„V pohodě,“ mávl rukou Hubík, ale měl po náladě. „Mimochodem pánové, toho kluka jsem po revoluci potkal. Bože, ten se vyděsil. Já ale dělal, že ho neznám. Stačilo mi vědomí, že se málem podělal strachem!“

Hubík kývl na číšnici a prohlásil: „Jdu bydlet, chlapi! Jsem nějak mimo sebe. A už mám dost naváto. Zejtra mi pukne hlava!“

„Ty odcházíš, Hubíčku? Doufala jsem, že mě doprovodíš,“ přispěchala číšnice s flekem v ruce a smutnýma očima.

„Neberte od něj peníze, Radko! Dnes je tady všechno na mě,“ zarazil ji Sláma.

U dveří restaurace ho ještě dohnala. „Něco se stalo?“

Hubík jí konejšivě pohladil ruku. „Nic, Raduš. Ale, dnes bych fakt nebyl dobrej společník. Sorry.“

Venku na chvíli zalitoval, že ji odbyl. Je od něho o deset let mladší, a ještě pořád pěkná ženská. Hustá, blonďatá hříva a smyslná, plnoštíhlá postava. Chlapi v restauraci by na ní rádi nechali nejen oči. Před třemi roky jí po banální operaci žlučníku náhle zemřel manžel. Jednou se Hubíkovi přiznala, že manžela milovala, ale jeho smrt byla pro ni vysvobození. Strašlivě totiž na ni žárlil a občas ji proto i bil.

I Hubík žil sám. Říkal, že dva rozvody rozumnému chlapovi stačí k tomu, aby pochopil, že je pro manželství nepoužitelný. Přesto občas zatoužil po ženském smíchu, obdivu a péči. Vlastně to mají s Radkou stejné: Oba si žárlivě střeží svoji volnost a soukromí. Když ale mají té volnosti a samoty po krk, dají a vezmou si od sebe navzájem to, čeho se jim nedostává.

Unaveně si zapálil cigaretu a vydal se chodníkem k vilové čtvrti. Proti sobě uviděl dvě postavy. Mikiny s kapucemi nataženými na hlavu a rozevlátá, nejistá chůze. Hubíkovi v hlavě varovně zablikalo…

„Tý, pí-o! Šoustal bych,“ řval jeden do tmy.

„To mi povídej, vole! A kouřil, až bych brečel,“ odpovídal mu druhý.

„Není problém, vole! Tady ten zaprděnej dědek nám rád dá nějaký kuřivo! Že jo, duchno?“

„Klídek, hoši! Nechci problémy,“ snažil se jim Huba vyhnout.

„Dědku, co tady děláš, do prdele? Víš kolik je hodin? Ve starobinci už vycházky skončily, ne? Nakul žvára a padej k bábině,“ zastoupil mu cestu jeden z nich.

Hubíkovi se v hlavě úplně rozjasnilo. Adrenalin vyplavil účinky vypitého alkoholu. Hoši taky určitě nebyli střízliví, ale nedokázal určit, zda jsou opilí nebo pod vlivem nějaké drogy.

„Slyšíš, páprdo zasranej? Kouřit chceme! A když už budeš mít pracky v kapsách, vytáhni i portmonku,“ prohlásil ten větší.

„Tak jo,“ zatvářil se Hubík vyděšeně a horlivě sáhl do náprsní kapsy bundy.

„A kde vy se tady berete, mládenci? V polepšovně jsou prázdniny?“ zeptal se naivně.

„Cos to řekl, pi-o?“ zasyčel ten agresivnější. Přistoupil k Hubíkovi o krok blíž a napřáhl zaťatou pěst. Na to Hubík čekal. Než kluk stačil ránu dokončit, dostal loktem z boku nemilosrdnou ránu na sanici. Bylo slyšet ošklivé křupnutí kosti a kluk se skácel. To už ale byl Hubík ve rváčském rauši a ještě, než kluk dopadl na zem, nelítostně ho nakopl do rozkroku.

Ulicí se ozvalo zoufalé kvičeni podsvinčete. Ten druhý na nic nečekal a dal se na útěk.

„Kam běžíš, smrade! Máš tady na zemi kamaráda,“ volal za ním Hubík.

