Brdskými Hřebeny na vrchy, v jejichž názvech zní křik dravců, a k vodopádu barvy pomeranče

Řeč je o Brdských Hřebenech, pohoří vlnícím se západně od Prahy. Zhruba čtyřicet kilometrů dlouhé území má jeden z počátků u pražské Točné a druhý v blízkosti hlavní části Brdské vrchoviny. Na své nevelké plošné rozloze se pyšní až překvapivě bohatou turistickou nabídku. Právě taková je například i v blízkém okolí Řevnic.

Pohybovat se budeme jižně a jihovýchodně od tohoto středočeského města ležícího na řece Berounce. Z vlakového nádraží v nadmořské výšce 212 metrů se kolem barokního kostela sv. Mořice rychle přesuneme do zelených kopců, čeká nás zhruba pětikilometrový výstup s převýšením téměř tři sta metrů.

Může na název javor?

Od hrany lesa po ještě dost široké cestě šlapu asi dvě stě metrů, když se ke mně zprava nakloní divadlo. Přesněji lesní divadlo. Čili přírodní kulturní areál s jevištěm i hledištěm. V přítmí lesa už tu divadelní stánek nějaký ten čas stojí; poprvé se tu hrálo – jak se dovídám z informační tabule u vchodu – už v roce 1916.

Majitel továrny na klobouky Václav Čekan tehdy přichystal divadelní představení Rusalky podle libreta Jaroslava Kvapila; hrály v něm jeho děti Anka, později známá tanečnice, a Vašek a jejich kamarádi.

Stoupám výš, v místě zvaném Pod Strážným po lávce překovávám útlý Babský potok, spíš tedy potůček, na vrchol Babky mi v tu chvíli zbývá už jen kilometr. Jak ostatně i napovídá ukazatel u lávky.

Takže brzy už jsem v nadmořské výšce 506 metrů, na místě, které se již od 19. století těší přízni návštěvníků. Klub českých turistů přes Babku vedl jednu ze svých nejstarších turistických tras.

„Proč se vrch Babka tak jmenuje, existuje hned několik vysvětlení,“ uvádí autoři publikace Brdy – Hřebeny Tomáš Makaj a Jaroslav Vogeltanz. „Jedno z nich vychází z pojmenování po jakési babce a další z názvu stromu javoru babyka, kterému se zdrobněle říkalo také babka.“

Název je ovšem záležitost víceméně vedlejší povahy, to hlavní spočívá v okolní přírodě a v dalekých výhledech. Vidět jsou další brdské vrchy, jejich vzdálenější okolí, ale i vysílač Cukrák.

Dravčí křik nad vyhlídkovým hřebenem

Daleko to odsud není na sousední přírodní rozhlednu, vrch zvaný Pišťák (někdy se uvádí i tvar Píšťák). To jen na chvíli opouštím modře značenou turistickou stezku, zanořím se po neznačené cestičce do lesa a pár set metrů postupuji západním směrem. A je to.

Pišťák je sice o trochu nižší (460 m n. m.), ale pro mě ještě o něco atraktivnější. Vyhlídkových míst nabízí víc, k tomu poslednímu vede uzoučká hřebenovka. Pohledy mi to stáčí na jižní svah prudce se řítící do smaragdového údolí, který protéká Nezabudický potok; okraj stezky navíc lemují velice fotogenické doubky (právě duby a borovice této části Hřebenů dominují), ale pochopitelně i další kamenné zuby skalisek, konkrétně zuby křemencové pamatující dobu prvohor.

„Název vrchu Pišťák je prý odvozen od skřeku zde hnízdících dravců,“ píše Romana Červinková ve své publikaci KUDY KAM do lomů a pískoven středních Čech.

