Článek
„Neexistuje jiná rozumná forma výchovy než být příkladem – nelze-li jinak, tedy odstrašujícím.“ Albert Einstein
Aby nás kůň poslouchal a dělal to, co my chceme, musíme ho zkrotit. Na nezkroceném koni nemůžeme jezdit a nutit ho, aby dělal to, co my chceme. Pohled na nezkrocené koně je krásný. Pohled na koně zkroceného je smutný. Nezkrocený kůň ví, co je a není pro něj prospěšné. Zkrocený kůň se vzdal vlastní prospěšnosti a dělá to, co je prospěšné někomu jinému, ale ne jemu. Je to tvor bez vlastní vůle. Koně se krotí tak, že zlomíme jejich vůli a donutíme je k poslušnosti. Když kůň dělá to, co my chceme, říkáme, to je dobře vychovaný kůň a vůbec nás nenapadne, že to samé děláme svým dětem. Zkrocené dítě je dobře vychované dítě.
Zvířata svá mláďata nevychovávají. Mláďata své rodiče napodobují a tím se učí, co je a není pro ně prospěšné. My své děti vychováváme podle toho, co si myslíme, že je pro ně prospěšné. Vytvoříme si nějakou představu podle toho, jak jsme byli vychováni, a tu pak vnucujeme svým dětem a říkáme tomu výchova. Já tomu říkám krocení, drezůra.
Jak probíhá krocení dětí. Rodič vnucuje dítěti vlastní představu o tom, co je a není správné. Někdo autoritativně, jiný tolerantně, ale vždy se rodič snaží přesvědčit své dítě o správnosti vlastních představ podle svých zkušeností. Ale to jsou jeho představy a jeho zkušenosti a pokud je dítě přijme za své, nebude nikdy žít podle vlastních představ a zkušeností.
Jsou děti hodné, to jsou ty poslušné a děti zlobivé, neposlušné. Hodné ovečky, nebo zlí vlci. Ovečky budou v dospělosti vždy čekat, až jim někdo řekne, co mají dělat a oni to poslušně udělají. Podléhají autoritám a přejímají cizí názory. Vlci, ti nedělají to, co jim někdo řekne, naopak se bouří proti autoritám. Tvoří si vlastní názory. Ale když ovečky a vlci neměli dobrý příklad u rodičů, tak ovečky poslouchají i tam, kde poslechnout nemusí, a vlci se bouří i tam, kde se bouřit nemusí.
Pokud rodiče děti vychovávají tím, že jim říkají, co je a není správné a nedají jim možnost si na to přijít sami, tak ze svých dětí vychovají ovečky nebo vlky, ale ne dospělé, kteří se dokáží rozhodovat podle vlastních představ a zkušeností.
Co mají rodiče dělat, když chtějí, aby byly v dospělosti jejich děti sebevědomé, nezávislé a uměly se správně rozhodovat? Především je třeba, aby tuto schopnost získali oni sami, a to je velmi těžké, protože oni sami neznají nic jiného než to, jak byli vychováni. Jak mohou jít svým dětem příkladem, kdy i oni jsou deformováni tím, čemu říkáme výchova.
A je tu dilema. Rodiče nemají děti vychovávat, ale mají jim být příkladem. Ale nemohou jim být dobrým příkladem, protože sami neměli dobrý příklad u rodičů. Je jeden způsob, jak to alespoň částečně napravit. Je to upřímnost. Když rodič nemůže být svým dětem příkladem, neměl by jim říkat, co je a není správné. Měl by se jim přiznat, že to neví. Dítě ocení upřímnost víc, než když samo později pochopí, že to rodič nevěděl a jen mu vnucoval své falešné představy.
Dobrý rodič, kterému jeho rodiče nebyli dobrým vzorem, se může učit se svými dětmi. Nemůžeme se učit od svých dětí, ale můžeme se učit s nimi. Děti se ptají a my jim říkáme to, o čem jsme přesvědčeni, že je to správné. A teď si představte, že se nesnažíte své přesvědčení dítěti předat, ale že se ho zeptáme, co si myslí a proč si to myslí. Můžeme se dozvědět něco, co by nás nikdy nenapadlo. A tak se rodič ptá a dítě odpovídá a spolu hledají odpovědi, které jsou pro dítě prospěšné, a to, k čemu se doberou, může být prospěšné i pro rodiče. Takto se dítě učí si tvořit vlastní názory, které jsou pro něj prospěšné.
Další téma jsou povinnosti. Říkáme dítěti, co musí a co nesmí a většinou mu nevysvětlíme proč. Ovečka poslechne a udělá i to, co nemusí, a vlk se bouří a neudělá ani to, co je pro něj prospěšné. Rodič chce, aby si dítě po sobě uklidilo. Řekne mu musíš si to uklidit. Když neposlechne, buď následuje nějaký trest, nebo to udělá rodič sám. Ale nenapadne ho říci dítěti, mohu ti pomoct to uklidit?
Nebo chce rodič, aby dítě udělalo něco pro něj. Řekne mu, udělej toto. Ale nenapadne ho mu říct. Potřebuji udělat toto, budu rád, když mi pomůžeš to udělat. Každé dítě rádo napodobuje dospělé. Ale pokud to má jako povinnost, tak z toho nemá radost. Dítě nemá mít žádné povinnosti. Když má dítě s rodičem dobrý vztah, tak vidí, co rodič dělá a když to dělá rodič, tak je to třeba dělat a dítě to pak dělá jako samozřejmost, a ne jako povinnost.
Jednáme s dětmi jako s nesvéprávnými bytostmi, ale měli bychom s nimi mluvit jako se sobě rovnými partnery úměrně jejich věku. Tak získají zdravé sebevědomí a nebudou se v dospělosti nad nikým povyšovat a od nikoho se nenechají ponižovat. Budou vědět, kdy je třeba udělat, co je třeba, a kdy neudělat to, co udělat třeba není. Přestaňme děti drezírovat a říkat tomu výchova.