Vtom se ulicí rozezněla houkačka policejního auta se zapnutými majáky. Další policejní auto se na druhé straně ulice pustilo za prchajícím.

„Vstávej, mladej,“ zvedal kvílejícího mladíka policista.

-Teď jsem v hajzlu, uvědomil si Hubík a vzpomněl si na incident před lety. V duchu se modlil, aby se ho policisti nezkoušeli zpacifikovat, protože vůči nespravedlivému násilí se nedokáže ovládnout. Ale vrátit se do vězení? To raději spolknout hrst prášků! Z celé situace se mu udělalo zle, takže se musel opřít o dveře policejního auta. Jenže policisté mu nevěnovali pozornost. Zvedli mladíka, nasadili mu pouta a zavolali sanitku. Teprve potom se jeden z nich obrátil na Hubíka a požádal o občanský průkaz. Mlčky si zapsal údaje, ověřil si je vysílačkou v centrále a pak se usmál:

„Jste frajer, pane! To smekám! Můžete se zítra v deset hodin dostavit na policejní služebnu k sepsání protokolu?“

„Mám si vzít i kartáček na zuby a holení?“

Policista se pobaveně zasmál. „Bez obav! Máme všechno na kamerách městské policie,“ ukázal na nejbližší sloup. „Sledujeme je už dobrou hodinu. Možná, že to jsou ti hrdinové, co ve městě přepadávají babičky! Dobrou,“ zasalutoval.

Dva dny pak prožil jako pod vodou. Nějaký místní novinář si zjistil jeho jméno a neodbytně trval na rozhovoru. Hubík raději vedení fitka předal kolegovi a zavřel se doma. Vytrvale s ním cloumaly ničivé pocity obav a beznaděje, které důvěrně znal z pobytu ve vězení.

Třetí den už stres neunesl. Odpoledne si nalil panáka a odhodlaně zapnul mobil. Okamžitě začal vyzvánět.

„Dobrý den. Tady redakce místní televize…“

„Už jsem vám řekl, že nemám zájem o rozhovor. A vůbec se mi nelíbí, že se na mě vyptáváte sousedů,“ prohlásil výhružně.

„Ale pane…“

Naštvaně opět vypnul telefon. Jenže vzápětí se ozval zvonek domovních dveří.

„Ten chlap si vážně koleduje,“ vztekal se a šel otevřít. Za dveřmi však stála Radka.

„Co je s tebou, Hubíčku? Telefon nezvedáš, do hospody nezajdeš… Mám pověření od štamgastů zjistit, jak seš na tom a jestli něco nepotřebuješ. Co se vlastně opravdu stalo?“ zeptala se, když ji nalil skleničku becherovky.

Stručně a se strojeným nezájmem jí všechno popsal. Dychtivě ho vyslechla.

„V místní televizi ti říkají železný senior, víš to? Najednou prý ve městě přestalo i přepadávání. Jsem na tebe hrozně pyšná.“

„Dej pokoj! Rozbít hubu hajzlíkovi, není nic zvláštního! Jen se teď děsím, jestli jeho táta není nějakej bafuňář, co na mě podá trestní oznámení. Mám už zkušenost, jak se před soudem dá skutečnost překroutit.“

Radka mu pohladila ruku. „Neboj, já tě nedám! Ale dnes mám volno a toho by ses měl bát! Protože jsem pěkně nažhavená.“

„Dobrá! Ale nejdřív procházka! Potřebuju na vzduch. Jinak to se mnou sekne,“ krotil její nadšení.

„Prosím, ne,“ zvedla oči ke stropu Radka. „Dnes tu tvoji depresivní procházku po hřbitově fakt nedám!“

„Hřbitovy nejsou depresivní, Raduš, naopak. I když, záleží, v jaké pozici se tam člověk dostane. Mají v sobě noblesní klid, vznešenost a zákonitou spravedlnost. Protože tam stejně všichni jednou skončíme. A přesně to teď potřebuju. Jdeme?“ podal jí galantně ruku a pomohl vstát. Celou cestu však záhadně mlčel.

Za to mezi pomníky se vyznal. „Koukni třeba na tento náhrobek! Stojí tu: Dělejte si, co chcete! Já to mám za sebou! Nebo tady: Zde leží moje drahá tchýně Karla Děsná… Stav hrobu odpovídá tomu, jak drahá mu byla,“ bavil se pohledem na vzrostlý plevel.