Kdysi – v době bronzové – se na vrcholu Pišťáku rozkládalo hradiště; opevněné bylo dvěma, možná třemi pásy stupňovitých valů a příkopů. „Bydlelo“ se tu ovšem už v pozdní době kamenné a později i v raném středověku. „Kosmas ve své kronice zmiňuje k roku 981 pomezní hrad Slavníkovců, který se v těchto místech měl nacházet. Díky archeologickým nálezům je hradiště na Pišťáku kulturní památkou,“ uvádí Romana Červinková.

Nejprve k lomu, pak k potoku v hlubinách

Ve výše avizovaném blízkém okolí Řevnic nejsou právě dobyté dva vrcholy zdaleka jedinými místy, které stojí za návštěvu. Přibližně necelé dva kilometry vzdušnou čarou severovýchodním směrem je to od Babky k působivým lomům. Postupně kolem mě přibývají plochy poseté balvany, ve finále pak i pohled na jednolitou kamennou stěnu. Uvádí se, že kámen z lomů nad Řevnicemi v podobě dláždění dodnes tvoří povrch některých pražských ulic.

V samém závěru této cesty se o slovo opět přihlásí kamenný vyhlídkový vrchol, navíc ve svém názvu rovněž nesoucí volání dravců, ale teď nabízím tematickou změnu. Dílčí cíl se nachází v údolí, jímž protéká potok Kejná. Nejen vodní tok, ale především jedno místo asi tak sto padesát metrů pod jeho pramenem se ocitne v hlavní roli. Cílem je vodopád.

Kolem potoka sice vede lesní cesta, ovšem přístup k cílové destinaci není ani úplně samozřejmý, ani vysloveně snadný. Údolí – spíše údolíčko – se představuje jako značně úzký, strmý a hluboký terénní zářez. Už z nadhledu je ale zároveň patrné, že voda tekoucí korytem a mířící k impozantnímu skoku, není úplně běžná.

Potok nebývá vodnatý, právě naopak, loňské zářijové lijáky (kdy jsem se vydal dolů pod padající vodu) jej ale přece jen dokázaly probudit k životu. Ke skalnaté hraně s takřka kolmou stěnou přitékala červeně, či spíše oranžově zbarvená voda. Může za to ve zdejších břidlicích hojně zastoupený pyrit.

Při pohledu zdola, od paty vodopádu, se snad i díky strmým okolním svahům zdá vodopád, o němž se většinou píše jako o „malém“, o dost vyšší než uváděných tři a půl metru.

Hvizd kroužících dravců

Do finále této procházky Hřebeny to není od vodopádu na Kejné daleko. Buď lze opsat půlkruh po modré turistické značce, nebo se vydat cestou necestou ve směru na Hvíždinec. To znamená severovýchodním směrem. Hlavním cílem není nejvyšší bod zmíněného vrchu dosahující nadmořské výšky 476 metrů, ale o něco dále situované místo uváděné na mapách jako „Vyhlídka Hvíždinec“.

Ta byla oblíbeným místem návštěvníků již na konci 19. století – Klub českých turistů sem první zájemce přivedl v roce 1890. A kvůli nerušenému výhledu nechal vykácet pruh lesa.

Podobně jako v případě Pišťáku také název tohoto vrchu bývá spojován s hvizdem dravců, kteří nad ním kroužili. „Toto spíše romantické pojmenování vzniklo v 19. století, stejně jako domněnka, že na Hvíždinci bývalo keltské hradiště,“ lze se dočíst v publikaci Brdy – Hřebeny.

Místy dalekých výhledů tato cesta začínala, v podobném duchu i končí. Podle spisovatele Jana Čáky je sice nejlepším časem pro návštěvu Hvíždince jarní podvečer, jsem ale přesvědčen, že se vám tu – i na dalších dvou kopcích – bude líbit i jindy.

Zdroje:

Tomáš Makaj, Jaroslav Vogeltanz: Brdy – Hřebeny; Starý most s.r.o., Plzeň, 2023

Romana Červinková: KUDY KAM do lomů a pískoven středních Čech; Pavel Jeřábek – Nakladatelství PLOT, 2025

Informační tabule na trase