Článek
Demagogie. Nic nebylo zadarmo a levné. Stát nevydělává žádné peníze. Aby mohl lidem něco dát, musí to někomu vzít. Tak že to zaplatil z toho co nám vzal. Vše co jsme od státu dostali jsme si museli sami zaplatit a stát pak rozhodl za nás co za ty peníze dostaneme. Vše co bylo levné dotoval stát z našich peněz a my dodnes věříme, že něco bylo levné nebo dokonce zadarmo.
Ti, co věří, že vám komunisti něco dali, tak si neumí spočítat dvě a dvě dohromady. Základní potraviny byly levné, protože je stát dotoval z našich peněz. Byly většinou k dostání, ale výběr byl velmi omezený. Nebylo možné jít do obchodu a koupit si, co chci. Museli jsme to shánět. Neříkali jsme: koupil jsem. Říkali jsme hrdě: sehnal jsem. Bylo zboží běžné a podpultové. Někdy i běžné zboží bylo nedostatkové a jeho prodej byl omezený na počty kusů.
/Američan v Praze se ptá: Na co je ta fronta? Na banány. To bych si je radši koupil./ Nedokáže pochopit, že lidé stojí frontu na něco, co si jinde mohou běžně koupit.
Vše mimo základní potraviny bylo nekvalitní a drahé. Při platu 2 000 Kč stála barevná nekvalitní televize Tesla 16 000 Kč a nebyla běžně k dostání. Dnes si mohu koupit tři kvalitní televize z jednoho platu. A tak to bylo se vším. Všechny průmyslové výrobky a oděvy byly většinou nekvalitní a předražené. Chceš kolo? Jediné, které bylo běžně k dostání, bylo kolo Ukrajina. Favorit šel na vývoz. Vše, co jsme vyrobili kvalitní, šlo na vývoz, a nebylo tudíž běžně k dostání. Byla tu vymoženost socialismu Tuzex. Zde se prodávala i česká šunka. Ale museli jsme koupit draze bony od veksláků.
Nebyli bezdomovci, protože kdo nepracoval, seděl v kriminále, nebo si musel sehnat razítko, že pracuje, anebo chodil do práce a bral peníze za zaměstnání, ale ne za práci.
Byla nízká zločinnost. Za prvé proto, že policajti měli naprosto neomezenou moc a báli jsme se jich všichni. A za druhé proto, že o zločinech komunistů se nesmělo psát a tak jsme o spoustě zločinů nevěděli.
Abychom z tohoto „blahobytu“ nemohli utéct, oplotili nás ostnatým drátem nabitým vysokým napětím a za ním ještě vytvořil minové pole. Když se někomu povedlo odejít, nesměl se vrátit. Proč? Aby nemohl hlásat, že se tam za tím ostnatým drátem mají lidé líp a že socialismus je podvod, kterému lidé věří dodneška.
/Před ostnatým drátem na hranicích stojí otec a syn. Syn se ptá: Kdo je za tím ostnatým drátem? My chlapče, my./ Smutná a pravdivá anekdota která není k smíchu.
Ti na té druhé straně mohli jít kam chtěli. Mohli jít k nám a užívat si našeho socialismu. Nikdo jim v tom nebránil a nikdo z těch na druhé straně to neudělal. Proč? To byli tak hloupí? Nebo víc jak 50 % lidí zde je stále hloupých? Nemohli jsme žít kde jsme chtěli. Nemohli jsme žít jak jsme chtěli. Nemohli jsme si koupit, co jsme chtěli. O všem rozhodoval stát za nás. Co smíme a nesmíme nosit, poslouchat a co si smíme a nesmíme myslet. Cenzura rozhodovala o nás bez nás.
