Článek
Ještě, než se do toho pustíme, musím uvést pár premis, ze kterých budeme vycházet.
- Níže uvedené je můj názor, ne něco, co vydávám za absolutní pravdu. (Jakoby něco takového ve sféře výchovy vůbec mohlo existovat.)
- Ano, jde o generalizaci. Vy máte úplně jiné zkušenosti a názory.
- Ano, každá rodina je jiná, každé dítě je jiné, každí rodiče byli a jsou jiní.
Jdeme na to.
Nutili nás dělat věci, do kterých se nám nechtělo
Generace našich rodičů to nejspíš trochu přeháněla (komínky ve skříních, sobotní úklidy), my to zase nejspíš trochu podceňujeme. Čím starší děti mám, tím důležitější mi přijde „donutit“ je dělat věci, které se jim dělat nechtějí. Protože, co si budem, právě toto je náplní většiny dní dospělých. Komu se chce vstávat, komu se chce chystat dětem snídaně, komu se chce do práce, komu se chce sportovat, komu se chce vytírat, komu se chce na hřiště…? Netvrdím, že máme děti šikanovat, ale přijde mi, že těch pokynů často vycházejících z absolutně nepodložené logiky „protože jsme to řekli, protože jsme tvoji rodiče, protože nás musíš poslouchat, dokud jsi pod naší střechou“ bylo dříve o dost víc a možná to nebylo tak úplně na škodu. Kdyby mě naši nenutili chodit do hudebky, i když jsem s tím chtěla seknout, dnes bych litovala. Kdyby mě nedonutili jet na tábor, neměla bych kamarády, které mám dodnes. (I když tábory jsou téma ožehavé, na jednom jsem fakt trpěla). Úklid, úkoly… A. Tak. Dále.
Neřešili za nás naše problémy (tolik)
Nechceme, aby naše děti zažívaly stejná příkoří, kterými jsme procházeli my, takže kdykoliv je to možné, přiskočíme a napomůžeme. A tím vychováváme bezbrannou, apatickou generaci. Neříkám, že v případě nějakých vážnějších věcí není vhodné zasáhnout, dítě se asi těžko vypořádá se šikanou nebo obtěžováním jakékoliv povahy, ale řešit každý mini spor s kamarádem nebo učitelem může být ve finále na škodu. Dítě něco ztratí, hledáme to my. Zapomene, hledáme to my. Chce něco vědět, zeptáme se my. Opět si přečtěte premisy, je to generalizace, u vás to tak jistě neplatí, vy máte děti absolutně samostatné, já vím.
Nedali nám všechno hned
Ono to nejspíš až tak nebylo přesvědčením jako o něco nižší životní úrovní, ale možnost těšit se na něco a schopnost počkat je velmi, velmi, velmi cenná a důležitá. A dnešní děti ji ztrácejí. Mají všechno, na co si vzpomenou, téměř hned a dost často vlastně ještě dřív, než si na to vzpomenou, protože rodiče zoufalí ze zjištění, že jejich dětí vlastní všechny hračky a elektroniku, která na trhu je, musí zapojit mozkové závity a komunitu přátel a vymyslet, čím dítě překvapit. My si museli počkat. A světe div se, někdy jsme se ani nedočkali. Jaká k ř i v d a.
Učili nás úctě k autoritám a starším
Zdravit se muselo, prosit se muselo, děkovat se muselo. Dokonce i poslouchat se muselo. Jak nemyslitelné. A to nejsem žádný velký pamětník. S tím souvisí další věc. V době mého dětství ještě nebylo za trest být učitelem. Pokud byl učitel normální, tzn. nešikanoval dítě, protože neměl vyřešené nějaké vlastní problémy, rodič s ním táhl za jeden provaz. Nebo se ho minimálně nesnažil na tom pověstném provaze oběsit. Protože učitel i rodič, ač oba nedokonalí, měli stejný cíl. Vychovat chytré, slušné dítě, které zvládne čelit nástrahám života a zároveň zabrat, když se po něm něco chce.
Shrnutí. Snažili se. Ne, že ne.
A kdo se právě naštval, jak tady velebím příšernou výchovu založenou na odměně a trestu, tedy spíše trestu, šikulkování (v tom lepším případě), slepé poslušnosti, a často dokonce násilí, tak klid. Jsou věci, které naši rodiče dělali blbě. A myslím si, že mnoho z těch uvědomělejších to klidně i přizná. Ale pořád věřím, že aspoň u normálních lidí to nebylo ze zlé vůle, ale ze snahy vychovat slušného člověka. Jako ano, nalijme si čistého vína, chtělo to více lásky, více přijetí, více naslouchání, více pochopení, ale každý děláme to, co můžeme. Naše děti nám za 20 let jistě také něco s potěšením vyčtou.
Tak. Konec. Amen. Trochu mě mrzí, že to dnes nebylo vtipnější, ale tak já to příště zas risknu. 😘👍😁
PS: pokud jste měli opravdu hororové dětství, tak je mi to líto. V tom případě samozřejmě vůbec nezáleží na tom, že vás někdo „dobře“ a důsledně vychoval, láska prostě nesmí chybět.
