Článek
Fakta se dají popřít, ale popírání nic nezmění na tom, že to, co je popíráno, je skutečnost. Existují popírači Holokaustu. Ale to, že bylo vyvražděno 6 milionů židů a že existovaly plynové komory, zůstane faktem a žádné popírání to nezmění.
Když napíši, že jsme žili za ostnatým drátem nabitým vysokým napětím, za kterým bylo minové pole, mohou to zastánci minulého režimu popírat, ale stále to zůstane faktem.
Přeme se o to, zda se žilo lépe tenkrát, nebo dnes. Na tom se nemůžeme shodnout, protože to jsou názory. Je třeba uvádět fakta, která se nedají popřít. Ten, komu se žilo dobře bude tvrdit, že bylo dobře. Ten, komu se žilo špatně, bude tvrdit, že bylo špatně.
Vzpomněl jsem si na Rádio Jerevan. Fiktivní stanice, kterou si lidé vymysleli, aby se mohli smát absurditě, ve které jsme žili.
Dotaz na Radio Jerevan – budou za komunismu peníze? Odpověď – pesimisti tvrdí, že budou. Optimisti tvrdí, že nebudou. Naše odpověď je, že u někoho budou, u někoho nebudou.
Tak že, dohadovat se, zda bylo hůř nebo lépe je zbytečné. Je to jen osobní zkušenost, ze které si tvoříme názor. I na fakta se dá vytvořit názor. Pokud někdo vyjádří názor, že ostnatý drát na hranicích bylo správné opatření, aby lidé neutíkali na západ, pak je to názor na fakt. Ale tento názor nepopírá fakt, že tam ten ostnatý drát byl.
To, že mě nevyhodili z práce, neznamená, že lidi nebyli z práce vyhazováni. Stále měli právo na práci, dokonce povinnost pracovat, ale to, že vystudovaný člověk, kapacita ve svém oboru musel dělat v kotelně jen proto, že podepsal Chartu 77 je fakt.
Dnes už málo kdo ví, co to byla Charta 77. Dokonce to ví i málo těch, kdo v té době žili, protože se všude o tom psalo, podepisovaly se petice proti Chatě, ale text Charty 77 nebyl zveřejněn. Nebyl zveřejněn proto, že neobsahoval názory, s těmi se dá nesouhlasit, ale obsahoval fakta. Kdo chce, může si text Charty 77 vyhledat a přečíst.
Charta 77 kritizovala „politickou i státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv. ČSSR se zavázala podpisem v Helsinkách k jejich dodržování. To, že kritika ČSSR byla oprávněná, ČSSR sama potvrdila pronásledováním těch, kdo Chartu podepsali a těch kdo odmítli podepsat Antichartu.
V Chartě se psalo o tom, že jsou zde lidé pronásledováni za své názory a tito lidé pak byli pronásledováni za to, že toto napsali. Takováto absurdita byla tenkrát možná, protože se nikde nesmělo napsat to co se smí dnes. To jsou fakta.
Vy, kdo jste to nezažili si představte, že za vámi někdo přijde a řekne vám. Podepiš, že nesouhlasíš s tím, co se píše v Chartě 77. Vy řeknete, a co to je, já o tom nic nevím, já to nečetl. A on vám řekne, to nevadí podepiš.
Já byl dělník, nebyl jsem hrdina, neměl jsem, co ztratit, tak jsem nepodepsal Antichartu. Ale vůbec neodsuzuji ty, kdo podepsali, protože měli co ztratit. Byla to hrozná doba, a to je fakt. To že já nebyl pronásledovaný neznamená, že mi bylo lhostejné, že zde byli lidé, kteří pronásledováni byli.
Po válce se Němců ptali, jaký je jejich názor na vyvražďováni židů a plynové komory. Odpovídali, my o tom nevěděli. Je těžké tomu věřit, ale budiž. Ale dnes se ví, že lidé byli zavíráni a pronásledováni, stříleni na hranicích, když chtěli utéct, a přesto někdo dokáže napsat, tenkrát bylo líp, protože já se měl líp. Je mi jedno jak se kdo měl. Já se také neměl úplně špatně. Je pravda, že des se mám lépe. Ale na tom přece nezáleží.
Dnes můžete nadávat a popírat fakta, a nikdo vás za to nebude pronásledovat. My, kdo jsme zažili onu dobu, jste chodili k tomu, co se nazývalo volby, ale volit jsme nemohli. Nebylo z čeho. Mohli jsme odevzdat jen souhlas a pokud jsme nesouhlasili, stali jsme se podezřelými a pokud by jim na nás záleželo, tak se nám pak nežilo dobře.
Tenkrát jsme si vládu nevolili, museli jsme jen souhlasit s těmi, kdo byli do vlády nominováni. Chodili jsme na 1 Máje jásat do průvodu. Dělali jsme, že jásáme, ale většina lidí do těchto průvodů chodila proto, že se bála tam nejít. Jako malému chlapci se mi to líbilo a nechápal jsem proč otec nechtěl nosit transparent. Dnes to vím, nechtěl ho, aby mohl z průvodu utéct.
V Televizních novinách jsme stále slyšeli, jak se máme dobře. Samé lži a přetvářka a někteří tomu do dnes věří. V tom jsme žili. Dnes se také lidé přetvařují a lžou, ale můžeme o tom mluvit a psát. Tenkrát jsme museli držet hubu. Kdyby ti, kdo tvrdí, že bylo líp si tenkrát dovolili mluvit a psát tak jak mluví a píší dnes, tak by dnes nepsali o tom, že tenkrát bylo líp, protože by jim líp nebylo.
Dnes můžeme jezdit kdy chceme kam chceme, může říkat a psát co chceme. A přesto jsou tu tací, které nezajímají fakta, stačí jim jen vlastní zkušenost a názor. Já se měl dobře a jak se měli ostatní mě nezajímá.
Karel Kryl ve své písni Veličenstvo kat zpívá Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat. Jak zakázali psát a zakázali zpívat. A bylo jim to málo poručili dětem. Modlit se jak si přálo, veličenstvo Kat.
Proč byl Karel Kryl tenkrát tak populární? Protože ve svých písních sděloval to, co se ostatní báli říci. Kdyby to, co zpíval nebyla pravda, nikdo by ho neposlouchal. A protože zpíval o tom, o čem se většina lidí bála mluvit, muset odejít do emigrace. Karlu Krylovi se vůbec nelíbilo to v čem po revoluci žijeme. Stále kritizoval to, co se mu nelíbilo. Ale už mu to nikdo nezakázal. Kdybyste mu řekli, že to je dnes špatné, souhlasil by s vámi. Kdybyste mu řekli, že tenkrát bylo líp, nechtějte slyšet kam by vás poslal. Poslal by vás tam kam Miloš Kopecký poslal komunisty na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v roce 1987.
Je mi jedno, jak se kdo měl. Nechci žít v tom, v čem jsme žili, a to že jsme tak žili, jsou fakta. Ti, kdo tvrdí, že to není pravda, jsou jako ti, co popírají holokaust. Je jim jedno, že když se o holocaustu nebude psát a mluvit, může se to stát znova. A proto o tom píši, protože nechci, aby se to stalo znova.
