Článek
Nejčastější komentář proti tomu, co jsem napsal, byl, že to, co jsem napsal, je lež. Prohlášení bez argumentů. Další komentáře zdůvodňovaly, proč nemám pravdu. Tento článek píši proto, že často komentáře tvrdily, že každý režim má své pro a proti. Lidé, kteří píší, že lžu, jsou lidé, kteří mají své přesvědčení a hodnotí minulou dobu jen podle vlastního prospěchu. Ti nejsou nebezpeční. Ale lidé, kteří napíší, že každý režim má své pro a proti, jsou lidé, kteří obhajují nesvobodu, diktaturu a pronásledování, a ti jsou nebezpeční. Proto mlčet nemohu.
Ani fašismus neměl jen zápory, měl i své klady. V Německu byla nezaměstnanost. Němci ztratili svou národní hrdost. Hitler dal lidem práci. Ekonomická opatření, např. výstavba dálniční sítě (Autobahnen), která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení. Za Hitlera se Němci měli dobře a byli hrdí na to, že jsou Němci. Jeden národ, jedna říše, jeden Führer. Mohou tyto klady obhájit to, co fašismus přinesl lidem?
Celkové ztráty na životech způsobené druhou světovou válkou představují více než 72 milionů lidí. Když se spočítají všechny hladomory a vraždění, které mají komunisté na svědomí po celém světě, a přidá se, že bez podpory Stalina by Němci nenapadli Polsko, a tudíž by nezačala druhá světová válka, má komunismus na svědomí mnohem více obětí než fašismus. V Severní Koreji umírají lidé pod vládou komunistů dodnes.
Stalin nakonec Hitlera porazil, ale bez podpory spojenců by to nedokázal. Amerika, Anglie a Francie mají svůj podíl na druhé světové válce. Citát - „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ — Winston Churchill
Američané odmítli jít podruhé bojovat v Evropě. Nemá cenu zde psát o tom, co by kdyby. Tento článek není o tom, kdo za co může. Chci psát o tom, že fašismus byl postaven mimo zákon a komunismus je beztrestně obhajován a uctíván.
Když píši proti komunismu, musím zdůraznit, že nepíši proti komunistům. Něco jiného je systém a něco jiného jsou lidé, kteří nějakým způsobem tento systém podporovali. Svým mlčením jsme ho podporovali všichni. Když Havel odmítl pronásledovat komunisty, což mu dodnes radikální odpůrci komunismu vyčítají, byl jsem rád. Havel věděl, co dokáže nenávist, kterou 20 let komunisté šířili a v lidech podporovali.
Nezajímá mě, kdo byl komunistou. Zajímá mě, zda ten, kdo byl komunistou, je dnes člověkem. Příkladem je prezident Pavel. Lidé po něm plivou jedovaté sliny za to, že byl komunista. Pavel reprezentoval po revoluci naši republiku tak, že dnes máme opět po Havlovi prezidenta, kterého si ve světě váží. To jen malí lidé se povyšují nad ty, co je převyšují. Po Havlovi dnes také plivou zakomplexovaní lidé, kteří nikdy nic nedokázali. Vážím si víc bývalého komunisty, který pochopil, že tento režim byl zločinný, než těch, kdo seděli za komunistů doma na zadku, báli se a dnes po komunistech plivou.
Nemám v sobě nenávist vůči nikomu. Ani vůči komunistům. Nenávist je zatmění mysli. Jen chci, aby si lidé uvědomili, že zločiny komunismu se nedají obhájit tím, že se ti, kdo mlčeli, měli líp než dnes. Já měl také strach a mlčel jsem. Protestovat jsem šel až když padla Berlínská zeď a my byli poslední komunistický skanzen v Evropě. Byl jsem na Václaváku 28. října a 17. listopadu jsem byl na Národní třídě. To, že se někdo měl dobře, nemůže obhájit zločiny, které komunismus páchal na lidech, kteří se odvážili vyjádřit svůj nesouhlas.
I já se měl tenkrát docela dobře. Ale bylo mi špatně z toho, jak a v čem jsme museli žít. I kdybychom se dnes neměli líp, než jsme se měli za komunistů, tak tvrdit, že bylo líp, je zločin proti lidskosti. Je rozdíl mezi „měli jsme se líp“ a „bylo líp“. Někteří lidé se mohli mít líp než dnes, ale to neznamená, že bylo líp než dnes. Znamená to jen, že je nikdo nepronásledoval, a že jim byly lhostejné zločiny, které byly páchány na ostatních lidech. Že někoho zavřeli, vyhodili z práce, nedovolili mu studovat, vyhodili ho ze školy, že spisovatelé nesměli psát, že zpěváci nesměli zpívat, že herci nesměli hrát, že v Rudém právu jsme četli lži, že na každém rohu byla hesla: Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Že jsem říkal dětem, že ne vše, co se učí ve škole, je pravda, ale nesmí o tom nikde mluvit. To nikdy nemůže vyvážit to, že se někdo měl dobře. To je jen sobectví a zohledňování vlastního prospěchu. Lidé, kteří tvrdí, že bylo lépe, obhajují období Normalizace. Toto je hodnocení samotných vládních činitelů. Co vy na to?