Chceš studovat „zadarmo“? Já určím, zda můžeš a kde. Chceš se uzdravit „zadarmo“? Já určím, jaké léky si můžeš a nemůžeš koupit. Chceš bydlet levně? Já určím, zda dostaneš byt nebo ne. Chceš pracovat? Já určím, co smíš a nesmíš dělat. Ředitel ČKD, kde jsem pracoval, byl bývalý krejčí, a lidé vysokoškolsky vzdělaní a kapacity ve svém oboru pracovali jako topiči. To nebyl fungující stát, ale Absurdistán.
Bydlení bylo buď v oprýskaných špatně udržovaných domech, nebo v panelových králíkárnách, které byly původně stavěny po válce jako prozatímní bydlení a my to měli jako byty první kategorie a bydlíme v nich dodnes. S hrůzou vzpomínám na bytová jádra. Ještě tu bylo bydlení svépomocí. Co si sám nepostavíš, to nemáš.
Další vymoženost socialistického bydlení byly rozdělené byty. Bydleli jsme v jednom bytě 3+1 se starou paní. Ona obývala dva pokoje a my pokoj a kuchyň, koupelna a záchod byly společné. Když odešla bydlet k dceři, museli jsme tento byt opustit, protože pro rodinu s jedním dítětem byl „moc“ velký. Odstěhovali nás proti naší vůli do 1+1 kde jsem později bydlel s rodiči, manželkou a třemi dětmi. Když jsem zažádal o byt a zdůvodnil to i tím, že máme v rohu pokoje plíseň, bylo mi řečeno, možná za deset let. Jediná možnost byla čekat na to, až rodiče umřou, a my budeme mít byt 1+1 s třemi dětmi pro sebe. To byl tenkrát levný luxus. Moje tři děti dnes mají každý svůj vlastní drahý byt. Neznám nikoho, kdo dnes bydlí jako rodina s rodiči v takto malém bytě.
Proč se zhroutil socialismus v Rusku a následovaly všechny státy v Evropě? Protože socialismus v podobě, v jaké byl uplatňován komunisty, byl ekonomicky neudržitelný. Jestli se vám nelíbí Evropská unie a NATO, tak nevíte, co to je RVHP a Varšavská smlouva. Tyto organizace byly naprosto direktivně řízeny Sovětským svazem. Z Evropské unie a NATO můžeme vystoupit. Když hrozilo, že bychom chtěli vystoupit s RVHP a Varšavské smlouvy, měli jsme pod okny tanky.
Kdo byl v RVHP, tomu Sověti určovali, co smí a nesmí vyrábět, a komu to smí a nesmí prodávat. V řízeném socialistickém hospodářství byly takzvané pětileté plány. Vědělo se, co bude za pět let, ale nevědělo se, co bude zítra. Vše se plánovalo pět let dopředu a bylo vyrobeno to, co za pár let nikdo nechtěl a nebylo to, co bylo potřeba. Vzpomínat v dobrém na socialismus mohou jen ti, co chápou ekonomiku pouze podle toho, co mají v peněžence a vůbec si nedovedou představit, že existuje něco jako státní bankrot.
Státní bankrot je situace, kdy stát neplní závazky vůči věřitelům. „Vláda není schopna dostát svým závazkům spojeným se splácením ať již domácího, nebo zahraničního dluhu.“
Za to, že píšeme o tom, co se nám nelíbí, by nás tenkrát zavřeli na pět let. Za krádež, pokud bychom neokradli stát, bychom dostali míň. Když si toto vše uvědomíme, tak ten, kdo tvrdí, že za komunistů bylo líp, byl komunista, vexlák, melouchář, vedoucí obchodu, nebo měl nějaké jiné výjimečné postavení. Pokud byl obyčejný pracující, tak trpí ztrátou paměti.
Stařecká demence je označení pro velmi vážná degenerativní onemocnění, jejichž důsledkem jsou změny mozkové tkáně. Jak už z názvu vyplývá, je to nemoc, pro kterou je typické zapomínání a snižující se inteligence. Nejvíce ohrožuje starší populaci, konkrétně pak osoby starší šedesáti let.