„Mně to moc legrační nepřipadá,“ mračila se Radka. „Ale už dávno se tě chci zeptat, Hubíčku. Seš věřící? No, že máš rád hřbitovy! A taky občas mluvíš o nějaké vyšší spravedlnosti,“ opáčila znenadání.

„Holka, já ti nevím! Že existuje nějakej Bůh, co všechno řídí a ví, tomu teda nevěřím. Byl by to pěkně zlovolnej chlápek! Ale potají si přeju, aby místo něj bylo aspoň něco… Víš, v kriminále jsem kamarádil s jedním nedostudovaným knězem. Vyprávěl mi o takových věcech z bible, že by mě nikdo do žádné církve nedostal.“

„Si děláš srandu? Já teda bibli nečetla, ale nechápu, co strašného by tam mohlo být.“

„Dobře. Tak třeba, určitě slyšelas příběh hříšného města Sodomy. Zbožného Lota tam jednou navštívili Boží poslové. Jenže když to zjistili zvrhlí lidé ze Sodomy Lotův dům obklíčili a žádali, aby jim posly vydal. Chtěli je znásilnit. A představ si, že ten spravedlivý Lot, který byl Bohem jako jediný z města hříchu vybrán k záchraně, raději nabídl nadrženému davu své dvě dcery! Není divný, že takové zvěrstvo vyvoleného Bohu nevadilo?“ ušklíbl se Hubík a pokračoval: „Pro sodomské muže však dívky nebyly dostatečná zábava. A tak zasáhl Bůh. Odvedl Lotovu rodinu z města a nařídil, že se cestou nikdo nesmí ohlédnout. Pak město zničil. Jenže Lotova žena to nevydržela. Ohlédla se a byla proměněna v solný sloup! Jenom za jedno blbý ohlédnutí, chápeš?! Podle mě to byla od Boha děsivá podlost! Ale že pak Lotovy dcery, aby si zajistily potomky, svého otce opily a dopustily se s ním krvesmilstva, to Bohovi nevadilo! Co si o takovém Bohu má člověk myslet?“

„Fuj! Je v bibli tak děsivých věcí víc?“

„Je. Ale to zase někdy jindy. Ten kněz mi tím chtěl říct, že světská i Boží spravedlnost je jenom nevypočitatelná hra mocných! Takže i záležitost s těmi spratky nemusí být banální! Ono, rozbít někomu nos ve spravedlivém hněvu není těžký, ale ty následky! Už bych fakt nezvládl kriminál!“

Radka konejšivě vzdychla. „Hubíčku, sedíš zavřený doma a vůbec netušíš, co se venku děje.“

„No co? Lidi cinkaj klíčema?“

„Skoro. Štamgasti se tě nemůžou dočkat. Místní novinář zuří, že mu nedáš šanci na rozhovor. A taky nějaký člověk z domova důchodců se přišel zeptat, jestli bys jejich klientům nemohl o tom přepadení popovídat. To víš, starým lidem se takové věci hezky poslouchají. Kdo by si na tebe troufnul s nějakým oznámením!“ usmívala se. Najednou zvážněla: „Ale já se bojím Hubíku, že v té slávě o tebe přijdu!“

Hubík se zastavil a vzal si její obličej do dlaní: „Raduš, já jsem sice nevrlý stárnoucí bejk, ale jedno vím jistě: Že když jsem s tebou, je mi strašně fajn. Tak jsem to neměl ani s vlastní mámou, pokud si pamatuju, ani s žádnou bejvalkou. Hrozně nerad bych o tebe přišel.“

Přitáhla ho k sobě a políbila. „Miluju tě, Hubíku! Víš to?“

„To nechápu. Co je na mně tak skvělýho?“

„Co? S tebou se totiž ničeho nebojím! Ani stárnutí… A to jsou pro ženskou nějaké strachy…!“

„Tak to musíme ke mně domů,“ objal ji. „Možná bych mohl něco udělat s tou tvojí nažhaveností a možná i zahnat to tvoje ženský strachování,“ zašeptal jí smyslně do ucha…