Výňatek z Analýza ekonomiky ČSSR z února 1989 vypracovaný na Úřadu předsednictva vlády ČSSR
„Lze konstatovat, že dlouho jsme se spoléhali na objektivní přednosti socialismu, jako by všechno automaticky měl vyřešit pokrokovější společenský systém. Příliš dlouho jsme otáleli a otálíme s nezbytnými strukturálními změnami ve výrobě. Centrum ve své hospodářské politice v podstatě ustupovalo resortním, podnikovým a lokálním tlakům. Výsledkem bylo vytvoření nenáročného, ochranářského prostředí pro výrobce a odsouzení odběratelů a spotřebitelů k pasivní roli. Plánovité řízení spolu se systémem rozsáhlého přerozdělování potlačovalo rozvoj podnikatelských aktivit. Pod tlakem dílčích zájmů centrum často rozhodovalo o zavádění a rozšiřování ztrátových výrob a o neefektivních investicích. Závažné národohospodářské problémy se neřešily, a proto jejich závažnost mimořádně vzrostla. Platí to zejména pro uskutečňování radikálních reforem systému řízení a řešení otázek ekonomické rovnováhy.“ Zdroj: https://elearning.tul.cz/pluginfile.php/719224/mod_resource/content/1/Ceskoslovensko-normalizace-prezentace.pdf Zde jsou i popsány klady a zápory období Normalizace.
Psal jsem o frontách a nedostatku zboží, abych lidem vysvětlil, v čem je rozdíl mezi tehdy a dnes. Nepodařilo se to. Tak budu psát o lidském sobectví, bezohlednosti, lhostejnosti. Raději budu mít na hradě čestného a poctivého člověka který byl komunista, než prezidenta, který krade pera a komunista nebyl.
Pokud si někdo myslí, že obhajuji dnešní režim, tak se hluboce mýlí. Vůbec se mi nelíbí, v čem žijeme a jak žijeme. Ale to, jak se mi to nelíbí dnes, je úplně jiné, než jak se mi to nelíbilo tenkrát. Když jsme tenkrát chtěli socialismus s lidskou tváří, přijely tanky a střílely do lidí, kteří neudělali nic jiného, než že toužili po svobodě. Byli jsme členy RVHP a Varšavské smlouvy a nemohli jsme z těchto organizací vystoupit. Dnes jsme v EU a v NATO a když vystoupíme, žádné tanky nepřijedou. Jestli dnes nadáváme na ty, kdo nám vládnou, tak si připomeňme, že jsme si je zvolili. Příště je nezvolíme a bude to stejné. Proč? Protože to není o těch nahoře. Je to o nás dole. Dokud nezměníme každý sám sebe, můžeme volit kohokoli, bude to stále špatné. Ono totiž není z čeho vybírat.
Když jsem byl na vojně, byli nejhorší mazáci ti, kdo prvním rokem na mazáky nejvíc nadávali. Takže ti, co dnes nejvíc nadávají na vládu, by byli ti nejhorší, kdyby nám vládli. Komunisté vládli tak, že poštvali pracující proti těm, kdo jim dávali práci. Rozděl a panuj. Dnes komunisti tvrdí, že se změnili, že již nejsou stalinisti. Ano, poučili se. Pochopili, že teror a násilí jim dnes neumožní vládnout. Ale v jednom se nezměnili. Rozděl a panuj. Dělal to i Hitler. Štvou nespokojené lidi proti spokojeným, aby mohli vládnout všem, a křiklouni na to slyší. Dnes to dělá Kateřina Konečná, Babiš a Okamura. Konečná je komunistka. Babiš byl komunista. A Okamura využívá rasovou nenávist stejně jako fašisti. Slušní lidé nekřičí a nevolí ty, kdo rozsévají zlobu a nenávist.
Slušní lidé se snaží něco změnit, protože vědí, že to není o My a Oni, ale že my všichni jsme My. Dnes mohu napsat to, za co bych byl dříve souzen. I dnes budu souzen, ale nemusím se bát, že mě zavřou, a to, že si přede mnou někdo odplivne, to unesu.
